Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1569/2023

28 Cdo 1569/2023-360

USNESENÍ

1) hlavnímu městu Praze

, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a

2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti

městské části Praha 6

, identifikační číslo osoby 000 63 703, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, jako vedlejší účastnice na straně první žalované, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, č. j. -316, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1.

III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou 2) a vedlejší účastnicí na straně žalované 1)

nemá

žádný z nich

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 6. 2022, č. j. -272, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “] na určení, že druhá žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. 8, parc. č. 9, parc. č. 10, parc. č. 15/1, parc. č. 15/2, parc. č. 15/3, parc. č. 16, parc. č. 17, parc. č. 18, parc. č. 20, parc. č. 21, parc. č. 22, parc. č. 23, parc. č. 24, parc. č. 25, parc. č. 31/1, parc. č. 34, parc. č. 35, parc. č. 40/1, parc. č. 40/3, parc. č. 42, parc. č. 45, parc. č. 76/49, parc. č. 76/51 a parc. č. 3019 v katastrálním území Břevnov, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).

2. Podle odvolacím soudem přijatého závěru pozemky parc. č. 22 a parc. č. 35 v k. ú. Břevnov přešly z vlastnictví státu do vlastnictví prvního žalovaného (hl. m. Praha) podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „ “), za splnění tam uvedených podmínek završených rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 11. 9. 1992, č. j. 124/52, 569/92, zatímco ostatní pozemky (parc. č. 8, parc. č. 9, parc. č. 10, parc. č. 15/1, parc. č. 15/2, parc. č. 15/3, parc. č. 16, parc. č. 17, parc. č. 18, parc. č. 20, parc. č. 21, parc. č. 23, parc. č. 24, parc. č. 25, parc. č. 31/1, parc. č. 34, parc. č. 40/1, parc. č. 40/3, parc. č. 42, parc. č. 45, parc. č. 76/49, parc. č. 76/51 a parc. č. 3019 v k. ú. Břevnov) přešly do vlastnictví prvního žalovaného ex lege k 24. 5. 1991 podle , jelikož v rozhodné době byly ve vlastnictví České republiky, ke dni 23. 11. 1990 k nim měl právo hospodaření Národní výbor hl. m. Prahy, resp. Obvodní národní výbor v Praze 6, a hlavní město Praha (resp. příslušná městská část) s předmětnými pozemky k 24. 5. 1991 (den účinnosti ) fakticky hospodařilo. Přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce za splnění podmínek dle pak nemohl být eliminován ani ustanovením (později přijatého) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pak i otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel se vymezuje vůči odvolacím soudem přijatému závěru o splnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované podle ; vytýká, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil okolnosti o faktickém hospodaření s předmětnými pozemky, jež nezkoumal k rozhodnému datu (tj. k 24. 5. 1991) nýbrž z pohledu až později nastalých skutečností (v letech 1993 a 1997), a dle názoru dovolatele nesprávně vyhodnotil i otázku unesení důkazního břemene k uváděným skutečnostem. Naplnění (třetí kumulativní) podmínky hospodaření neprověřil u každého z pozemků zvlášť, kdy za nesprávnou považuje dovolatel i v dané souvislosti odvolacím soudem učiněnou úvahu, že pozemky tvořily funkční celek – Břevnovský park, namítaje, že nikoliv všechny z uváděných pozemků byly k rozhodnému datu obcí skutečně obhospodařovány. Poukazuje i na to, že k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch první žalované došlo až na základě ohlášení učiněných v letech 1993, 2000, 2001 a 2006, tedy v době, kdy převody církevního majetku již zapovídalo ustanovení , a i proto nemohly pozemky přejít z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované dle Vedle toho dovolatel vytýká, že soud v řízení neprovedl všechny jím navržené důkazy, aniž by o tom procesně korektním postupem rozhodl a svůj postup odůvodnil, a že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, v čemž dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátkou ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je přípustné.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku dle ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. ). Přitom není pochyb o tom, že při splnění zákonem stanovených podmínek přecházel definovaný majetek státu do vlastnictví obcí ex lege a že samotné (pozdější) podání návrhu [na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (mající v daném případě účinky toliko deklaratorní), jež se prováděl formou záznamu vlastnického práva] ze strany obce pak nelze kvalifikovat jako právní úkon zakládající převod takového majetku, jenž mohl by být posuzován prizmatem blokačního ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ).

10. Na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) je umožněno oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení namítat nejen porušení a , nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

11. K přechodu vlastnického práva na obce dle ustanovení je třeba – kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (o splnění těchto podmínek nebylo v posuzované věci sporu) – též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. ).

12. Při posouzení otázky, byla-li naplněna i podmínka hospodaření s předmětnými pozemky obcí ke dni 24. 5. 1991, se odvolací soud napadeným rozsudkem od shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li [poté, co měl za prokázané, že obec již v době rozhodné pro přechod vlastnictví o předmětné pozemky – tvořící veřejný park – pečovala a prováděla jejich údržbu, resp. u pozemku parc. č. 40/1 měl za zjištěné, že na základě právního jednání obce byl přenechán do užívání jiné organizaci], že předmětné pozemky (za splnění všech ustanovením kumulativně stanovených podmínek) přešly k 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované [jež nutně vede i k závěru o nedůvodnosti podané žaloby na určení vlastnického práva státu (druhé žalované) dle ].

13. Nepřiměřená není ani úvaha odvolacího soudu o naplňování podmínky faktického hospodaření s pozemky vycházející ze zjištění, že jde o pozemky tvořící jednotný funkční celek, Břevnovský park, k rozhodnému dni (24. 5. 1991) v celém svém rozsahu udržovaný a obhospodařovaný obcí (jež nutně implikuje závěr o naplnění podmínky faktického hospodaření s jednotlivými částmi – pozemky, které tento celek tvoří).

14. Argumentací, dle níž odvolací soud chybně vyhodnotil splnění podmínek přechodu majetku (předmětných pozemků) na obec ve smyslu , dovolatel nepředestírá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, které se zřetelem k provedenému dokazování učinily závěr, že – vedle okolností o naplnění dalších podmínek přechodu vlastnictví dle – byly prokázány i skutečnosti o hospodaření obce s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991. Dovolatel přitom opomíjí, že kritika skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti), či polemika s právním posouzením vycházející z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel při právním posouzení odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle věty první (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska přípustnosti dovolání je tudíž bez významu i to, mají-li odvolacím soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle ) oporu v provedeném dokazování. Přitom i k vadám řízení (provázely-li důkazní řízení) smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ).

15. Pro úplnost sluší se k dovolatelem uplatňované argumentaci v rovině skutkové připomenout i hodnocení soudy provedených důkazů k okolnostem o faktickém hospodaření s předmětnými pozemky, shrnuté zejm. v bodech 34. – 36. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež se připínají právě i k rozhodnému stavu v roce 1991 (kdy tak nelze přitakat ani těm námitkám dovolatele, že odvolací soud reflektoval jen stav pozdější, případně že mezi jím učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je extrémní rozpor). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Nelze mít tedy za to, že by tímto postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces garantovaného d.

16. Jak již výše vysvětleno, relevanci a důvodnost postrádají i námitky dovolatele spočívající v tom, že k zápisu vlastnického práva ve prospěch obce (první žalované) došlo až na základě jejího ohlášení (katastrálnímu úřadu) z let 1993 až 2006, kdy převod historického církevního majetku byl již blokován ustanovením K této argumentaci lze znovu připomenout, že za splnění podmínek stanovených přecházel majetek na obce ex lege ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti); pozdější zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, na základě ohlášení obce, měl tak již jen deklaratorní účinky a nebylo tak možné jej posuzovat prizmatem blokačního ustanovení S ohledem na další žalobcem uplatněnou argumentaci je možné dodat, že lhůta stanovená v , v jeho původním znění (do 28. 6. 2012), měla toliko pořádkový charakter (a kdy až novelizací tohoto ustanovení , jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012, byla teprve jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní).

17. Ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. , není v nyní projednávané věci (s ohledem na shora uvedené) přiléhavý, jelikož v tehdy projednávané věci učinil odvolací soud závěr o přechodu vlastnického práva ke sporným pozemkům na obec podle , aniž by měl prokázáno, že s nimi obec k rozhodnému datu (ke dni 24. 5. 1991) fakticky hospodařila, spokojil-li se toliko se zjištěním o charakteru pozemku (zjištění, že je pozemek veřejným prostranstvím) v době probíhajícího řízení podle (což není případ nyní projednávané věci, v níž měly soudy po provedeném dokazování za bezpečně prokázané hospodaření s předmětnými pozemky k rozhodnému dni ze strany obce). Za daného stavu odvolacím soudem učiněné posouzení není v rozporu ani s další dovolatelem odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. .

18. Ustálené rozhodovací praxi (srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. , viz též nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. ; k základnímu pravidlu o dělení důkazního břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ) se odvolací soud nezpronevěřil ani při posouzení otázky rozložení důkazního břemene k prokázání právně významných skutečností (týkajících se zde naplnění podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991), jestliže po žalobci nepožadoval předestření skutkových tvrzení a navržení důkazů podporujících závěr, že předmětné pozemky na první žalovanou nepřešly, ale k této procesní aktivitě byla naprosto korektně vedena první žalovaná, která odpovídajícím způsobem navrhla provedení důkazů, po jejichž provedení a hodnocení odvolací soud dospěl k závěru, že i tyto okolnosti (stran fakticity hospodaření) se první žalované podařilo prokázat. Námitky žalobce přitom spíše než proti závěru o rozložení důkazního břemene k prokázání naplnění podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991, opět – nepřípustně – brojí proti odvolacím soudem učiněnému hodnocení provedených důkazů, rezultujícímu v závěr o prokázání relevantních skutečností i ve vztahu k podmínce realizace práva hospodaření (tj. unesení důkazního břemene).

19. K problematice neprovedených důkazů (a namítaného porušení práva na spravedlivý proces) lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v tom závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. ), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz ), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( a násl. d) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. ]. K tomu lze pak dodat i tolik, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. , či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. ).

20. Ani námitky dovolatele stran opomenutých důkazů a namítaného porušení práva na spravedlivý proces nelze v nyní posuzované věci považovat za důvodné. Soud prvního stupně poté, co při celkem pěti jednáních (konaných dne 16. 7. 2020, 1. 12. 2020, 19. 10. 2021, 9. 2. 2022 a 1. 6. 2022) provedl rozsáhlé dokazování, návrh žalobce (jeho zástupkyně) na provedení dalších důkazů (provedení místního šetření a projekci diapozitivů) zamítl, přičemž zejména odvolací soud pak podal přesvědčivé odůvodnění, proč by provedení navrhovaných důkazů – z pohledu výsledku řízení – bylo nadbytečné, jestliže by jejich prostřednictvím nemohl být vyvrácen výsledky provedeného dokazování podložený závěr o faktickém hospodaření obce na předmětných pozemcích k rozhodnému dni (viz odstavec 55. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze tudíž přitakat žalobci, že není zřejmé, proč soudy obou stupňů odmítly provedení důkazů fotodokumentací. Pro úplnost se sluší dodat, že odvolací soud při jednání konaném dne 12. 1. 2023 zopakoval dokazování listinnými důkazy (mimo jiné i) „dobovými fotografiemi“, které byly pořízeny z žalobcem k důkazu navržených diapozitivů, přičemž v odstavci 35. odůvodnění svého rozsudku se pak logicky vypořádal ze zjištěními, která z nich učinil, a která jej vedla k závěru, že by prostřednictvím k důkazu navržených diapozitivů nemohl být zpochybněn závěr o faktickém hospodaření obce na předmětných pozemcích k rozhodnému dni.

21. K výtkám dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jím uplatněnými námitkami (v čemž dovolatel také spatřuje porušení práva na spravedlivý proces dle d) lze také odkázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. ).

22. Zpochybnit napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže ani poukaz dovolatele na pravidlo výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis, které nemůže soudy vést k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi či modifikovaly rozsah blokace majetku církvím původně náležejícího coby předpokladu restitučního procesu. Restituční zákonodárství bylo směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutí náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).

23. Žádnou právní otázku pak dovolatel neformuluje v souvislosti s odvolacím soudem současně učiněnými závěry, že pozemky parc. č. 22 a parc. č. 35 v k. ú. Břevnov přešly z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované za podmínek , kdy podle odvolacím soudem učiněných zjištění posledně citované pozemky přešly do vlastnictví obce na základě v tomto ustanovení uvedených podmínek završených (konstitutivním) rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 11. 9. 1992, č. j. MF ČR 124/52 569/92.

24. V části týkají se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

25. Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (není-li naplněno ani žádné z hledisek přípustnosti dle , neboť pro rozhodnutí určující otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek), jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – odmítl ( a 2 ).

26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a ; žalobcem podané dovolání bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) prvního žalovaného patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [ ., , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) v částce 714 Kč. Skutková a právní složitosti dané věci, jež nepatří do běžné agendy této žalované, odůvodňuje výjimku z pravidla, že u hlavního města Prahy i statutárních měst lze jinak presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ). Druhé žalované ani vedlejší účastnici na straně první žalované pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

27. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 6. 2023

Mgr. Petr Krauspředseda senátu