Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 214/2022

28 Cdo 214/2022-358

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného PhDr. Mgr. Darinou Švábovou, advokátkou se sídlem v Hlinsku, Dvořákovo nábřeží 1690, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, identifikační číslo osoby 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, s adresou pro doručování: Ministerstvo obrany, legislativní a právní odbor, náměstí Svobody 471/4, Praha 6, o zaplacení částky 175 791 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 10. 2021, č. j. -332, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 175 791 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení, coby peněžité náhrady za užívání jím vlastněného pozemku žalovanou (v době od 1. 11. 2017 do 30. 11. 2018), jenž je zahrnut do ochranného pásma letiště a je zatížen věcným břemenem zřízeným pozemkovým úřadem v souvislosti s vydáním tohoto pozemku oprávněné osobě. Omezení vlastnického práva není žalobci kompenzováno, původně sjednanou smlouvu o nájmu pozemku žalovaná vypověděla a za užívání pozemku po 31. 10. 2017 neposkytuje žalobci žádnou úplatu.

2. Rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. -284, Okresní soud v Chrudimi, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci jím požadovanou částku 175 791 Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. -332, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

4. Odvolací soud vzal za správná zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 8 122 m2 (dále jen „předmětný pozemek“), jenž je zatížen věcným břemenem „trpět letecký provoz a zdržet se činnosti, která by tento provoz rušila; v souvislosti se zřízením věcného břemene jsou spojena práva a povinnosti stanovená letovým řádem LET-9-3 - údržba letišť, vydaný v r. 1979 Ministerstvem národní obrany – letectvo, včetně dodatku letového řádu letiště XY“, zřízeného na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 14. 9. 1993, č. j. 1276/1993 (jímž bylo současně rozhodnuto, že právní předchůdkyně žalobce je vlastnicí předmětného pozemku a v jehož odůvodnění bylo vysvětleno mj. i to, že „další vztahy budou vymezeny nájemními smlouvami“). Předmětný pozemek není přímo letištním pozemkem ve smyslu , o civilním letectví, jde o pozemek zatravněný a neoplocený, nacházející se v ochranném pásmu letiště v ploše dotčené vojenským prostorem (takto i patřičně označené). Pozemek byl předmětem nájmu dle nájemní smlouvy uzavřené dne 19. 8. 1994 mezi organizační složkou žalované (Vojenskou ubytovací a stavební správou Pardubice) jako nájemcem a právní předchůdkyní žalobce jako pronajímatelkou, sjednané na dobu neurčitou; nájemné bylo s účinností od 16. 12. 2011 dle dodatku č. 1 k nájemní smlouvě navýšeno na částku 162 440 Kč (tj. maximální částka 20 Kč/m2 ročně dle cenového výměru Ministerstva financí č. 01/2010). Nájemní smlouva byla žalovanou vypovězena s účinky k 31. 10. 2017, z důvodu tvrzeného přesunutí činností prováděných Armádou České republiky nad rámec věcného břemene na jiné pozemky a cvičiště v majetku státu. Vycházeje ze zjištění o nezměněném rozsahu využívání letiště, včetně pokračujícího armádního výcviku, při němž „nelze vyloučit“ používání pozemku jako dopadové plochy cvičných paravýsadků, odvolací soud aproboval i ten závěr, že v době následující po skončení nájmu byl žalobce ve svém vlastnickém právu k pozemku omezen v zásadě ve stejné míře jako za trvání nájemního poměru.

5. Správné je podle odvolacího soudu i soudem prvního stupně učiněné právní posouzení o aplikaci ustanovení a 2 , , se závěrem, že žalobci za posuzované období od 1. 11. 2017 do 30. 11. 2018 náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť po skončení nájmu žalovaná užívala předmětný pozemek v žalobcově vlastnictví, aniž by za to poskytovala žalobci úplatu, čímž se bez spravedlivého důvodu na jeho úkor obohatila. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. , odvolací soud aproboval i závěry soudu prvního stupně ohledně způsobu určení obvyklého nájemného (20 Kč/m2 za rok), potažmo kvantifikace bezdůvodného obohacení, při němž se obešel bez znaleckého posouzení (k určení hladiny obvyklého nájemného), opíraje se zejména o sjednané nájemné v účastníky uzavřené smlouvě (jejím dodatku), maje pak na zřeteli i příslušné cenové výměry Ministerstva financí č. 1/2010 a č. 1/2017 stanovící maximální výši nájemného (za pronájem pozemků nesloužících nájemci k podnikání) a odkazuje i na „další nájemní smlouvy, které žalovaná uzavřela s jinými vlastníky pozemků v areálu letiště“. V této souvislosti znovu zdůraznil i nemožnost zemědělského využití předmětného pozemku či jeho přenechání jinému za úplatu (propachtování) „s ohledem na omezení spojená s výsadkovou činností žalované“.

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně i otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kvalifikoval-li odvolací soud žalobcem uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení žalované, pak podle názoru dovolatelky nesprávně určil jeho výši, opíral-li se zejména o nájemné určené v účastníky dříve uzavřené smlouvě a regulovanou výši nájemného dle příslušných cenových výměrů Ministerstva financí, jež je však koncipováno jako nájemné maximální, nikoliv tržní; při další komparaci vycházel jen z nájemních smluv uzavřených za týchž podmínek jako s žalobcem, nezval v úvahu jiné pronájmy a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nenechal vypracovat znalecký posudek za účelem určení obvyklého nájemného. Přitom nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. , kdy neuvažoval možnost pronájmu pozemku jiným subjektům, včetně provozovatele letiště, jímž ovšem žalovaná není, a odhlédl-li i od té okolnosti, že v odkazované věci byla řešena výše náhrady „z titulu nájemní smlouvy“ a nikoliv věcného břemene. Dále pak dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem učiněným závěrem, že i po skončení nájmu byl žalobce v užívání předmětného pozemku omezen ve stejném rozsahu jako předtím, k čemuž připomíná, že titulem umožňujícím další užívání pozemku je pozemkovým úřadem zřízené věcné břemeno, a klade otázku, jsou-li z věcného břemene plynoucí omezení srovnatelná s omezením v důsledku pronájmu pozemku jiné osobě. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu jako nedůvodnou zamítl, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobce ve vyjádření k dovolání označil námitky dovolatelky za neopodstatněné a v reakci na ně zmínil jednotlivé důvody napadeného rozsudku, které považuje za dostatečné a přesvědčivé. Podle žalobcova mínění oba soudy zjistily výši obvyklého nájmu ze spolehlivých indikátorů, pročež nepochybily, nenechaly-li za tímto účelem vypracovat znalecký posudek. Žalobce navrhl, „aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu potvrdil“.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.

9. Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ), je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

11. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Žalovanou podané dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (určení výše náhrady za užívání cizího pozemku), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).

13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věta první ) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

14. Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

16. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle věty první ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17. Protože posuzovaný právní poměr účastníků měl vzniknout po nabytí účinnosti , (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, tímto zákonem (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, a 3).

18. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

19. Podle § 2999 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2). Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku (odstavec 3).

20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 odst. 2 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takto pak bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý pozemek a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. ).

21. Výše bezdůvodného obohacení se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

22. Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. ). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. ).

23. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. ).

24. Je-li nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce v rozhodném období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění , o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální; závěru soudu proto musí předcházet spolehlivé skutkové zjištění o výši obvyklého nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. ) založené na znaleckém posudku či jiných podkladech dostatečně vypovídajících o nájemném obvyklém v daném místě a čase (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ).

25. Odvolací soud v posuzované věci – v rozporu s výše citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit – určil výši peněžité náhrady za užívání předmětného pozemku v rozhodném období na základě zjištění o účastníky sjednaném nájemném v jimi dříve uzavřené nájemné smlouvě, jež – i s ohledem na provedenou cenovou regulaci výměry Ministerstva financí – mylně ztotožnil s nájemným obvyklým, k jehož zjištění neopatřil další relevantní podklady (jejichž prostřednictvím bylo by lze dojít ke spolehlivému závěru, že nájemné bylo sjednáno v úrovni nájemného obvyklého); k tomu selektivně vycházel toliko z nájemních smluv uzavřených žalovanou za týchž podmínek jako s žalobcem a nevyžádal si v tomto sporu ani odborné vyjádření či znalecký posudek, byť je zřejmé, že posouzení relevantních skutečností také v tomto případě – vyznačujícím se skutkovou i právní složitostí – závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí ( ). [Z odůvodnění nalézacích soudů ani z obsahu spisu přitom neplynou takové specifické faktory, jež by v intencích projednávané věci byly schopny odůvodnit závěr o tom, že kvantifikace obvyklého nájemného předmětného pozemku odborné znalosti nevyžaduje.]

26. Odvolacím soudem přijaté závěry (a jim předcházejí postup při určení výše náhrady) nepodporuje ani odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. , v němž dovolací soud, reflektuje přitom specifické skutkové okolnosti jím tehdy posuzované věci, konstatoval, že letiště XY představuje samostatný trh, v rámci nějž pronajímatel ani nájemce nemají konkurenci, pročež použití porovnávací metody ke zjištění obvyklého nájmu není vhodné, neboť by šlo o způsob deformovaný výší nájemného dosahovaného u ostatních pronajímatelů (nechovajících se tržně), a uzavřel, že je proto pro stanovení obvyklé ceny třeba srovnat výši nájemného s nájemným jiných pozemků v dané lokalitě, ač užívaných odlišným způsobem; i v odkazovaném případě přitom byly vypracovány znalecké posudky k určení výše obvyklého nájemného, odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – však měl za to, že soudem prvního stupně preferovaná metoda nemusí být vhodná (jediná možná) právě proto, že nezohledňuje specifika trhu. V odkazovaném rozhodnutí tedy dovolací soud svou argumentací brojil proti deformaci určení obvyklého nájemného, k níž došlo v důsledku použití – vzhledem ke specifikům případu – nevhodné metody negativně poznamenané právě tím, že bylo pracováno pouze s daty vycházejícími z prostředí daného letiště, v němž se subjekty nájemních vztahu nechovají tržně, a nelze tedy vyvodit, že by zmíněným rozsudkem dovolací soud jakkoliv aproboval způsob, jakým v nyní řešené věci nalézací soudy dospěly k výši obvyklého nájmu (tedy na podkladě zrušené smlouvy a s použitím cenových předpisů).

27. K tomu sluší se dodat, že nezbytným předpokladem pro posouzení důvodnosti nároku i pro jeho správnou kvantifikaci je také to, aby si soud ujasnil, v rámci jakého institutu soukromého práva tak činí a zda je uplatňovaný nárok vůbec bezdůvodným obohacením, či nárokem z jiného právního důvodu (zde zejména se zřetelem na soudy současně učiněné zjištění, že oprávnění užívat předmětný pozemek – poté, co odpadl zmíněný obligační důvod – žalovaná opírá o věcné břemeno zřízené pozemkovým úřadem k věci vydané oprávněné osobě). Toliko konzumace oprávnění plynoucích z věcného břemene (jež může být dostatečným právním důvodem k užívání věci) ke vzniku bezdůvodného obohacení totiž vést nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , či usnesení ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. ).

28. Podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků, pokud je toho nezbytně třeba.

29. K otázce úplatnosti takto zřizovaného věcného břemene lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, reflektující i závěry vyslovené Ústavním soudem v plenárním nálezu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.), podle nějž – ačkoliv ustanovení nestanoví, že pozemkový úřad má při zřizování věcného břemene rozhodovat také o náhradě za omezení vlastnického práva – se dotčený vlastník může domáhat práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním na d, aniž by bylo nezbytně nutné, z hlediska ústavní jistoty, toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly. Došlo-li k omezení vlastnického práva před účinností d, lze náhradu za toto omezení poskytnout jen v souladu s předpisy účinnými ke dni omezení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1761, svazek 24/2003, či rozsudek ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. ).

30. K tomu Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle y nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , dále i usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. ), kdy právní posouzení věci náleží výhradně soudu (srov. mezi jinými usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. ).

31. Přitom i náhrada za omezení vlastnického práva (jež je zde oběma soudy ztotožňována s bezdůvodným obohacením) má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala (srov. přiměřeně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. ), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. ). Rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. ).

32. I z takto uvedeného vyplývá, že neobstojí právní posouzení (kvalifikující věc jako nárok z bezdůvodného obohacení), jež nepřiznává patřičnou relevanci namítaným (a následně i soudem zjištěným) okolnostem o zřízení věcného břemene k předmětnému pozemku (jež může být dostatečným právním důvodem pro užívání pozemku oprávněnou osobou) a jež nehodnotí, zdali se výkon užívacích práv žalovanou pohybuje právě v intencích oprávnění korespondujícího věcnému břemeni (či je-li pozemek žalovanou užíván nad rámec oprávnění plynoucího z tohoto věcného práva). Měl-li snad odvolací soud za to, že žalobci eventuelně přísluší právě náhrada za omezení vlastnického práva věcným břemenem, pak věc nehodnotil z pohledu všech relevantních, výše nastíněných kritérií (akcentoval-li zejména tu okolnost, že „nelze vyloučit“ používání pozemku jako dopadové plochy cvičných paravýsadků) a reálně neposoudil, nakolik intenzívně je žalobce ve svém vlastnickém právu omezen (zdali je zatížení pozemku s ohledem na jeho povahu fakticky absolutní, bez možnosti jakéhokoliv jiného využití pozemku), nehledě na to, že i na výši takto případně uvažované náhrady (vztahuje-li ji soud k částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobného pozemku) může mít nepochybně vliv i nesprávnost týkající se určení obvyklého nájemného (viz výše).

33. Z uvedeného se podává, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a uplatněný dovolací důvod ( věty první ) byl naplněn.

34. Protože napadené rozhodnutí není správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

35. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

36. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 3. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu