Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3873/2008

U S N E S E N Í

Společnosti pro ochranu a rozvoj obcí

A. S.

, a 2)

J. S.

, bytem tamtéž, obou zastoupeným JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2007, č. j. -32, takto:

Dovolání

se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 14. 2. 2006, č. j. -3, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle vykonatelného rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Rudná ze dne 5. 4. 2004, č. j. 440/rozh/03/Ky, k vymožení povinnosti odstranit stavbu rodinného domu a oplocení na pozemku p. č. 155/7 v katastrálním území Ú. a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderku.

Uzavřel, že překážka věci zahájené není dána; při souběhu exekučních řízení je rozhodující okamžik vydání exekučního příkazu, přičemž mezi týmiž účastníky bylo sice souběžně zahájeno exekuční řízení dle téhož titulu i u Okresního soudu Praha-západ, ten ale usnesením ze dne 28. 11. 2005, č. j. -5, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (sp. zn. ) a toto usnesení Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2006, č. j. -22, potvrdil. Obvodní soud o nařízení exekuce dosud nerozhodl, zatímco v projednávané věci již dle tvrzení povinných exekutor vydal exekuční příkaz. Otázka místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 již byla pravomocně řešena v řízení zahájeném u Okresního soudu Praha-západ (nyní u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. ), z něhož vyplývá, že povinní měli faktické bydliště i v době zahájení tohoto exekučního řízení na adrese P. 6, N. P., tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6. Konečně odvolací soud dovodil s odkazem na , , ve znění pozdějších předpisů (jež se použije vzhledem k tomu, že exekuční řízení bylo zahájeno po nabytí jeho účinnosti),

že oprávněná jako účastnice správního řízení vedeného u Městského úřadu Rudná je legitimována i k podání návrhu na nařízení exekuce.

Povinní v dovolání namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( a b/ , , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ “). Vadu řízení spatřují v tom, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Uvedli, že posouzení místní příslušnosti soudu ve smyslu , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), je založeno na stejných principech jako v , a že pojem bydliště nelze zaměňovat s pojmem „údaj o místě trvalého pobytu“ podle , o evidenci obyvatel. Uvedli dále, že byt v Praze 6 prodali již v roce 2003 a že jim Městský úřad v Rudné několikrát uložil pokutu za to, že užívají stavbu rodinného domu v katastrálním území Ú. bez příslušného kolaudačního rozhodnutí. Vytýkají obvodnímu soudu, že neprováděl v tomto směru žádné dokazování a převzal závěry z jiného exekučního řízení. Stejně tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nařízení exekuce nebrání překážka věci zahájené. Popírají, že pro posouzení této otázky je rozhodující až okamžik vydání exekučního příkazu. Otázce, zda v exekučním řízení pro překážku litispendence platí výslovně ustanovení ve spojení s ustanovením , či zda obstojí právní závěr odvolacího soudu o „litispendenčních účincích“ exekučního příkazu, povinní přikládají zásadní právní význam. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelé spatřují v řešení otázky aktivní legitimace oprávněné. Stavebním úřadem uložená povinnost odstranit stavbu je veřejnoprávní povinností, jež podle dovolatelů nemůže nikdy být povinnými plněna ve prospěch soukromoprávního subjektu, neboť je ukládána ve veřejném zájmu. Takové právo by muselo vyplývat přímo z exekučního titulu. Stejně tak nepovažují za správnou úvahu soudu, že účast oprávněné v řízení o odstranění stavby ji opravňuje k vymáhání povinnosti. Uvedli, že stavební úřad pochybil, pokud s oprávněnou jednal, neboť okruh účastníků je vymezen , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a oprávněná k nim nepatří. Otázkou zásadního právního významu podle dovolatelů je, kdo je aktivně legitimován k podání návrhu na nařízení exekuce pro vymožení veřejnoprávní povinnosti; v tomto případě stavebním úřadem nařízeného odstranění stavby; zda tímto oprávněným může být i jiný účastník řízení, kterému však žádné právo korelativní k povinnosti uložené vlastníkům stavby nesvědčí; zda takovým oprávněným může dokonce být i takový subjekt, který ze zákona nebyl a nemohl být účastníkem příslušného správního řízení. Navrhli proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření prosazuje názor, že dovolání není přípustné ani důvodné. Aktivní legitimace k podání návrhu na výkon správního rozhodnutí je založena , , ve znění účinném v době podání návrhu (který byl doručen exekutorovi v prosinci 2005), podle něhož výkon rozhodnutí se provádí na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu. Oprávněná byla účastníkem správního řízení podle a 3 , o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, jenž je dle svého zvláštním předpisem k předpisům o územním plánování a stavebnímu řádu. Je tedy i účastníkem řízení podle , neboť i v něm se stavby zkoumají z hledisek stanovených pro územní a stavební řízení a toto řízení může skončit dodatečným povolením stavby.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. ).

Dovolání není přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci, je dovolání ve smyslu ve spojení s přípustné za podmínek vymezených v nebo c) (srov. ). Protože použití ustanovení je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují); Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Ačkoliv dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.

Dovolatelé předně zpochybňují aktivní legitimaci oprávněné. Exekuční řízení v projednávané věci bylo zahájeno již doručením návrhu soudnímu exekutorovi dne 30. 12. 2005 ( ), tedy za účinnosti , o správním řízení ( ). Podle se výkon rozhodnutí provádí na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu, který v prvním stupni vydal rozhodnutí, schválil smír nebo vyhotovil výkaz nedoplatků (vymáhající správní orgán). Účastník řízení nebo vymáhající správní orgán mohou podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2002 pod č. 19). Vymezení okruhu účastníků správního řízení je věcí posouzení správního orgánu vydávajícího meritorní rozhodnutí, případně orgánu příslušného k přezkumu tohoto správního rozhodnutí (viz též nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. ). Namítají-li dovolatelé pochybení správního orgánu při vymezení okruhu účastníků správního řízení, v němž byl exekuční titul vydán, uplatňují tak vady nalézacího řízení. Nejvyšší soud však již dříve vyložil, že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).

Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem, že v exekučním řízení je pro posouzení překážky věci zahájené rozhodující až okamžik vydání exekučního příkazu, nikoli podání návrhu na nařízení exekuce.

Nejvyšší soud však již v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle nemá samotné nařízení exekuce podle , nýbrž - právě proto, že v tomto usnesení soud způsob provedení exekuce nestanoví - teprve vydání exekučního příkazu ( , věta první, ). Samotnému nařízení exekuce podle tedy ani probíhající řízení o soudní výkon rozhodnutí podle překážku věci zahájené nevytváří, jelikož pro posouzení věci z hlediska ustanovení je určující teprve obsah exekučního příkazu; teprve jím totiž soudní exekutor určí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a teprve tehdy je možné posoudit případnou totožnost způsobu postižení (soudním výkonem a exekucí) majetku povinného a totožnost předmětu, jehož se soudní výkon, resp. exekuce, bude týkat (k srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. ; usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 187/2003 v časopise Soudní judikatura; usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. ). Obdobně uvažoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. , i ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) pro plnění nepeněžité povahy, jež lze obdobně vztáhnout i na projednávanou věc. V něm uvedl, že i ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce rozhodnutí ukládajících jinou povinnost než zaplacení peněžité částky může nastat překážka již vydaného pravomocného rozhodnutí, resp. věci zahájené, leda tehdy, jestliže je (ačkoli zákonem předurčený) způsob provedení výkonu vyjádřen ve vydaném exekučním příkazu.

Dovolatelé konečně namítají, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, který otázku místní příslušnosti nesprávně posoudil, navíc ani v tomto směru neprovedl žádné dokazování a převzal závěry z jiného exekučního řízení o tom, že jejich faktické bydliště se nachází v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 6. Přitom prosazují svou verzi, odlišnou od skutkových zjištění soudu. Svou námitkou tak dovolatelé ve skutečnosti uplatňují vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně vytýkají, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvody uvedené v a odst. 3 však – jak již bylo výše vysvětleno - k založení přípustnosti dovolání podle způsobilé nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod. č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. ). Dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné ( , věta druhá ), tento předpoklad však v projednávaném případě, kdy rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není.

Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( , věta první, ) podle ustanovení a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle a násl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2010

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á

předsedkyně senátu