Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1859/2010

U S N E S E N Í

městské části Praha 3,

1.

V. B.,

zastoupené JUDr. Josefem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, a za

2. F. B.,

pro 8.148,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání první povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 18. 2. 2009, č.j. -24, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud (kromě toho, že v části týkající se nařízení exekuce k vymožení poplatku z prodlení ve vztahu k 1. povinné usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu pro nedostatek návrhu podle zastavil /výrok I./) potvrdil usnesení z 30. 6. 2008, č.j. -2, jímž obvodní soud nařídil exekuci (výrok II.). Námitku místní nepříslušnosti soudu, vznesenou v odvolání první povinnou, městský soud kvalifikoval jako nedůvodnou s poukazem na skutečnost, že v době podání návrhu na nařízení exekuce měl 2. povinný bydliště v P. 3, na S. ul. č. 268/8, a že od 24. 9. 2008, tedy i v době rozhodování odvolacího soudu má tento povinný bydliště v P. 3, a to na S. ul. č. 650/4, kde si také přebírá písemnosti doručované mu exekučním soudem. Z ustanovení ve spojení s ustanovením a exekučního řádu pak plyne, že je-li Obvodní soud pro Prahu 3 místně příslušný k projednání návrhu proti druhému povinnému, je jeho místní příslušnost dána i k projednání návrhu proti 1. povinné.

Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala 1. povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 ; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že městský soud v jiném svém rozhodnutí (z 20. 4. 2009, č.j. -23), týkajícím se týchž účastníků, dospěl k závěru o důvodnosti její námitky místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3, tedy k závěru odlišnému (městský soud tehdy vycházel ze sdělení soudní exekutorky, že druhý povinný při přebírání písemnosti doručované zaměstnancem exekutorského úřadu uvedl, že „je bez přístřeší“, v důsledku čehož odvolací soud – oproti soudu prvního stupně, který jako bydliště 2. povinného ve svém rozhodnutí označil adresu „P. 3, P. 1925/40“ – do záhlaví svého rozhodnutí uvedl u druhého povinného údaj „bez bydliště“).

První povinná ohlašuje dovolací důvody podle i b) Naplnění obou dovolacích důvodů spatřuje především „ve skutkovém a právním závěru“ odvolacího soudu o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3. Podle jejího názoru se odvolací soud s její námitkou místní nepříslušnosti vypořádal pouze formálně a nezjistil skutečné místo bydliště druhého povinného, tj. místo, kde se tento povinný zdržuje. S poukazem na závěr uvedený v Sborníku III. Nejvyššího soudu ČSR, s. 318, zdůrazňuje, že při posuzování místní příslušnosti soudu z hlediska bydliště účastníka je dána příslušnost toho soudu, v jehož obvodu se občan skutečně zdržuje, i když je přihlášen k pobytu v obvodu jiného soudu.

Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, pak dovolatelka s obsáhlými odkazy na judikaturu Ústavního soudu spatřuje ve skutečnosti, že k projednání odvolání městský soud nenařídil jednání, ač při něm provedl důkazy („přinejmenším opatřil zprávu CEO a připojil spis z nalézacího řízení“), čímž podle jejího názoru porušil ustanovení , a , ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článků 36 odst. 1 a 38 odst. 1 d.

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako bezdůvodného.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – které podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci nejde – kdy by samotná vada podle , pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Povinná napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání (týkajících se – narozdíl od odvolání, v němž bylo namítnuto i nedoručení exekučního titulu – již pouze místní příslušnosti soudu) však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Výtka, že se odvolací soud s její námitkou místní nepříslušnosti vypořádal pouze formálně a že nezjistil skutečné místo bydliště druhého povinného, tj. místo, kde se tento povinný fakticky zdržuje, je podřaditelná pod dovolací důvod Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i dovolatelkou vytýkaná neúplnost skutkového zjištění o faktickém pobytu povinného), však – jak bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle ( ) být nemohou, jelikož k těmto vadám dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004 pod poř. č. 132). O případ, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, v souzené věci nejde (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , nebo odůvodnění usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněného v témže časopise č. 9/2006 pod č. 130).

K dovolatelčině námitce, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, čímž měl podle jejího názoru porušit výše citovaná ustanovení, dovolací soud zdůrazňuje, že při nařízení exekuce se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve smyslu naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v , že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro to stadium, jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy, stanoví-li to zákon. však jednání pro nařízení exekuce nepředepisuje. Co do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního soudu z 27. 3. 1996, sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 – 553, v němž ústavní soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež „není řízením nalézacím ve věci samé“, a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení práv stanovených v článku 96 odst. 2 y ČR a článku 38 odst. 2 d.

Důvodná není ani námitka, že odvolací soud provedl dokazování mimo jednání. V usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 25/2002 Nejvyšší soud uzavřel, že činí-li exekuční soud závěr o vykonatelnosti titulu (včetně závěru o doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu o řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy podle a násl. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům. Z uvedeného judikátu – kromě jiného – plyne, že za těchto podmínek není třeba nařizovat jednání ( ); tento závěr není důvodu nevztáhnout na případ (o nějž jde v souzené věci), kdy odvolací soud činí z nalézacího spisu skutková zjištění potřebná k vypořádání se s námitkou místní nepříslušnosti soudu (na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že si odvolací soud opatřil zprávu CEO, když k posouzení místní příslušnosti soudu postačilo zjištění z nalézacího spisu).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že byla-li exekuce (jak je tomu v dané věci) pravomocně nařízena, místní příslušnost již posuzovat nelze ((viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., - 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2083)

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2012

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu