Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3300/2023

28 Cdo 3300/2023-299

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o 312.904,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2023, č. j. -255, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí již druhým rozsudkem v této věci (rozsudek téhož soudu ze dne 1. 4. 2021, č. j. -64, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2021, č. j. -100) ze dne 27. 10. 2022, č. j. -222, zamítl návrh žalobce, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 312.904,77 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II.) i státu (výrok III.). Žalobce se po žalovaném domáhal uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY (dále jen „pozemek“), ze strany občanů žalovaného města, neboť se na pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace sloužící jako veřejné prostranství. Soud prvního stupně uzavřel, že stavba účelové komunikace je součástí žalobcova pozemku a je užívána neomezeným okruhem uživatelů, využití však najde především ze strany majitelů přilehlých pozemků a vystavěných rodinných domů k dopravní obslužnosti. Výkon svých veřejných práv tak realizuje dle , o obcích, městská část, která je též ve sporu na rozdíl od žalovaného pasivně věcně legitimovaná. Z důvodu tohoto nedostatku tak soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. -255, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením, jež doplnil o četnou judikaturu dovolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou saturovány jejich potřeby. Neztotožnil se s argumentací uplatněnou žalobcem v odvolání, že by byly dány výjimečné okolnosti, pro něž by bylo možné dovodit pasivní věcnou legitimaci žalovaného.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze (formálně v celém rozsahu, materiálně však toliko co do výroku I.) podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, případně pro nutnost posoudit dovolacím soudem vyřešenou právní otázku jinak. Spornou otázkou, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se tento soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, má být určení osoby povinné k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku sloužícího jako veřejné prostranství (veřejně přístupné účelové komunikace) v případě samosprávného uspořádání hlavního města Prahy, přičemž žalobce tvrdí odklon závěrů odvolacího soudu od rozhodnutí sp. zn. , a , včetně v nich citované judikatury.

4. Pokud by dovolací soud neshledal nesoulad usnesení městského soudu s ustálenou judikaturou, tvrdí dovolatel, že by tato měla být přehodnocena. Upozorňuje, že u každého veřejného prostranství zvlášť by mělo být zkoumáno, do čí samostatné působnosti náleží péče o ně, přitom u nynější účelové komunikace jde o otázku dopravy a spojů, jež spadá do samostatné působnosti hlavního města Prahy. Odkazuje též na , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), k čemuž uvádí, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když se s totožnou námitkou nedostatečně vypořádal.

5. Na základě výše uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že je žalovaný povinen žalobci zaplatit částku 312.904,77 Kč s příslušenstvím, a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

6. K dovolání se vyjádřilo žalované město a navrhlo jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

9. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání žalobce není přípustné.

11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím, je v zásadě pasivně věcně legitimován územně samosprávný celek, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. v případě specifického samosprávného uspořádání hlavního města Prahy, jež vyplývá ze , o hlavním městě Praze, tímto subjektem není zpravidla přímo hlavní město Praha (leda by pozemky sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého města), nýbrž příslušná městská část, na jejímž území se pozemek nachází (k řečenému viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. ), neboť právě ta by jinak musela potřeby svých občanů zajistit jiným způsobem (za všechny viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. ). Z této zásady jsou ovšem přípustné výjimky například v případě pozemků, jež sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy, relevantní může být i velikost daného prostoru, jeho začlenění do okolní krajiny, historický či společenský význam pro určitý okruh obyvatel, případně funkční souvislost s jinými pozemky apod. Uvedené závěry se přitom prosadí nejen ve vztahu k péči o pozemky veřejné zeleně (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. ), nýbrž i ve vztahu k jiným veřejně přístupným pozemkům, jejichž prostřednictvím jsou saturovány potřeby občanů (kupř. zpevněné plochy zajišťující přístup k objektům sloužícím občanům, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ).

12. Zpochybňuje-li přitom žalobce závěry odvolacího soudu o charakteru a způsobu využití předmětného pozemku, tvrdě, že primárně slouží dopravní obslužnosti v širším smyslu (nikoli pouze v místních souvislostech), představuje jeho kritika zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Shodně je třeba hodnotit i v různých obměnách opakované tvrzení dovolatele, že předmětný pozemek tvoří jeden funkční celek s ostatními přilehlými komunikacemi ve vlastnictví žalovaného či že lze shledat mezi nimi takovou funkční souvislost, jež by odůvodňovala přisvědčení výjimce z ustálené rozhodovací praxe uvedené výše v bodě 11 (obdobně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. ).

13. Taktéž tvrzení dovolatele, že zajištění dopravní obslužnosti je celopražskou záležitostí, že jde o otázku dopravy a spojů či že prostřednictvím předmětné komunikace hlavní město Praha zajišťuje dopravní infrastrukturu, vycházejí z odlišných skutkových předpokladů, než k jakým dospěly nalézací soudy, a to, že jde o obslužnou a „obytnou“ komunikaci pro vlastníky přilehlých pozemků a rodinných domů primárně sloužící jim k zajištění nezbytného příchodu a příjezdu; závěry ze skutkových zjištění soudem prvního stupně a odvolacím soudem vyvozené, že jsou prostřednictvím veřejného užívání dané komunikace saturovány potřeby obyvatel jedné příslušné městské části, a proto by měla být pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení právě ona městská část, jsou poté logickým vyústěním naznačených úvah, souladným se shora zmíněnou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i s rozhodnutími citovanými žalobcem v dovolání.

14. K námitce dovolatele ohledně účastenství obce v řízeních dle § 44b zákona o pozemních komunikacích se již adekvátně vyjádřil odvolací soud, když uvedl, že dané ustanovení toliko stanoví účastenství obce v určitých řízeních, přičemž nikterak nereflektuje specifikum samosprávného uspořádání hlavního města Prahy, zajisté tedy nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že se městský soud s námitkou nijak nevypořádal a porušil tak právo žalobce na spravedlivý proces. Nad rámec řečeného lze upřesnit, že citované ustanovení bylo do zákona o pozemních komunikacích vtěleno , kterým se mění , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a jeho účelem je zjevně zajistit obcím účastenství ve správních řízeních týkajících se veřejně přístupných účelových komunikací na jejich území, i když nejsou vlastníky pozemků, po nichž komunikace vedou (viz důvodová zpráva k danému ustanovení a namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. ).

15. Nejvyšší soud nesdílí ani přesvědčení dovolatele, že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka zabývající se pasivní věcnou legitimací městských částí hlavního města Prahy k vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství jejich občany měla být posouzena jinak, neboť pro změnu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v této otázce nelze nalézt důvod. Například v dovolatelem sporovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , či v rozsudku téhož soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , je vyřčen závěr shodný s tím, jejž dovolatel vyžaduje v rámci revize judikatury, tedy že pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby. Dále rozhodnutí vysvětluje, že pasivně legitimovaný je poté ten subjekt, jehož aktiva se nesnížila, protože nemusel vynaložit prostředky na zabezpečení potřeb svých občanů, ačkoliv za běžných okolností by se tak stalo. V případě hlavního města Prahy je též třeba přihlédnout ke specifikům jeho samosprávného uspořádání, neboť povinnost zajišťovat potřeby občanů městské části náleží právě těmto samosprávným celkům. Nejvyšší soud považuje uvedenou argumentaci a závěry za konzistentní i smysluplné, a nikoliv vyžadující revizi. Není tedy možné přisvědčit názoru dovolatele, že judikatura byla dovozena bez bližší argumentace, není podložená právní úpravou a je třeba se od ní odklonit; dovolání proto ani na základě této dovolatelem kladené otázky není možné shledat přípustným.

16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle odmítl.

17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , , , části věty před středníkem, a Náklady, jež žalovaný vynaložil na podání vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, nelze pokládat za účelné ve světle judikatury, podle níž se u hlavního města Prahy presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů, není-li v řízení prokázán opak (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. , a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. ), k čemuž v nynějším řízení nedošlo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 1. 2024

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu