Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4005/2015

28 Cdo 4005/2015-178

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

V. Š.

hlavnímu městu Praha

, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15,

o zaplacení 137.945,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. -140, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2014, č. j. -111, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. -140,

se zrušují

a věc

se vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 2014, č. j. -111, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 137 945 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky za dobu od 15. 4. 2011 do 30. 6. 2012, ve výši 7,50 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 a dále od 1. 7. 2013 do zaplacení, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků, které jsou užívány jako veřejná zeleň ve vnitroblocích obytných domů, jako předzahrádky bytových domů a jako prostory veřejné pěší komunikace na území sídliště a jejich rozloha činí celkem 3 158 m². Po žalovaném se původně domáhala zaplacení částky 268 430 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho straně plněním bez právního důvodu ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013

-

dále jen „obč. zák.“, a to za shora uvedené období. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby se nakonec jednalo o zaplacení částky 137 945 Kč.

Dovodil, že žalovanému v tomto sporu svědčí pasivní věcná legitimace a že na jeho straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení bezesmluvním užíváním pozemků, které je povinen žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.), a to s přihlédnutím k částce stanovené výměrem Ministerstva financí ČR pro rok 2010 a 2011. Cena pozemků nesloužících k podnikání je obecně nižší než u pozemků určených ke komerčnímu využití a dostatečně zohledňuje charakter i polohu pozemků nekomerčních, přičemž tento závěr plyne i z judikatury Nejvyššího soudu. Poukaz žalovaného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. je nepřípadný s tím, že žalobkyně nenabyla předmětné pozemky na základě restituce, nýbrž děděním.

Proti rozsudku odvolacího soudu (části výroku I.) podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné podle ) a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle Namítal, že v dané věci mu nevzniklo bezdůvodné obohacení, a to s ohledem na způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní, která je nabyla podle obecných předpisů poté, co byl její restituční nárok shledán obecnými soudy i Ústavním soudem neopodstatněným. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. , s tím, že způsob nabytí vlastnického práva žalobkyně lze hodnotit jako způsob obdobný nabytí podle restitučních předpisů. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (zejm. rozhodnutí ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , k němuž se Ústavní soud přihlásil i v rozhodnutí ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ) dovozoval, že nelze po něm spravedlivě požadovat, aby kromě údržby předmětných pozemků poskytoval ještě navíc žalobkyni náhradu za jejich užívání. Navíc není ve sporu z bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován, neboť povinnou k poskytnutí náhrady může být leda městská část Praha 13. Zde odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. . Za nesprávné považoval dovolatel i závěry vedoucí k určení výše náhrady v úrovni maximální výše regulovaného nájemného, neboť odvolací soud nepřihlédl k okolnostem ovlivňujícím výši obvyklého nájemného, které je podle názoru žalovaného podstatně nižší. V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. , poznamenal, že je třeba posoudit jaký je či byl charakter užívání pozemků (sídlištní zeleň) a zda naopak žalovaný sám nevydával náklady na jejich údržbu ve smyslu obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu (při současně navržené změně rozsudku soudu prvního stupně) zamítl, případně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný, v souladu s ustálenou judikaturou, je povinen vydat bezdůvodné obohacení za bezesmluvní užívání předmětných pozemků, přičemž správně byla určena i cena za jejich užívání. Navrhla dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 a čl. II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb., kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel především namítal, že žalobkyni nevzniklo bezdůvodné obohacení s ohledem na způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní. Touto otázkou, a to právě ve vztahu mezi týmiž účastníky (žalobkyně byla mimochodem shledána aktivně legitimovanou domáhat se vydání bezdůvodného obohacení za obdobné užívání jejích pozemků statutárním městem či městskou částí) se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, z poslední doby lze uvést usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , kde potvrdil správnost závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně v obdobném sporu a tamtéž pak vyloučil aplikovatelnost argumentace obsažené v odvolatelem namítaném nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , kde navíc dovolatelem akcentovaná pasáž nepatří k nosným důvodům nálezu (jde o tzv. obiter dictum tohoto nálezu, viz bod 40 a 41 jeho odůvodnění). I s ohledem na zmíněné tak není důvod se odchýlit od závěrů naposledy vyslovených ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu a předmětná námitka proto přípustnost dovolání založit nemohla.

K námitce týkající se právní problematiky výše náhrady (rozsahu bezdůvodného obohacení podle § 458 odst. 1 obč. zák.) sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. ), jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy; tento závěr odvolací soud beze zbytku akceptoval (viz dále).

Nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v rozhodném období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí vydávanými na základě zmocnění , o cenách). Uvedené bez dalšího neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná, a je na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. ). Odvolací soud v dané věci nepřiznal bezdůvodné obohacení v maximální výši obvyklého nájemného, nýbrž vyšel z částky nižší, jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí. Otázka určení hladiny obvyklého nájemného je pak otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkovou, pro kterou rozsudek k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejímž prostřednictvím nemůže být založena přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ).

Žalovaný se nakonec vymezuje proti posouzení své pasivní věcné legitimace (namítá odklon od ustálené judikatury dovolacího i ústavního soudu). Předně je třeba uvést, že názor na otázku, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou tzv. veřejným prostranstvím (veřejnou zelení, předzahrádkami či veřejnou komunikací pro pěší na sídlišti) se v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dlouhodobě vyvíjel a ustálil se na názoru, že bezdůvodně obohaceným (ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák.) subjektem za užívání pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím, je územně samosprávný celek, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. ), přičemž v případě specifického samosprávného uspořádání hlavního města Prahy, jež vyplývá ze , tímto subjektem není zpravidla přímo hlavní město Praha (leda by pozemky sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého města), nýbrž příslušná městská část (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. ), neboť právě ta by jinak musela potřeby svých občanů zajistit jiným způsobem (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. ). V dané věci, kde bylo soudy nepochybně zjištěno, že řešené pozemky jsou veřejnou zelení resp. pozemek je veřejným prostranstvím s dílem zpevněným a dílem nezpevněným povrchem, je pak zřejmé, že se soudy od shora uvedené (a již ustálené) judikatury Nejvyššího soudu odchýlily, když v tomto případě určily jako pasivně věcně legitimované přímo hlavní město Praha.

Nepřípadný je v popsaných judikaturních souvislostech odkaz soudů na (dlužno dodat ojedinělé) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. , v němž sice šlo o totožné pozemky a žalovaným bylo hlavní město Praha, ovšem otázka pasivní věcné legitimace v tomto řízení, kde byla žaloba podána již v roce 2010, nebyla dovoláním zmíněna, a proto se k ní dovolací nevyjadřoval; k přezkumu byla otevřena otázka pravomoci civilního soudu a otázka výše náhrady (bezdůvodného obohacení) za užívání předmětných pozemků, jiné otázky dovolacímu soudu k řešení nabídnuty nebyly.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ); vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věty druhé, ). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s , věty první,

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy v dalším řízení závazný ( , ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2017Mgr. Miloš Pólpředseda senátu