Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 582/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č.j. -37, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 11, o velikosti 1+1, sestávající z pokoje, kuchyně, předsíně, spíže, WC a koupelny, situovaný ve třetím poschodí domu č.p. 982 v P. (dále jen „předmětný byt“), a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že žalující Bytové družstvo P. (dále jen „bytové družstvo“ nebo „družstvo“) je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že matka žalované V. N. byla dne 26. 4. 1999 rozhodnutím členské schůze vyloučena z družstva pro porušování členských povinností z důvodu nezaplacení členského podílu, že rozhodnutí bylo V. N. doručeno, že V. N. až do své smrti dne 19. 3. 2000 nevyužila možnost uplatnit právo na soudní přezkum tohoto rozhodnutí a že dne 10. 1. 2000 uzavřela dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu na manžele Ing. V. Š. a M. K. (dále též jen „dohoda ze dne 10. 1. 2000“). Dospěl k závěru, že žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu, neboť se zánikem členství její matky v družstvu zanikl i její nájem předmětného bytu ( , dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně dále odkázal na judikaturu, podle které soud při rozhodování o žalobě na vyklizení bytu nezkoumá otázku platnosti vyloučení člena z bytového družstva. Vyloučená členka V. N. měla možnost se v zákonné lhůtě u soudu domáhat prohlášení rozhodnutí členské schůze o jejím vyloučení za neplatné podle (správně ) obchodního zákoníku, k čemuž nedošlo, proto byla-li po vyloučení V. N. z družstva převáděna členská práva a povinnosti k předmětnému bytu dohodou ze dne 10. 1. 2000, jedná se o neplatný právní úkon, a žalující družstvo proto má věcnou aktivní legitimaci k žalobě o vyklizení předmětného bytu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č.j. -61, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ jen tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše a platebního místa; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolacího soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a spolehlivě, proto pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku, podle kterého zápis z mimořádné členské schůze žalujícího bytového družstva ze dne 26. 4. 1999, kde bylo rozhodnuto o vyloučení V. N. z družstva, dále dopis žalobce V. N. ze dne 2. 5. 1999 o tomto vyloučení, i podací lístky ze dne 3. 5. 1999 označené v příloze jako doklad č. 7 a 8, prokazují, že V. N. byla z družstva platně vyloučena. Protože se vyloučení z družstva nebránila zákonnými prostředky, nemohla v důsledku toho platně uzavřít ani dohodu ze dne 10. 1. 2000 o převodu členských práv a povinností, neboť v té době již nebyla členkou žalobce, tudíž soud prvního stupně posoudil správně i otázku aktivní a pasivní věcné legitimace. Skutečnost, že v dědickém řízení po V. N. bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná má za manžely, s nimiž uzavřela dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, pohledávku, je podle odvolacího soudu ve vztahu k projednávané věci irelevantní. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil ani v právním posouzení věci.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z a c/ (dále jen „“). Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a konečně že nesprávně aplikoval dotčené právní předpisy, přestože v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav. Zásadní právní význam dovolatelka spatřuje hned v několika otázkách. Za prvé, zda pouhý zápis z členské schůze o vyloučení člena z bytového družstva a dalšíy, o nichž nebylo prokázáno, že byly doručeny členovi družstva v souladu se stanovami, zbavují vyloučenou osobu práva domáhat se soudního přezkumu tohoto rozhodnutí ve smyslu obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“). Za druhé, zda osoba zmocněná členem družstva k vyřizování všech náležitostí týkajících se družstevního bytu je oprávněna přejímat za tohoto člena y týkající se vzniku a zániku členství, respektive uplatňování práv spojených se zásadními otázkami výkonu členských práv a povinností. A za třetí, zda běh lhůty poskytnuté členovi družstva podle obch. zák. se staví okamžikem úmrtí člena družstva a počne běžet až okamžikem právní moci rozhodnutí, kterým jiná osoba získá právo nakládat s členskými právy a povinnostmi, resp. uplatnit práva podle obch. zák. Podle dovolatelky především nelze z provedeného dokazování učinit závěr, že by V. N. bylo způsobem předvídaným stanovami doručeno rozhodnutí členské schůze ze dne 26. 4. 1999, kterým byla vyloučena. Žalobce totiž nemohl doručovat nikomu jinému než V. N., která však z důvodu stáří a závažného onemocnění pobývala u své dcery (žalované). Žalovaná však na základě plné moci z 18. 10. 1999, kterou jí V. N. zmocnila toliko k „vyřizování všech záležitostí týkajících se bytu“, nebyla oprávněna ji zastupovat v otázkách výkonu členských práv s důsledkem zániku členství. Dále dovolatelka vychází z toho, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby na vyklizení, a to s ohledem na platnost dohody z 10. 1. 2000 o převodu členských práv a povinností z V. N. na manžele Ing. Š. a M. K., kterým toto právo svědčí. Soudy obou stupňů dle dovolatelky současně pominuly, že podle obch. zák. ve znění účinném v rozhodné době, tj. do 31. 12. 2000, právní úprava neomezovala zahájení soudního přezkumu platnosti vyloučení člena družstva žádnou lhůtou. Podle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. ) nepřísluší soudům při rozhodování o vyklizení posuzovat platnost rozhodnutí o vyloučení člena z družstva, soudy jsou však povinny zkoumat, zda vyklizovaná osoba uplatnila právo na soudní přezkum tohoto rozhodnutí. Proto bylo v dané věci nezbytné zkoumat, zda uvedené právo ještě lze uplatnit i s ohledem na smrt matky žalované. Dovolatelka je toho názoru, že v době rozhodování soudu prvního stupně uvedená lhůta ještě neuplynula, neboť se pozastavila smrtí její matky a nemohla se zřejmě obnovit dříve než pravomocným rozhodnutím o převodu členských práv na jinou osobu v dědickém řízení. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalobce se měnící výrok rozsudku odvolacího soudu vztahuje pouze na délku lhůty k vyklizení předmětného bytu, což není rozhodnutí ve věci samé, a proto lze přípustnost dovolání zvažovat jen z pohledu Protože žalovanou nebyl předložen ani jeden důkaz o tom, že by V. N. u příslušného soudu „rozporovala“ vyloučení z bytového družstva, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že V. N. již není členkou toho družstva. Naopak skutečnost, že V. N. o vyloučení včetně jeho důvodu věděla, dokládá její žádost o svolání členské schůze za účelem vyjasnění členství ze dne 3. 2. 2000 a dále i dopis ze dne 3. 3. 2000, ve kterém potvrzuje, že byla písemně seznámena s vyloučením z bytového družstva i s odůvodněním. Z těchto důvodů je vyloučení V. N. z bytového družstva platné a pouze žalobce jako vlastník předmětného bytu byl oprávněn podat žalobu na vyklizení. Podle žalobce nemají pro právní posouzení věci význam ani úvahy žalované o případných lhůtách k zahájení soudního řízení. Žalobce závěrem uvádí, že vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolatelkou namítané otázky již řešil a soudy obou stupňů věc posoudily v souladu s hmotným právem, nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání „zamítl“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (, a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením , b/ a c/

Podle (na něž dovolatelka poukazuje v prvé řadě) není dovolání v dané věci přípustné proto, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně nikoli ve výroku o věci samé (tj. ve výroku o vyklizení bytu), nýbrž pouze ve výrocích o lhůtě k plnění a o nákladech řízení. Na tomto závěru nic nemění, že odvolací soud ve výrokové části svého rozsudku nepřesně uvedl, že mění rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“. Otázku přípustnosti dovolání je třeba vždy posuzovat nikoli z hlediska formálního (jak bylo odvolacím soudem označeno), nýbrž z obsahového hlediska (tj. porovnáním obsahu výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího). Při tomto posouzení je zřejmé, že změna rozsudku soudu prvního stupně se ve skutečnosti týká jen stanovení délky lhůty k plnění (oproti třídenní lhůtě stanovené soudem prvního stupně určil odvolací soud lhůtu patnáctidenní, oba soudy přitom počátek lhůty vázaly na právní moc rozsudku) a dále náhrady nákladů řízení. Ve výroku o věci samé (o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt) rozhodly oba soudy shodně, jde tedy z obsahového hlediska o rozhodnutí potvrzující.

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože odvolací soud nezměnil meritorní výrok o vyklizení předmětného bytu, ale toliko výrok o lhůtě stanovené ke splnění uložené povinnosti ve smyslu , přichází v úvahu přípustnost dovolání již jen podle

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná napadá mimo jiné skutkové zjištění soudů obou stupňů ohledně doručení listin týkajících se vyloučení V. N. z bytového družstva, na němž založily i právní posouzení věci. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) – přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Skutkové vady tak nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle založit. Vzhledem k tomu, že prvé dvě otázky, jimž dovolatelka přičítá zásadní právní význam, vycházejí z odlišného skutkového základu oproti tomu, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nemohou činit z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu dle

Rovněž k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a jež dovolatelka bez bližšího vymezení též namítá), dovolací soud může přihlédnout (i z úřední povinnosti), pouze je-li dovolání již jinak (z jiného důvodu) přípustné; samy tyto vady, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, však přípustnost dovolání podle založit nemohou.

Nejvyšší soud dále zvažoval, zda zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zakládá případné nesprávné právní posouzení věci z pohledu dovolatelkou formulovaných právních námitek, a dospěl k závěru, že nikoli.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

V projednávané věci jde o vyklizení družstevního bytu žalovanou, jejíž matka – nájemkyně bytu byla vyloučena z žalujícího družstva rozhodnutím členské schůze ze dne 26. 4. 1999. Se zřetelem k uvedenému je třeba věc – pokud jde o lhůtu k uplatnění návrhu na prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné – posoudit podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „obch. zák.“), jak správně uvádí dovolatelka, neboť přechodná ustanovení k neposkytují oporu pro závěr, že délka lhůty je určována ustanovením obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Podle § 231 odst. 4 obch. zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právním předpisy nebo stanovami. Z citovaného ustanovení se podává, že zákon sice zakládá právo člena družstva k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení soudem, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanoví žádnou lhůtu. Za této situace judikatura dovodila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. ), že na uplatnění tohoto práva je třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení § 397 obch. zák.

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (dále rovněž v rozsudcích ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. ) vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák., nelze o povinnosti k vyklizení rozhodnout, neboť rozhodnutím soudu může být rozhodnutí orgánu družstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle § 231 odst. 4 obch. zák., popřípadě po právní moci rozhodnutí soudu podle § 231 odst. 4 obch. zák., lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodchyluje ani v projednávané věci. Pokud tedy v daném případě vyšel odvolací soud z (nezpochybnitelného) skutkového zjištění, že členská schůze rozhodla dne 26. 4. 1999 o vyloučení V. N. z družstva, že rozhodnutí bylo V. N. doručeno a že V. N. až do své smrti dne 19. 3. 2000 nevyužila možnost uplatnit právo na soudní přezkum tohoto rozhodnutí, je napadené rozhodnutí (navzdory tomu, že pominulo otázku doby, v níž mohlo být právo na soudní přezkum rozhodnutí o vyloučení z družstva uplatněno) v konečném důsledku v souladu s ustálenou soudní praxí.

Napadenému rozhodnutí nelze přiznat zásadní právní význam ani z hlediska třetí dovolatelkou formulované právní otázky, zda běh lhůty poskytnuté členovi družstva podle § 231 odst. 4 obch. zák. se staví okamžikem úmrtí člena družstva a počne běžet až okamžikem právní moci rozhodnutí, kterým jiná osoba získá právo nakládat s členskými právy a povinnostmi, resp. uplatnit práva podle § 231 odst. 4 obch. zák. Stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. totiž nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11, pod poř. č. 110, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod poř. č. 59). Zahájení dědického řízení tak nemůže mít vliv na běh promlčecí doby k uplatnění jiného práva – na soudní přezkum rozhodnutí družstevního orgánu o vyloučení člena z družstva – a ve vztahu k jinému subjektu (družstvu), který není účastníkem dědického řízení. Z jednoznačné dikce § 111 obč. zák. pak vyplývá, že změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv, což platí rovněž o právním nástupnictví v důsledku smrti. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že během čtyřleté promlčecí doby V. N. (ani její dcera – žalovaná) právo na přezkum rozhodnutí o vyloučení z družstva u soudu neuplatnila, aniž by uvažoval o stavení uvedené promlčecí doby, neodchýlil se od ustálené judikatury a jeho rozhodnutí zjevně není ani v rozporu s hmotným právem.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 2 a a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (, , ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle a citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. ledna 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu