Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 111/2013

U S N E S E N Í

K. N.

1) Ing. B. S.

, bytem L.,

2) Mgr. I. S.,

bytem R. u P., o zaplacení 945.861,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2012, č. j. -409, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 10. 2011, č. j. -328, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 945.861,- Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (zesnulý syn O. N.) vystavil obchodní společnosti C-leasing spol. s r.o. fakturu za rekonstrukci a zkompletování reklamního autobusu „Zemák“ znějící na částku 879.925,13 Kč. Vzhledem k tomu, že mu byla uhrazena záloha ve výši 576.000,- Kč, požadoval po dotčené obchodní společnosti doplatek 303.925,13 Kč se splatností do 8. 4. 1998. Obchodní společnost C-leasing, spol. s r.o. dne 11. 11. 1998 obdržela od České strany sociálnědemokratické částku 947.078,70 Kč. Přijaté peněžní prostředky byly použity na „vypořádání úhrad za opravy“, a to tím způsobem, že téhož dne bylo 1. žalované vyplaceno 946.648,20 Kč. O skutečnosti, že uvedenou částku převzala 1. žalovaná, se žalobkyně dozvěděla v roce 2003. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud k námitce žalovaných dovodil, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež měla dle žalobních tvrzení získat 1. žalovaná na úkor právního předchůdce žalobkyně přijetím částky 946.648,20 Kč, byl ke dni zahájení soudního řízení (24. 4. 2009) již promlčen. Objektivní tříletá, případně desetiletá, promlčecí doba totiž počala běžet dnem 11. 11. 1998, kdy měly být peněžní prostředky určené pro právního předchůdce žalobkyně převzaty 1. žalovanou, a uplynula tak před zahájením soudního řízení ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Dvouletá subjektivní promlčecí doba pak počala běžet nejpozději 31. 12. 2003 (žalobkyně se o tom, že částka určená pro jejího právního předchůdce byla vyplacena k rukám 1. žalované, měla dozvědět nejpozději v roce 2003), a uplynula tudíž rovněž před zahájením soudního řízení ( obč. zák.). Okolnost, že žalobkyně v uvedené věci opakovaně podávala trestní oznámení, aniž se s nárokem na úhradu požadovaného peněžitého plnění vůči žalovaným připojila k zahájenému trestnímu řízení, a předmětnou pohledávku (ovšem vůči České straně sociálnědemokratické a nikoliv vůči žalovaným) uplatňovala jako aktivum v dědickém řízení po svém právním předchůdci, přitom dle závěrů odvolacího soudu nevedla ke stavení běhu promlčecí doby ( obč. zák.). Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení v posuzovaném případě neodporuje dobrým mravům ( obč. zák.), neboť žalobkyni, jež dle vlastních tvrzení byla od roku 2003 přesvědčena o tom, že se žalovaní na úkor jejího právního předchůdce bezdůvodně obohatili, nic nebránilo v tom, aby nárok na vydání bezdůvodného obohacení nejpozději v přiměřené době po uvedeném zjištění uplatnila u soudu. Spatřuje-li žalobkyně bezdůvodné obohacení 2. žalovaného ve skutečnosti, že o obohacení 1. žalované věděl a byl odpovědný za financování České strany sociálnědemokratické, dovodil odvolací soud, že okolnost, že by došlo k bezdůvodnému obohacení 2. žalovaného na úkor právního předchůdce žalobkyně, z žalobních tvrzení nevyplývá. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítala, že promlčecí doba neběžela po dobu trestních řízení, jež iniciovala. Uváděla rovněž, že nárok řádně uplatnila v dědickém řízení po jejím právním předchůdci, když v něm mezi aktiva dědictví zařadila též předmětnou pohledávku (byť jako dlužníka označila Českou stranu sociálnědemokratickou). Odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. , vyjadřovala názor, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Poukazovala přitom na okolnost, že nezavinila skutečnost, že v iniciovaných trestních řízeních nebylo pokračováno. Vyjadřovala názor, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v posuzovaném případě pod politickým vlivem žalovaných. Uvedla, že se snaží domoci svých práv více než 12 let, přičemž řadu podání činila, jsouc nezastoupena kvalifikovaným právním zástupcem. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; ), tak může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaných závěrech, že subjektivní i objektivní promlčecí doba, v níž měl být nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu, do zahájení soudního řízení uplynula, neboť okolnost, že dovolatelka v uvedené věci opakovaně podávala trestní oznámení, aniž se s nárokem na úhradu požadovaného peněžitého plnění vůči žalovaným připojila k zahájenému trestnímu řízení, ani okolnost, že předmětnou pohledávku uplatnila jako aktivum v dědickém řízení po svém právním předchůdci, nevedla ke stavení běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.).

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně dospěl k závěru, že stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. předpokládá, že věřitel v promlčecí době uplatnil své právo u soudu, popř. jiného příslušného orgánu, a v řízení řádně pokračoval, tedy svými úkony nebránil průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí. Předmětem promlčení je přitom vždy právo, které je charakterizováno jednak svým obsahem, to znamená vymezením konkrétních subjektivních oprávnění a povinností, jednak účastníky, to znamená subjekty, mezi nimiž existuje takto definovaný právní vztah. Uplatnění práva u soudu ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. tak přináší důsledek v podobě stavení běhu promlčecí doby pouze ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, a stejně tak jen ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede, nikoliv též ve vztahu k jakémukoliv jinému subjektu, proti němuž sice například může uplatnění téhož práva taktéž přicházet v úvahu, nicméně řízení zahájeno dosud nebylo. K uplatnění práva v občanském soudním řízení přitom může dojít nejenom podáním samostatné žaloby, nýbrž i například vzájemnou žalobou, námitkou započtení, a vůči jinému než dosud v řízení vystupujícímu subjektu rovněž návrhem na přistoupení účastníka či návrhem na záměnu účastníků v rámci dosavadního řízení, to však ve vztahu k dotčenému subjektu s účinkem stavení promlčecí doby teprve od okamžiku, kdy je takový návrh učiněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, č. seš. 1, pod R 5/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. seš. 11/99). Řádným uplatněním nároku v adhezním řízení (jakožto součásti řízení trestního) majícím za následek stavení běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.) pak není samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. ). Vzhledem k charakteru dědického řízení jako řízení nesporného, jehož výsledkem je vydání deklaratorního rozhodnutí, jímž se upravují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, úkony učiněné v probíhajícím dědickém řízení rovněž nemohou mít vliv na běh promlčecí doby k uplatnění nároku dědiců na peněžité plnění vůči dlužníku zůstavitele (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. ).

Okolnost, že žalobkyně v projednávané věci opakovaně podávala trestní oznámení tak za situace, kdy v nich neuplatnila požadavek, aby žalovaným byla uložena povinnost k peněžnímu plnění v konkrétní výši, tj. řádně se s nárokem nepřipojila k trestnímu řízení (uvedený závěr odvolacího soudu není dovolatelkou zpochybňován), nemohla mít za následek stavení běhu promlčecí doby. Rovněž přihlášení tvrzené pohledávky zůstavitele do dědického řízení nepůsobí, navíc za situace, kdy za dlužníka nebyli označeni ani žalovaní, ale Česká strana sociálnědemokratická, stavení promlčecí doby. Uvedený následek totiž nastává pouze ve vztahu k tomu řádně uplatněnému nároku (žalobou, vzájemným návrhem, námitkou započtení apod.), pro nějž se vede řízení, a jen ve vztahu k osobě, vůči níž toto řízení probíhá. Závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelka podáváním trestních oznámení a přihlášením pohledávky do dědického řízení po svém právním předchůdci v posuzovaném případě stavení běhu promlčecí doby nezpůsobila, tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.

K námitce dovolatelky, že vznesení námitky promlčení žalovanými odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), sluší se uvést následující. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod číslem 126). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka lze uvažovat z těch konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ). Rovněž dovolatelkou citované nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. , vycházejí ze zásady, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům pouze výjimečně, a to v případech, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práv na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace důsledky promlčení byly nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V posuzovaném případě se ze zjištěných skutkových okolností nepodává, že by žalovaní svým jednáním (např. vyhrožováním věřiteli či naopak slibováním dobrovolného splnění dluhu apod.) způsobili, že žalobkyně nárok neuplatnila včas u soudu. Ze zjištěných skutečností, naopak vyplývá, že uplynutí promlčecí doby zavinila samotná žalobkyně, která nejpozději od konce roku 2003 byla přesvědčena o tom, že se žalovaní na úkor jejího právního předchůdce bezdůvodně obohatili, a nic jí tedy nebránilo v tom, aby nárok vůči žalovaným uplatnila alespoň v dvouleté subjektivní lhůtě běžící od okamžiku, kdy se dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na úkor jejího právního předchůdce bezdůvodně obohatil. Na uvedeném závěru nemohou ničeho změnit ani námitky dovolatelky, že nebyla zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem. Podle ustanovení , eventuálně , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, totiž mohla, a to i před zahájením soudního řízení, požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů soudem či o určení advokáta Českou advokátní komorou.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (, písm. c/, odst. 3 ). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první, ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly ( věty první, , části věty před středníkem a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. června 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.

předseda senátu