Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2266/2014

30 Cdo 2266/2014

U S N E S E N Í

FRYMIS, a.s

Ing. R. K.

, za účasti manželky povinného

K. K.,

oběma zastoupeným JUDr. Kateřinou Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, pro částku 47.835.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ, pod sp. zn. , o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. dubna 2013

,

č.j. -164 takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 14. února 2012, č. j. -46, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci. S odvolací námitkou manželky povinného, že k projednání a rozhodnutí věci není příslušný Okresní soud Praha – západ, nýbrž Obvodní soud pro Prahu 2, se odvolací soud vypořádal závěrem, že usnesením ze 4. ledna 2013, č.j. -103, Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze 17. ledna 2012, č.j. -41, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Praha – západ jako soudu místně příslušnému. Otázka místní příslušnosti tak byla pravomocně a tedy závazně vyřešena ( , , 2, , odst. 4 a exekučního řádu).

V dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem dosud rozhodována rozdílně, povinný i jeho manželka namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení týkajícím se „podmínek řízení, resp. otázky místní příslušnosti soudu.“ Oba mají za to, že místně příslušným exekučním soudem není Okresní soud Praha – západ, nýbrž Obvodní soud pro Prahu 2, odvolací soud však, „aniž by se místní příslušností meritorně zabýval, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.“

Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 a část první, čl. II, bod 2 ), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jak Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. , , , , , , a četných dalších) opakovaně vysvětlil, (případná) skutečnost, že se odvolací soud s námitkou místní nepříslušnosti vypořádal pouze formálně – a o takový případ jde v souzené věci, kdy dovolatelé namítají, že „odvolací soud, aniž by se místní příslušností meritorně zabýval, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil“ – je způsobilá vést (pouze) k závěru, že řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dříve, před 1. 1. 2013, samostatný dovolací důvod podle , který po 1. 1. 2013 neexistuje). K těmto vadám však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ); o tento případ všakv souzené věci nejde.

Ani samotní dovolatelé totiž nenamítají, že by se jediný v současnosti existující dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci ve smyslu – vztahoval k samotnému (řečeno slovy ustanovení ) rozhodnutí, kterým se řízení končí, jelikož proti vlastnímu nařízení exekuce, tedy meritornímu rozhodnutí nebrojí, nýbrž pouze namítají, že je vydal (podle jejich názoru) místně nepříslušný soud (viz bod II., 1. dovolání, v němž výslovně uvádějí, že nesprávné právní posouzení věci se má týkat „podmínek řízení, resp. místní příslušnosti soudu“). Z ustanovení ve spojení s však plyne, že nesprávné právní posouzení věci se musí vztahovat k samotnému „rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí“.

Protože tedy nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení „věci“ (v daném případě nařízení exekuce) ve smyslu , nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení (jež vydání meritorního rozhodnutí předcházelo) ve smyslu , Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu v novém rozhodnutí ve věci.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. července 2014

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu