Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1942/2013

28

Cdo 1942/2013

ROZSUDEK

hlavního města Prahy

se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovanému

Ing. R. Š.,

zastoupenému Mgr. Petrem Křížákem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova 6, o zaplacení částky 384.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2012, č. j. -301, takto:

I. Dovolání žalovaného proti výroku I., části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 384.000,- Kč od 16. 2. 2000 do 9. 4. 2002 ve výši 10% ročně a od 10. 4. 2002 do zaplacení ve výši 3,5% ročně, a rozhodnuto o náhradě nákladů státu, a výroku III. rozsudku odvolacího soudu

se odmítá

; jinak

se

dovolání

zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném původně domáhal zaplacení částky 1.516.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že ten v období od 16. 1. 2000 do 15. 1. 2002 užíval bezesmluvně nemovitost v jeho vlastnictví, čímž na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení, které je povinen mu vydat.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. července 2011, č. j. -252, zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného co do částky 255.775,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 158.113,- Kč, co do zbývající částky 225.887,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z částky 384.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), co do částky 177.557,- Kč s příslušenstvím z částky 396.050,- Kč pak zamítl vzájemný návrh žalovaného (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) i státu (výroky V. a VI.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že žalovaný uzavřel s Nezávislou výtvarnou skupinou (jako prodávajícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla stavba Novomlýnské vodárenské věže na pozemku parc. č. 333, v k. ú. P. – N. M. (dále jen „nemovitost“), a to za kupní cenu 480.000,- Kč. Následně se (v jiném řízení) žalobce proti žalovanému domáhal určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, přičemž této žalobě bylo (pravomocně) vyhověno s odůvodněním, že prodávající (Nezávislá výtvarná skupina), který „převedl“ vlastnické právo k nemovitosti na žalovaného, nebyl jejím vlastníkem. Na základě tohoto rozhodnutí předal žalovaný v srpnu 2002 nemovitost žalobci. Dopisem ze dne 5. 6. 2001 vyzval žalovaný žalobce k uhrazení nákladů, které na nemovitost vynaložil, a to v celkové výši 366.852,50 Kč. Žalobce tento požadavek označil za bezpředmětný a neodůvodněný. Znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Maška (který nechal zpracovat žalobce) měl soud za prokázané, že obvyklou nájemní cenou předmětné nemovitosti za žalované období je částka 384.000,- Kč. Pro zjištění obvyklé ceny zhodnocení nemovitosti žalovaným ustanovil soud znalce, který je ocenil částkou 218.497,- Kč.

Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.). Nejdříve se však zabýval námitkami promlčení, jež vznesli oba účastníci. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal důvodnou, neboť žaloba byla u soudu podána dne 16. 1. 2002 a žalobce se v ní domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 16. 1. 2000 do 15. 1. 2002, žalobou tedy uplatnil nárok včas ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Přitom odmítl názor žalovaného, že promlčecí doba žalobci počala běžet již dne 1. 7. 1997, tj. v době, kdy byla sepsána žaloba na určení vlastnictví předmětné nemovitosti, a to proto, že žalobce se v tomto řízení domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 16. 1. 2000 do 15. 1. 2002. Důvodnou pak neshledal ani námitku promlčení vznesenou žalobcem, jelikož dovodil, že účastníci jsou si povinni bezdůvodné obohacení vydat vzájemně. Oproti tomu samotný nárok žalobce na zaplacení částky 384.000,- Kč soud důvodným shledal, protože se zde jedná o majetkový prospěch získaný žalovaným na jeho úkor bezesmluvním užíváním předmětné nemovitosti, a to ve výši obvyklého nájemného. Kompenzační námitku žalovaného pak soud shledal důvodnou toliko do částky 7.390,- Kč, kterou žalovaný vynaložil na daň z nemovitosti. Oprávněným proto soud shledal nárok žalobce ve výši 376.610,- Kč, jakož i vzájemný návrh žalovaného (zhodnocení nemovitosti) v částce 218.497,- Kč. Pokud jde o nároky obou účastníků na příslušenství uplatněných částek, shledal je soud v rozporu s § 3 obč. zák., a proto je nepřiznal.

K odvolání obou účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. -301, odmítl odvolání žalovaného do výroku I. napadeného rozsudku (výrok I.), ve vyhovující části výroku II. o zaplacení částky 158.133,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v jeho zamítavé části ohledně částky 225.887,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 225.887,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z částky 384.000,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení z částky 384.000,- Kč od 16. 2. 2000 do 9. 4. 2002 ve výši 10% ročně a od 10. 4. 2002 do zaplacení ve výši 3,5% ročně, změnil dále zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení částky 177.557,- Kč tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaného o zaplacení částky 396.050,- Kč s příslušenstvím, současně změnil i výroky V. a VI. napadeného rozsudku o nákladech státu (to vše výrokem II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Hned v úvodu (s odkazem na svá dřívější zrušující rozhodnutí) odvolací soud konstatoval, že žalovaný nemohl být v rozhodné době (tj. od 16. 1. 2000 do 15. 1. 2002) oprávněným držitelem, jelikož již od roku 1997, kdy byla podána žaloba na určení vlastnictví předmětné nemovitosti, musel mít pochybnosti o tom, že mu nemovitost patří. V rozhodném období tak nemovitost ve vlastnictví žalobce užíval bez právního důvodu a ovládal ji natolik, že to byl pouze on, kdo ji mohl užívat pro svoje potřeby. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že pro určení výše obvyklého nájemného je možné vycházet ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Maška, který je stanovil částkou 384.000,- Kč, přičemž toto právo není promlčené. K vzájemnému návrhu žalovaného soud poté uvedl, že ten nemůže požadovat to, co do nemovitosti žalobce vložil, ale toliko to, oč se těmito investicemi zvýšila hodnota nemovitosti. Jelikož však již v době předání nemovitosti žalobci (srpen 2002) žalovaný věděl, co do ní vložil a jakou zvýšenou hodnotu tím žalobce získal, avšak svůj vzájemný návrh vznesl až v průběhu řízení dne 4. 10. 2007 s odkazem na svou procesní obranu ze dne 8. 6. 2005, nelze než uzavřít, že tak učinil až po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.), přičemž žalobce se promlčení úspěšně dovolal. Z tohoto důvodu žalovanému nelze přiznat jím uplatněný nárok (vzájemný návrh - představující hodnotu investic do nemovitosti vložených). Důvodnou neshledal ani kompenzační námitku žalovaného, neboť náklady na jím spotřebovanou elektrickou energii či zaplacenými daněmi z nemovitosti a z jejího převodu se žalobce na jeho úkor nijak neobohatil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na poučení obsažené v napadeném rozsudku, co do důvodů má za to ( ), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Především namítá, že při stanovení výše obvyklého nájemného měl soud přihlédnout k tomu, jak skutečně (v jakém rozsahu) užíval nemovitost a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Oběma soudům vytýká, že takto nepostupovaly a žalobci přiznaly právo na vydání bezdůvodné obohacení za užívání nemovitosti v teoretické výši (a nikoliv ve výši skutečného prospěchu). Rozhodná je podle jeho názoru intenzita užívání a nikoli jeho teoretická možnost. Zdůrazňuje, že nemovitost dlouho neužíval a následně ji neužíval jako sklad či garážování aut, přičemž jako sklad používal toliko přístěnky ve dvoře v rozsahu pár m2. Dále pak tvrdí, že k bezdůvodnému obohacení došlo nikoli mezi účastníky, ale mezi ním a Nezávislou výtvarnou skupinou, a jedná se o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu. Namítá, že nikdy nebyl nájemcem nemovitosti, ale jejím držitelem (a to až do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví k nemovitosti), a proto je třeba vztah mezi účastníky posoudit podle ustanovení o držbě. To, že mezi účastníky nedošlo k bezdůvodnému obohacení, podporuje podle něj nejen ustanovení obč. zák., ale rovněž i ustanovení obč. zák., a následně z toho dovozuje, že pokud je povinen nemovitost vydat (domnělému) prodávajícímu, měl by užitky vydat rovněž jemu (tj. Nezávislé výtvarné skupině), proto po něm nemůže žalobce nárokovat vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti. Je přesvědčen, že pokud by užitky vydal přímo vlastníku (žalobci), pak by ovšem proti němu měl nárok na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil ( obč. zák.). Napadenému rozhodnutí rovněž vytýká, že v něm chybí odkaz na ustanovení upravující vydání bezdůvodného obohacení, a zdůrazňuje, že aplikace ustanovení obč. zák. je pro tuto věc nepříhodná, neboť se podle něj týká toliko účastníků (neplatné) kupní smlouvy (jeho a Nezávislé výtvarné skupiny), přičemž tento závěr dovozuje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Nesouhlasí ani s posouzením práva na vydání částky, jež představuje zhodnocení nemovitosti, a namítá, že mělo být soudy zhodnoceno buď podle obč. zák. (a nikoli podle obč. zák.), nebo (a to spíše) podle obč. zák., přičemž odvolacímu soudu navíc vytýká, že ten se vůbec nezabýval otázkou, zdali byl oprávněným držitelem, a odkazuje na rozsudek v řízení o určení vlastnictví, v němž soud dovodil, že oprávněným držitelem byl. Je tak přesvědčen, že jelikož vztah mezi účastníky je nutno posoudit podle ustanovení o držbě, uplatnil nárok řádně v tříleté promlčecí době podle obč. zák., a dodává, že i kdyby se jednalo o právo na vydání bezdůvodného obohacení, které by bylo promlčeno, nebylo by právo promlčeno v podobě kompenzační námitky (zápočtu) uplatněné dne 8. 6. 2005. Promlčení ve dvouleté promlčecí době by pak považoval vzhledem k povaze žalobce za rozporné s obč. zák. Pokud se jedná o částku nutných nákladů (el. energie, daň z nemovitosti), uvádí, že jako oprávněnému držiteli mu je vlastník nahrazovat nemusí ( obč. zák.). S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalovaného, přípustné není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2010, sp. zn. ).

Objektivně přípustné není dovolání proti části výroku II. (jíž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů státu) a výroku III. rozsudku odvolacího soudu. Taková rozhodnutí mají povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenována v ustanoveních , a (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikované rovněž pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

K podání dovolání proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 384.000,- Kč od 16. 2. 2000 do 9. 4. 2002 ve výši 10% ročně a od 10. 4. 2002 do zaplacení ve výši 3,5% ročně, žalovaný subjektivně legitimován není. Oprávněn k podání dovolání podle je totiž pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 3, ročník 1998, č. 28).

S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti výroku I., části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 384.000,- Kč od 16. 2. 2000 do 9. 4. 2002 ve výši 10% ročně a od 10. 4. 2002 do zaplacení ve výši 3,5% ročně a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu, i proti výroku III. napadeného rozsudkupodle ustanovení , věty první, a i c) jako nepřípustné odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu, jenž směřuje proti části výroku II. napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodováno o věci samé, je dovolání přípustné jednak podle ustanovení [a to v té části, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 16. listopadu 2005, č. j. -96, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. února 2006, č. j. -107), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesení odvolacího soudu ze dne 9. října 2006, č. j. , 199/2006-118)], a jednak podle (a to v části měnící rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé).

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovaným v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem ( ).

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 130 odst. 3 obč. zák. má oprávněný držitel vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle jeho odstavce 2 s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Podle odstavce 3 téhož ustanovení ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.

Užíváním cizí věci (zde nemovitosti) bez platné smlouvy (např. o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000). Není přitom rozhodující, jakým způsobem byly prostory fakticky užívány; faktické využívání představuje pouze realizaci užívacího práva, majetkovou hodnotu má již samo přenechávané užívací právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyšší soudu pod C 2702, svazek 30, ročník 2004).

Jestliže žalovanému k užívání nemovitosti nesvědčil žádný právní titul (přičemž žalovaný ani opak netvrdí), je správný závěr odvolacího soudu, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že užíval nemovitost v jeho vlastnictví, a proto je povinen mu obohacení vydat ve výši, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu.

Pokud žalovaný namítá, že bezdůvodné obohacení vzniklo toliko mezi účastníky neplatné (kupní) smlouvy (tj. mezi ním a Nezávislou výtvarnou skupinou), nelze s ním v tomto směru souhlasit. Mezi účastníky kupní smlouvy totiž vzniklo bezdůvodné obohacení právě z neplatné (kupní) smlouvy (§ 457 obč. zák.), a to Nezávislé výtvarné skupině ve formě přijaté kupní ceny a žalovanému ve formě (nepřevedeného) vlastnického práva k nemovitosti, a právě ohledně nich mají účastníci kupní smlouvy povinnost vzájemně si vrátit vše co dostali (§ 457 obč. zák.). Povinnost ke vzájemnému vrácení se však týká jen toho plnění, jež bylo poskytnuto na základě neplatné či zrušené smlouvy. Na to, co bylo mezi stranami plněno nad rámec obsahu smlouvy, popř. na plnění poskytnuté až po zrušení smlouvy, ustanovení § 457 obč. zák. nedopadá. V rozsahu plnění mimo smlouvu by mohlo jít o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. Ani nároky na náhradu nákladů vynaložených na předmět bezdůvodného obohacení (srov. obč. zák.) nebo na náhradu za znehodnocení vydávané věci nejsou vzájemně podmíněné ve smyslu obč. zák., byť s nároky podle tohoto ustanovení souvisejí (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. - 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1345). Vedle bezdůvodného obohacení z neplatné (kupní) smlouvy (podléhajícího režimu ustanovení obč. zák.) tak vzniklo (jak uvedeno výše) i bezdůvodné obohacení mezi žalobcem a žalovaným, a to za užívání nemovitosti bez právního důvodu, jehož režim je však podřízen ustanovení obč. zák. Z uvedeného proto plyne, že v dané věci existuje jednak vztah mezi domnělým vlastníkem a domnělým kupujícím, kteří jsou povinni si vracet plnění podle obč. zák. (jež však není předmětem tohoto řízení), a na druhé straně vztah mezi vlastníkem a domnělým kupujícím (čili žalovaným), kteří jsou taktéž povinni vrátit si plnění, avšak v jejich případě podle obč. zák.

Tvrdí-li žalovaný, že mezi účastníky nevzniklo bezdůvodné obohacení, jelikož jejich vztah je třeba posoudit podle ustanovení upravujícího držbu, je vhodné poukázat na to, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve dovodil, že bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát konkrétně se na něm zdržoval). I v takovém případě se výše bezdůvodného obohacení musí odvíjet od výše nájemného odpovídající nájemní smlouvě v daném místě a čase ve vztahu k celému pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. , nebo jeho rozsudek ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. ). Byť právě uvedené Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu k detenci oploceného pozemku, lze závěry, že bezdůvodné obohacení vzniká i držiteli nemovitosti, který ji učinil přístupnou pro sebe a svoji potřebu, přiměřeně použít i v nyní projednávané věci, v níž žalovaný tvrdí, že vzhledem k tomu, že byl držitelem nemovitosti, nemohlo mu vzniknout bezdůvodné obohacení. Je tedy možné shrnout, že i kdyby byl žalovaný v postavení držitele nemovitosti, mohlo by mu vzniknout jejím užíváním (a nerozhodno v jakém rozsahu) bez právního důvodu bezdůvodné obohacení (jak vysvětleno již výše), které by byl povinen vlastníku nemovitosti vydat.

Vytýká-li dovolatel soudům obou stupňů, že výši bezdůvodného obohacení měly stanovit podle rozsahu, v jakém skutečně nemovitost užíval, je nutné odkázat na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2702, svazek 30, ročník 2004, podle nějž z pohledu bezdůvodného obohacení nelze majetkový prospěch žalovaného vázat výhradně na skutečnost, zda předmět nájmu fakticky užíval. Faktické užívání věci je totiž pouze realizací užívacího práva, jež samo o sobě má majetkovou hodnotu (viz výše). Pro určení výše bezdůvodného obohacení je tak nerozhodné, v jakém rozsahu žalovaný nemovitost fakticky užíval (dále přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. ). Odvolací soud tedy stanovil výši bezdůvodného obohacení žalovaného za užívání nemovitosti v souladu se závěry vyslovenými v citovaných rozhodnutích, a proto nelze než jeho postup považovat za správný.

Namítá-li žalovaný, že byl povinen vydat nemovitost domnělému prodávajícímu (tj. Nezávislé výtvarné skupině), a má proto ve smyslu ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. povinnost vydat mu i užitky z ní plynoucí, z čehož dovozuje, že žalobce se po něm z tohoto důvodu nemůže domáhat jejich vydání, je vhodné připomenout, že žalobce se po něm v tomto řízení nedomáhá vydání užitků ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák., ale vydání bezdůvodného obohacení, které mu vzniklo užíváním nemovitosti v jeho vlastnictví bez právního důvodu ve shora zmíněném období (§ 451 obč. zák.).

K námitce, že v případě, že by užitky přeci jen vydal přímo vlastníku nemovitosti (žalobci), měl by podle § 458 odst. 3 obč. zák. proti němu nárok na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil, se přes výše řečené jeví jako vhodné uvést, že již ve zprávě Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. prosince 1978, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/79, bylo konstatováno, že právo na náhradu nutných nákladů podle obč. zák. zahrnuje jen nevyhnutelné náklady, tedy zejména náklady spojené s řádným užíváním získané věci, které by měl stejně vynaložit i ten, komu se věc vrací (k tomu též Eliáš, K., Lavický, P. in Eliáš, K. a kol. . Velký akademický komentář. 1. svazek. - 487. Praha: Linde Praha, 2008. s. 1109). Obdobně též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. - 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1352, uvádí, že nutnými náklady se v obč. zák. míní náklady, které jsou nezbytně spojeny s řádnou péčí o věc; musí jít proto o náklady účelné a takové, které jsou nevyhnutelné pro uchování a pro údržbu věci v řádném stavu (nikoli tedy o náklady na úpravu věci, např. podle záliby vydávající osoby). Z v řízení provedených důkazů a rovněž i z tvrzení žalovaného je zřejmé, že jím vzájemným návrhem uplatněné náklady na úpravy nejsou svojí povahou nutnými náklady (ve smyslu obč. zák.), ale jedná se o zhodnocení nemovitosti, které by mu byl případně vlastník nemovitosti povinen vydat podle ustanovení obč. zák. a nikoliv, jak se žalovaný mylně domnívá, podle obč. zák.

Jestliže proto odvolací soud posoudil nárok žalovaného na zaplacení částky 396.050,- Kč jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, které se promlčelo podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., nelze než tyto jeho závěry (s ohledem na výše uvedené) považovat za správné, i kdyby žalovaný svůj nárok uplatnil již 8. 6. 2005, jak uvádí ve svém dovolání. Přichází-li žalovaný s tvrzením, že námitka promlčení jím uplatněného práva (vzájemného návrhu), jež představuje zhodnocení nemovitosti o částku 396.050,- Kč, je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je třeba uvést, že s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolacím řízení, a tak se jeví logickým, že konkrétní úvahy odvolacího soudu v tomto směru do odůvodnění jeho rozhodnutí vtěleny nejsou. Uplatnění promlčecí námitky by se přitom příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod číslem 126). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka lze uvažovat z těch konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ). Rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. , vycházejí ze zásady, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům pouze výjimečně, a to v případech, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práv na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace důsledky promlčení byly nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. ). Takovouto výjimečnou situaci v posuzované věci dovolací soud zjevně ve shodě se soudem odvolacím neshledal.

Tvrdí-li dále žalovaný, že i kdyby připustil, že jím uplatněné právo na vydání zhodnocení nemovitosti může být promlčeno podle § 107 obč. zák., tak by bylo třeba, aby je soud posoudil jako kompenzační námitku (zápočet), která se však ze své povahy nepromlčuje, je v tomto směru nejdříve vhodné upozornit, že podle ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze navíc započíst pohledávku, která ještě není splatná. Jestliže tedy odvolací soud právo žalovaného na zaplacení částky 396.050,- Kč (jež má představovat zhodnocení nemovitosti žalobce) shledal promlčeným a dovolatel pouze zmiňuje údajnou nepromlčitelnost jeho práva uplatněného formou kompenzační námitky, nelze než konstatovat, že se žalovaný poněkud míjí s argumentací soudu odvolacího, který při svém závěru bezpochyby neopomněl zohlednit i zákonná ustanovení týkající se započtení pohledávky (§§ 580 a 581 obč. zák.), dle nichž nemůže dojít k platnému započtení nesplatné či promlčené pohledávky žalovaného oproti splatné pohledávce žalobce, avšak nepromlčitelnost takto uplatněného práva z nich pro posuzovaný případ dovodit možné není, což je zřejmé již ze závěru, že pouze v případě, že vzájemná pohledávka byla promlčena již v okamžiku, kdy se pohledávky střetly (tj. v okamžiku splatnosti pohledávky), může být námitka promlčení úspěšná.

Domáhá-li se žalovaný posouzení jím uplatněného nároku na vydání zhodnocení nemovitosti (uplatněného vzájemným návrhem) podle ustanovení § 130 odst. 3 obč. zák. (a nikoli podle § 451 obč. zák., jak je provedl odvolací soud), je třeba zdůraznit, že nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, má vůči vlastníkovi jen oprávněný držitel. S ohledem na uvedené proto nelze přehlédnout, že odvolací soud dovodil, že žalovaný nemohl být (ani) v rozhodné době (tj. od 16. 1. 2000 do 15. 1. 2002) oprávněným držitelem, jelikož již od roku 1997, kdy byla podána žaloba na určení vlastnictví, musel mít pochybnosti o tom, že mu nemovitost patří. Jelikož žalovaný nebyl oprávněným držitelem, nemohl by mu být jím uplatněný nárok na náhradu nákladů, které na věc (zde nemovitost) vynaložil, přiznán, a proto lze uzavřít, že ani posouzení jím uplatněného nároku podle ustanovení § 130 odst. 3 obč. zák. by pro něj nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Námitky směřující k případnému promlčení práva se tak ve světle právě uvedeného stávají již zcela bezpředmětnými. Shora zmíněným je současně vyvrácena i námitka žalovaného, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda byl oprávněným držitelem.

Argumentuje-li žalovaný na podporu svých tvrzení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. , je třeba uvést, že závěry obsažené v tomto rozhodnutí na nyní projednávanou věc aplikovat nelze, neboť citované rozhodnutí vychází ze situace, kdy účastníci (tehdejšího) řízení přes mylný názor odvolacího soudu mezi sebou žádnou (neplatnou) kupní smlouvu neuzavřeli, nemohli si tak na jejím základě vzájemně poskytnout žádná plnění, jež by byli povinni si v režimu § 457 obč. zák. vracet, a proto dovodil-li odvolací soud, že mezi účastníky vznikl odpovědnostní vztah z bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu, a počátek běhu tříleté objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 2 obč. zák. ztotožnil s okamžikem jeho vzniku, není jeho právní názor správný. Nyní projednávaná věc je však založena na (správném) závěru, že mezi účastníky vzniklo bezdůvodné obohacení na straně žalovaného užíváním nemovitosti bez právního důvodu a právo na vydání plnění zde promlčeno není.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že žalovaným uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, shledal právní závěry odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu správnými a dovolání žalovaného podle , části věty před středníkem, , pokud směřovalo proti zbylé části výroku II. napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodováno o věci samé, zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, 142 odst. 1 a s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. listopadu 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.

předseda senátu