Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
D849B4B7D0429877C1258EAA0052B1CB.html
HTML · 28.04 KB
No categories available
28 Cdo 2283/2026
28 Cdo 2283/2026-375
USNESENÍ
Tahote Property s.r.o.
Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost
, identifikační číslo osoby 000 05 886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, o zaplacení částky 1 320 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 218/2023 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2026, č. j. 15 Co 351/2025 -353, takto:
I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2025, č. j. 19 C 218/2023 -323, jímž se žalovanému ukládá zaplatit žalobkyni částku 1 320 400 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení (výrok I). Dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Soudy bylo rozhodováno o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení uvedené částky coby náhrady za bezdůvodné obohacení (podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník ; dále jen „o. z.“), jež mělo žalovanému vzniknout na úkor žalobkyně tím, že v žalobou vymezeném období (od 1. 8. 2020 do 31. 7. 2023) užíval bez právního důvodu jí vlastněný pozemek parc. č. 4097/2 v katastrálním území Strašnice.
3. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění a jeho posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení, maje za prokázané, že i v žalobou vymezeném období žalovaný popsaným způsobem užíval pozemek žalobkyně (skladoval na něm materiál vytěžený při stavbě Depa Hostivař), aniž by mu k tomu svědčil právní důvod a aniž by žalobkyni za užívání jejího pozemku cokoliv hradil. Aproboval přitom i závěry o výši bezdůvodného obohacení, opřené o závěry znaleckého posudku Dipl. Ing. Milana Babického, reflektujícího faktický stav pozemku v dané době a způsob jeho využití. V situaci, kdy znalec posudek obhájil i v konfrontaci s dalšími žalovaným předloženými listinnými důkazy, soudy neshledaly důvod pro zpracování revizního znaleckého posudku. Důvodnou odvolací soud neshledal ani obranu žalovaného, že bezdůvodné obohacení by mělo být odvozeno od kupní ceny (nikoliv od hodnoty užívacího práva), za kterou žalobkyně předmětný pozemek nabyla do svého vlastnictví.
4. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalovaný (dále také jako „dovolatel“) dovoláním. Přípustnost dovolání – ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “) – spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a že rozsudek závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených; co do důvodu dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
5. Dovolatel se vymezuje vůči závěrům odvolacího soudu o určení výše bezdůvodného obohacení, vycházející z užívání pozemku (ocenění užívacího práva) coby skládky. Vytýká, že soudy neopatřily a neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem, jsa přitom přesvědčen, že znalec, z jehož posudku soudy v přítomné věci vycházely, své závěry v řízení přesvědčivě neobhájil. K tomu dovolatel zpochybňuje i konkluzi o vzniku bezdůvodného obohacení, namítaje, že předmětný pozemek v rozhodném období neužíval, že není původcem skládky na daném pozemku, resp. že na něm nemá umístěný žádný materiál, přičemž dovozuje, že ani z historického uložení stavební suti by nebylo možné dovozovat užívání předmětného pozemku z jeho strany v rozhodné době. Současně namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a hodnocení provedených důkazů označuje jako „povrchní“.
6. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř. , neboť není přípustné.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. o. s. ř. ) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
9. Podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takto pak bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý pozemek a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017 , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020 ).
11. Výše bezdůvodného obohacení se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014 , a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018 ).
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena také v tom, že peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98 , uveřejněný pod číslem 53/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99 , a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002 , nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023 ). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2899/2023 ).
13. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu se od výše rekapitulované rozhodovací praxe neodchyluje, vychází-li učiněné právní posouzení (o naplnění předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemku žalobkyně) ze zjištění, že v žalobou vymezené době byl právě žalovaný výlučným uživatelem předmětného pozemku (měl-li na něm v rozhodném období umístěnu skládku materiálu), a že tak činil, aniž by disponoval titulem k jeho užívání (ať již obligačním či věcněprávním), přičemž za užívání pozemku žalobkyni nic nehradil.
14. Ani při kvantifikaci bezdůvodného obohacení se odvolací soud (jenž v tomto ohledu rovněž aproboval závěry soudu prvního stupně) napadeným rozhodnutím výše připomenutým závěrům rozhodovací praxe (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nikterak nezpronevěřil, vycházel-li právě z obvyklého nájemného zjištěného znaleckým posudkem, zpracovaným Dipl. Ing. Milanem Babickým. V odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlil, proč při určování výše bezdůvodného obohacení vyšel právě ze závěrů uvedeného znalce, měl-li (ve shodě se soudem prvního stupně) za to, že správnost jeho závěrů se v řízení provedenými důkazy nepodařilo žádným způsobem zpochybnit, kdy byl znalec soudem prvního stupně také vyslechnut a své závěry obhájil i ve světle žalovaným uplatněných námitek.
15. Argumentace, jíž dovolatel brojí proti určení výše bezdůvodného obohacení (odpovídajícího obvyklému nájemnému) a hodnocení znaleckého posudku, nese se pak zejména v rovině skutkových zjištění (k nimž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů). Jakkoli podrobná je kritika úvah odvolacího soudu, jež vyslovil při práci s předloženými podklady, nemůže nic změnit na tom, že dovolacímu soudu, který je instancí přezkumnou, nikoli nalézací (skutkovou), v zásadě nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016 , ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018 , a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019 ). Tyto výtky tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , stejně tak jako námitky o tom, zda resp. v jakém rozsahu žalovaný předmětný pozemek užíval. Jak bylo již výše uvedeno, dovolací soud je oprávněn přezkoumávat výhradně správnost právního posouzení věci odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), nikoli jeho závěry v rovině skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022 , bod 8, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 102/2023 , bod 11). Nad rámec lze uvést, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze identifikovat zjevný rozpor.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom netrpí ani defekty popisovanými v dovolatelem odkazované judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nehledě na to, že řada jím označených rozhodnutí se vztahuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž v současné právní úpravě dovolacího řízení přítomen není.
17. Je také dobré připomenout, že soudem učiněné skutkové závěry (včetně i nyní dovolatelem zpochybňovaných zjištění, že právě dovolatel na předmětném pozemku složil při stavbě vytěžený materiál) jsou konformní i se zjištěními (a právním posouzením) učiněnými soudy v jiných, již dříve skončených řízeních o vydání bezdůvodného obohacení za užívání téhož pozemku žalovaným v předchozích obdobích (viz rozhodnutí ve věcech odkazovaných odvolacím soudem v odstavci 10 odůvodnění jeho rozhodnutí).
18. K další dovolací argumentaci naznačující možné vady řízení lze předeslat, že ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen), je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř. o. s. ř. ); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014 ).
19. Nad rámec toho lze uvést, že rozhodnutí (a postup soudů jemu předcházející) netrpí ani defektem opomenutých důkazů, tedy že by odvolací soud neprovedl žalovaným označené důkazy potřebné k prokázání relevantních tvrzení, případně se nevypořádal s tím, proč některé z označených důkazů neprovedl. K tomu lze obecně odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v tom závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006 , či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008 , ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017 , a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018 ), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobo d) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11 , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 ]. K tomu lze pak dodat i tolik, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, případně kdy rozhodné skutečnosti byly bezpečně prokázány jinými důkazy (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14 , či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 ). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011 , či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020 ).
20. Dovolatelem akcentovaný posudek zpracovatele EQUITA Consulting s.r.o. a její „zpráva o revizi znaleckého posudku zpracovaného Dipl. Ing. Milanem Babickým“ ani nelze kvalifikovat jako opomenuté důkazy, jestliže i tyto označené důkazy soud v řízení provedl a dospěl-li pak následně při jejich hodnocení (provedeném jednotlivě i v kontextu ostatních provedených důkazů)k tomu, že správnost závěrů posudku znalce Dipl. Ing. Babického nezpochybňují (poté, co se uvedený znalec v rámci svého výslechu kvalifikovaně vyjádřil i k žalovaným uplatněným výhradám opřeným i o zmíněné důkazy a svůj znalecký posudek přesvědčivě obhájil).
21. Neměl-li soud prvního stupně, potažmo soud odvolací v takové situaci za splněné předpoklady pro zpracování revizního znaleckého posudku, nelze jeho postupu (nevyhověl-li návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku) ničeho vytknout. Již proto se dovoláním napadené rozhodnutí nepříčí konkluzím vysloveným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010 , a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 , či nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 283/2000 .
22. K námitkám vystihujícím vady řízení patří pak i výtka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Ovšem ani tímto defektem rozhodnutí odvolacího soudu (či jeho předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) netrpí. Přitom lze odkázat na konstantní judikaturu, z níž se podává, že nepřezkoumatelné je především takové rozhodnutí, jehož odůvodnění účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací (dovolací) argumentace (za všechny např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ v přítomné věci zřetelně nejde, byl-li dovolatel schopen zformulovat dovolací důvody proti rozhodnutí odvolacího soudu. Z rozhodnutí odvolacího soudu je nadto zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce) a případné (dílčí) nedostatky odůvodnění rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (jak plyne i z obsahu dovolání a v něm obsažené věcné argumentace).
23. Namítá-li dále dovolatel porušení práva vlastnit majetek, práva na spravedlivý proces (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d) či zásady rovnosti účastníků, je potřeba uvést, že samotná skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, porušení ústavně zaručených práv nezakládá. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by zahrnovalo právo na rozhodnutí ve věci příznivé pro účastníka. Dovolatel dále nepředkládá žádnou argumentaci, která by podporovala jeho závěr (tvrzení). Nejvyšší soud proto nesdílí jeho přesvědčení, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Napadené rozhodnutí současně není v rozporu ani s dovolatelem citovanou judikaturou Ústavního soudu vztahující se k ochraně základních práv a svobod.
24. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. naplněny nebyly (rozhodnutí odvolacího soudu je konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již vyřešené právní otázky).
25. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku (jeho části), jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. o. s. ř. ).
26. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 větu první o. s. ř. o. s. ř. ), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu