Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1644/2019

28 Cdo 1644/2019-870

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 5, proti žalované PRVNÍ ČESKÉ STAVEBNÍ A OBCHODNÍ, a.s., IČ 256 40 054, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1270/97, zastoupené Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická 38, o 530.522 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. -837, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. -781, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 530.522 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované obnosu 1.410.744,83 Kč a zbývajícího příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení na straně účastníků i státu (výroky III. a IV.). Žalobkyně požadovala z titulu bezdůvodného obohacení [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] náhradu za užívání jí vlastněných pozemků žalovanou v letech 2006 až 2014. Soud zjistil, že žalovaná sporné nemovitosti skutečně užívá, neboť je vlastníkem staveb, které se na nich nacházejí a tvoří rekreační areál. Poměry předchozích vlastníků dotčených objektů nepokládal soud z hlediska předmětného sporu za podstatné, podotkl však, že hospodářská smlouva z května 1987 uzavřená s právním předchůdcem žalované jí titul k užívání pozemků nezakládá. Bezdůvodné obohacení poměřoval částkou obvyklého nájemného zjištěnou na základě znaleckých posudků. Žalovaná se bránila mimo jiné kompenzací pohledávky na úhradu nákladů vynaložených na udržovací a opravné práce na pozemcích žalobkyně; k výzvě soudu dle a 3 , (dále jen „ “), pak upřesnila, že započítává pohledávku na úhradu nákladů na sečení trávníku (jež byly žalovanou blíže specifikovány). Soud však uvedl, že pouhou údržbou pozemků nemohlo dojít ke zvýšení jejich hodnoty a že nárok žalované na náhradu není dán ani podle obč. zák., jednak proto, že toto právo obohaceného vzniká až při vydání předmětu obohacení, k němuž dosud nedošlo, a jednak proto, že mezi nutné náklady ve smyslu citovaného ustanovení nelze řadit náklady na údržbu trávníku, kterou žalovaná provádí bez souhlasu vlastníka v zájmu své vlastní podnikatelské činnosti. Kompenzační námitka žalované tudíž nepřivodila ani částečný zánik pohledávky uplatněné žalobou.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. -837, odvolání žalované odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace v rozsahu, v němž směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), dále zmíněné rozhodnutí ve vyhovujícím výroku o věci samé k odvolání žalované potvrdil (výrok II.), v zamítavém výroku je potvrdil ohledně částky 56.495 Kč s příslušenstvím, v kterémžto rozsahu je zpochybnila žalobkyně (výrok III.), ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky prvoinstanční rozsudek změnil (výrok IV.), stran výroku o nákladech státu jej potvrdil (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními úvahami soudu prvního stupně. Žalovanou rozporovaný rozsah užívání pozemků je zřejmý ze znaleckého posudku vypracovaného na základě místního šetření znaleckého u a zahrnuje nejen pozemky přímo zastavěné či užívané jako sportoviště, ale také pozemky zajišťující zásobování areálu vodou a další obslužné činnosti. V tomto směru není rozhodné, zda sporné pozemky jsou či nejsou ohraničeny. Závěry znalců, na jejichž základě obvodní soud provedl kvantifikaci bezdůvodného obohacení, shledal odvolací soud objektivními a podloženými. Soud prvního stupně se správně vypořádal i s kompenzační námitkou žalované a na jeho argumentaci lze plně odkázat: žalovaná k zápočtu uplatnila pouze náklady na běžnou údržbu pozemků, kterou provádí ve prospěch svých aktivit, a navíc je pravdou, že se obč. zák. uplatní až při vydání předmětu bezdůvodného obohacení, k němuž v kontextu projednávaného sporu dosud nedošlo. Odvoláními napadený rozsudek proto odvolací soud co do věci samé potvrdil coby správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, a to v jeho výroku II. [ovšem s tím, že kritizuje rovněž způsob, jakým městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, konkrétně to, že přistoupil k aplikaci , přestože žalobkyně měla již před začátkem řízení k dispozici znalecký posudek, který stanovoval obvyklé nájemné ve výrazně nižší částce, než na jaké žalobkyně trvala v průběhu řízení]. Dovolatelka předně uvádí, že ve světle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku sp. zn. ) měla být její kompenzační námitka posouzena jako důvodná, jelikož vynaložené náklady byly nutné k údržbě pozemků v řádném stavu. Za nesprávný pokládá rovněž závěr soudů nižších stupňů, dle něhož nemůže uplatnit nárok ve smyslu obč. zák., pakliže dosud nedošlo k vrácení předmětných pozemků žalobkyni. V aktuálním řízení je posuzováno bezdůvodné obohacení za konkrétní uzavřené období; při jeho vydání je tedy nutno vypořádat rovněž náklady, které byly v řešeném časovém úseku na dotčené nemovitosti vynaloženy. Soudy nižších stupňů pochybily též při hodnocení investic žalované do předmětných pozemků, k nimž nikterak nepřihlédly, přestože žalovaná tvrdila, že svou činností přivodila zvýšení ceny posuzovaných pozemků (soudy jí navíc v tomto směru neposkytly poučení o riziku neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního).

Dovolatelka dále kritizuje úsudek odvolacího soudu ohledně rozsahu užívání pozemků z její strany. V souladu s ustálenou judikaturou (rozhodnutím sp. zn. ) může být bezdůvodné obohacení požadováno jen v míře odpovídající skutečnému využití nemovitostí. Tvrdit a prokazovat rozsah užívání jejího majetku měla přitom žalobkyně, která ovšem tuto svou povinnost nesplnila a poukazovala toliko na charakter rekreačního areálu jako funkčního celku. Předmětné pozemky přitom nejsou nijak oploceny a nemají jasné hranice, přičemž dovolatelka je neužívá v žalobkyní tvrzeném rozsahu. Výtkám podrobuje žalovaná též názor soudů nižších stupňů, dle něhož na ni nepřešla práva a povinnosti z hospodářské smlouvy uzavřené v roce 1987. Domnívá se, že právo užívání pozemků nabyla spolu s vlastnictvím staveb, jež se na nich nacházejí. Žalobkyně ostatně po roce 2006 žalovanou nikdy nevyzvala k vyklizení sporných pozemků, což naznačuje, že dříve nastolené poměry respektovala.

Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit obvodnímu soudu k dalšímu řízení, případně napadený rozsudek změnit tak, že bude žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež rozporovala dovolací argumentaci žalované a zejména zdůrazňovala, že sekáním trávníků na dotčených pozemcích k žádnému rozmnožení jejího majetku nedošlo. Navrhla proto předmětné dovolání zamítnout.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované však není přípustné.

Argumentace dovolatelky týkající se rozsahu užívání sporných nemovitostí přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve své podstatě směřuje proti skutkovým zjištěním, na nichž spočívá napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud je přitom v dovolacím řízení skutkovými závěry odvolacího soudu vázán a v souladu s je oprávněn toliko k přezkumu správnosti právního posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. ). Rozsah užívání pozemků žalobkyně žalovanou zjištěný městským soudem na základě v řízení provedených důkazů tedy nemůže být dovolatelkou účinně rozporován.

Ze žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , vyplývá, že pokud by žalovaná měla pozemky žalobkyně pod společným oplocením, bylo by na ni nahlíženo jako na uživatelku všech těchto pozemků bez ohledu na to, jak intenzivně a v jakém rozsahu by je skutečně užívala (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. ). Jelikož taková situace v řešeném sporu zjištěna nebyla, bylo zapotřebí zkoumat faktický rozsah využití nemovitostí žalobkyně žalovanou. Právě to však soudy nižších stupňů učinily, a jak již bylo řečeno, skutkové závěry, k nimž v tomto směru dospěly, Nejvyšší soud přezkoumávat nesmí. Lze ovšem doplnit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu se umístěním nemovitých staveb na pozemcích vždy obohacuje jejich vlastník, který je rovněž zásadně pokládán za uživatele pozemků, jež nejsou bezprostředně zastavěny, ale s dotčenými stavbami tvoří jeden funkční celek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. , ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ). I s těmito judikatorními závěry je napadený rozsudek konformní, přičemž revize konkrétních úvah týkajících se intenzity funkční vazby sporných pozemků ke stavbám ve vlastnictví žalované Nejvyššímu soudu pro jejich skutkovou povahu nepřísluší (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. ).

Pokud jde o dovolatelkou rovněž kritizovaný úsudek, dle něhož na ni nepřešlo právo užívat pozemky žalobkyně vyplývající z hospodářské smlouvy uzavřené roku 1987, připomíná Nejvyšší soud, že v souladu s jeho konstantní rozhodovací praxí bylo právo trvalého užívání národního majetku ve smyslu , hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, svázáno s osobou, které bylo založeno, a nepřecházelo na její právní nástupce ani sukcesí singulární, ani sukcesí univerzální (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. ). Žalovaná se tudíž při nabytí vlastnického práva k objektům tvořícím předmětný areál nemohla stát nositelkou práva trvalého užívání k pozemkům žalobkyně, a závěr odvolacího soudu o absenci právního důvodu pro nabytí sporného majetkového prospěchu dovolatelkou se z tohoto hlediska rovněž jeví souladným s judikaturou dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávné aplikace obč. zák. Soudům nižších stupňů je třeba přisvědčit, že vznik práva ve smyslu tohoto ustanovení je vázán na vydání předmětu bezdůvodného obohacení, na nějž byly sporné náklady vynaloženy (Eliáš, K., Lavický, P. In: Eliáš, K. a kol. . Velký akademický komentář. 1. svazek. –487. Praha: Linde, 2008. s. 1109). Ani dovolatelka přitom nikterak nezpochybňuje závěr, že k ukončení užívání předmětných pozemků a jejich vrácení vlastnici dosud nedošlo. Namítá-li žalovaná, že byla odvolacím soudem zavázána k vydání majetkového prospěchu ve výši požadované částky, musí dovolací soud upozornit, že je zapotřebí odlišovat bezdůvodné obohacení představované samotnými věcmi (při jejichž vrácení by mohl vzejít nárok na náhradu nutných nákladů na tento předmět bezdůvodného obohacení dle obč. zák.) a bezdůvodné obohacení vznikající výkonem užívacího práva (jež bylo řešeno v nynější kauze). Skutečnost, že žalovaná plní svou povinnost vydat prospěch získaný uzurpací práva užívat věc, neznamená, že současně dostála povinnosti vrátit samy užívané věci, a že tak mohla požadovat náhradu nákladů, které na tyto věci (nikoli na vykonávané užívací právo) vynaložila ve smyslu obč. zák.

Žádný rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu konečně nevyplývá ani ze způsobu, jakým soudy nižších stupňů vyřešily otázku vzniku bezdůvodného obohacení vynaložením investic na sporné pozemky (k odlišení nároku na vydání náhrady za takto vzniklý majetkový prospěch od práva zakládajícího se na § 458 odst. 3 obč. zák. srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. , a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. ). Judikatura dovozuje, že bezdůvodné obohacení může vzniknout mimo jiné zhodnocením cizí věci investicí bez právního důvodu. Rozsah takto nastalého majetkového prospěchu se poměřuje rozdílem mezi tržním oceněním dotčeného statku před uskutečněním investice a po něm (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. , a jeho rozsudek ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ; odlišný přístup při vynaložení prostředků na cizí věc nikoli bez právního důvodu, nýbrž na základě neplatné či zrušené smlouvy viz např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

V řešené věci žalovaná nejprve uplatnila neurčitou námitku zhodnocení sporných pozemků provedením udržovacích a opravných prácí, následně však k výzvě soudu učiněné dle v písemném vyjádření na č. l. 230 a 231 svou námitku upřesnila tak, že započítává náklady vynaložené na údržbu trávníků. Je proto nutné vycházet z toho, že jediná konkretizovaná pohledávka, kterou žalovaná uplatnila k zápočtu, se týká právě údržby trávníků v předmětném areálu (nikoli případných dalších úprav sporných nemovitostí). Není pak důvod vytýkat soudům nižších stupňů jakékoli pochybení v jejich právních úvahách, dovodily-li, že tento typ údržby povrchu pozemků nepřivodil vznik obohacení na straně žalobkyně, neboť dlouhodobě nezvýšil hodnotu jejího majetku a byl prováděn ve vlastním zájmu žalované (případný prospěch žalobkyně byl toliko nežádaným vedlejším důsledkem udržování areálu žalované v provozuschopném stavu; k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. ).

Námitka nedostatku poučení o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního směřuje vůči tvrzené vadě řízení, k níž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání ( , věta druhá, ), která ovšem sama přípustnost dovolání nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. ).

Zpochybnila-li dovolatelka argumentačně též rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je zapotřebí uvést, že podle dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl pro nepřípustnost ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a Procesně úspěšné žalobkyni, jež nebyla v řízení zastoupena zástupcem ve smyslu , náleží podle požadovaná náhrada v paušální výši 300 Kč (v souladu s , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 1. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu