Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4026/2017-221

33 Cdo 4026/2017-221

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem Turnov, Ohrazenice 119, proti žalované M. K., zastoupené JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Eliščino nábřeží 304/17, o 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2016, č. j. -162, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. -67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 200.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 148.052 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. -103, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a v ostatních výrocích jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. -125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 200.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. -162, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.)

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které žalobce navrhl odmítnout.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 , čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ; dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 24. 2. 2010 kupní smlouvu, jíž žalobce prodal žalované blíže specifikovanou bytovou jednotku se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a pozemcích za kupní cenu 800.000 Kč, z níž žalovaná žalobci dluží 200.000 Kč. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva byla uzavřena v souladu s , , ve znění do 31. 12. 2013 ( ; dále jen „obč. zák“), přičemž ujednání (v ní obsažené), že část kupní ceny ve výši 200.000 Kč bude zaplacena kupující při podpisu kupní smlouvy, posoudil jako ujednání o splatnosti, a nikoli jako písemné potvrzení věřitele dlužníkovi o splnění dluhu (kvitanci) ve smyslu obč. zák.

Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda je smluvní strana povinna opatřit kvitancí všechna vyhotovení kupní smlouvy, či zda postačuje opatřit kvitancí pouze jedno její vyhotovení, pak na takto formulované otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Navíc argumentace žalované nesměřuje primárně proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, respektive hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, učinil skutkový závěr, že stejnopisy kupní smlouvy vyhotovené za pomoci elektronických prostředků a opatřené úředně ověřenými podpisy smluvních stran neobsahovaly ke dni jejich podpisu (24. 2. 2010) žalovanou ručně dopsaný dovětek o splnění dluhu. Její námitky, že text „hotovost přijal dne 24. 2. 2010“, napsala z opatrnosti na jedno vyhotovení kupní smlouvy 24. 2. 2010, a nikoliv později, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz, který by vyvracel její tvrzení, že žalobci 200.000 Kč uhradila před podpisem smlouvy, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jen na názoru a domněnce, a nikoli na provedených důkazech, nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle , 3 není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti - soudem prvního stupně, popř. soudem odvolacím - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. ). Žalovaná svůj právní názor, že závazek k úhradě kupní ceny zanikl splněním, nepřípustně staví na vlastní skutkové verzi, tedy prosazuje procesně neregulérním způsobem. Její poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. , je nepřiléhavý, neboť v odkazované věci byla řešena otázka popření zcela zřejmého obsahu smluvního ujednání, tedy situace skutkově odlišné od projednávaného případu.

Výhradami, že soudy neprovedly důkazy, které navrhovala, nebo že důkaz „kvitancí“ na jednom stejnopisu kupní smlouvy byl proveden pouhým čtením, vytýká ve skutečnosti vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu věty druhé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ). Nadto, povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, ze zákona nevyplývá ( ). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu a jsou-li z pohledu a přípustné (srov. , část věty před středníkem, odst. 5 ). Pokud návrhu nevyhoví, musí v odůvodnění vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , v nichž Ústavní soud vysvětlil, že pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů z hlediska kautel ústavního práva je relevantní tehdy, „pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.“). Soud prvního stupně i soud odvolací, jak se podává z odůvodnění jejich rozhodnutí, této povinnosti dostály.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 30. listopadu 2017

JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu