Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
60322B2210D8B988C1258DDF004D26CA.html
HTML · 40.56 KB
No categories available
25 Cdo 1879/2025
25 Cdo 1879/2025-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní665/23, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem sesídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalované: L. V., zastoupená Mgr. Štěpánem Lichovníkem, advokátem se sídlem Pellicova 23/8, 602 00 Brno, o 4 346 967 Kč spříslušenstvím, vedené u Městského soudu vBrně pod sp. zn. 218 C 4/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu vBrně ze dne 5. 3. 2025, č. j. 38 Co 155/2024-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1.
Krajský soud v
Brně rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 38 Co 155/2024-258, potvrdil rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 9. 2. 2024, č. j. 218 C 4/2023-193, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 4 346 967 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V
řízení, v
němž se
žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena trestnou činností žalované, vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že usnesením Policie ČR ze
dne 13. 2. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání žalované (i dalších osob). Rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze
dne 19. 2. 2019,
č.
j. 10 T 3/2016-27891, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2021,
č.
j. 3 To 7/2020-28130, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2021, byla žalovaná
uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §
202 odst. 1, odst. 4
písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu, neboť
v
době
od 23. 11. 2009 do 30. 12. 2010 na pokyn A. K.
, který na základě smlouvy s
žalobkyní pro ni prováděl zprostředkovatelskou činnost, uzavírala pojistné smlouvy, přestože věděla, že A
. K.
s úmyslem podvodně vylákat od žalobkyně provize vytvořil systém uzavírání pojistných smluv s
nesolventními klienty, ačkoli věděl, že
takové smlouvy by žalobkyně neakceptovala. Ve stejném řízení bylo odsouzeno dalších pět obžalovaných včetně A
. K. V
návaznosti na formulář Policie ČR pro
poškozeného se žalobkyně připojila
jako poškozená do trestního
řízení
sdělením
ze dne 8. 10. 2015, v
němž uvedla, že dlužná částka na stornoprovizích u A
. K. byla ve výši 6 145
635 Kč a u společnosti označované jako „LBG“ ve výši 11
562 348 Kč. Ve
vztahu k
žalované nebylo ve sdělení, kterým se žalobkyně připojila k
trestnímu stíhání, uvedeno ničeho. Jinak
než
přípisem
ze dne 8. 10. 2015 se
žalobkyně s
nárokem na náhradu škody do
trestního řízení nepřipojila. Shora citovanými trestními rozsudky byla žalobkyně podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen „tr.
ř.“) odkázána se svým nárokem na
náhradu škody vůči všem obžalovaným
na řízení ve věcech občanskoprávních
. Toto
rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobkyně nárok na náhradu škody vymezila pouze obecně, aniž by přesněji uvedla, jaké částky nárokuje po každém z
obžalovaných, případně v
jaké kombinaci nebo v jakých skupinách odpovídají za jednotlivé výše škod. Soud v
trestním řízení tak nemohl
nahrazovat aktivitu
poškozené a určovat, v
jaké výši požaduje uplatněnou škodu po každém z
obžalovaných.
2. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, ženárok žalobkyně je promlčen. Vzhledem ktomu, že ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, posuzoval soud věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) včetně běhu promlčecích dob [podle přechodného ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“)]. Zabýval se otázkou, zda s ohledem na trestní řízení vedené proti žalované, které bylo zahájeno vúnoru 2015 a pravomocně skončilo 27. 1. 2021, byly splněny podmínky stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. Zdůraznil, žepředpokladem stavení běhu promlčecí doby podle citovaného ustanovení je, že v trestním řízení byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu škody, což předpokládá, že z podání poškozeného musí být patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu nárok uplatňuje (soud odkázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu). Žalobkyně se sice vrámci trestního řízení vedeného i proti žalované snárokem na náhradu škody připojila, ovšem pouze obecně vněm uvedla, že se připojuje s nárokem na náhradu škody a v jaké (celkové) výši. Ani výkladem obsahu tohoto přípisu (§ 35 obč. zák.) nelze zjistit, zda a v jaké konkrétní výši se s nárokem na náhradu škody vůči její osobě připojuje. Uzavřel, že jestliže přípis žalobkyně ze dne 8. 10. 2015 nesplňuje podmínky řádného uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalované, nemá za následek stavení běhupromlčecí doby ve vztahu k ní. Nestavěla-li sepromlčecí doba, je nárok vůči žalobkyni promlčen, neboť žaloba byla podána dne15. 12. 2022, tedy po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák.
3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z podle ní dosud neřešené otázky, zda má civilní soud pravomoc přezkoumávat závěry trestního soudu o tom, že se poškozený řádně a včas přihlásil do trestního řízení. Namítá, žesvůj nárok na náhradu škody uplatnila v adhezním řízení řádně a včas, neboť jej konkretizovala co do důvodu i výše a po celou dobu trestního řízení s ní bylo procesně jednáno jako spoškozenou, byla jí doručována relevantní rozhodnutí a bylo jí umožněno uplatňovat procesní oprávnění poškozeného, aniž by její postavení bylo jakkoli zpochybněno. Pokud by její připojení k trestnímu řízení nebylo řádné a včasné, byl by trestní soud povinen postupovat podle § 206 odst. 3 tr. ř. a její nárok z řízení vyloučit, což se však nestalo. Skutečnost, že soud postupoval podle § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázal ji na řízení ve věcech občanskoprávních, podle ní implikuje, že podmínky řádného a včasného uplatnění nároku splnila. Zdůraznila, že rozhodnutí podle §229 tr. ř. má význam i z hlediska zachování účinkůuplatnění nároku (zejména z pohledu promlčení), přičemž běh promlčení je vázán až na právní moc rozhodnutí v trestním řízení, a to bez ohledu na případná pochybení orgánů činných v trestním řízení. Je proto nezbytné presumovat řádné a včasné uplatnění nároku, jestliže orgány činné v trestním řízení podle §206 tr. ř. nepostupovaly a neposkytly jí poučení podle § 43 odst. 3 tr. ř. Dovolatelka má za to, že soudy vobčanskoprávním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat závěr trestních soudů o řádnosti a včasnosti uplatnění nároku vadhezním řízení (odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Cdo 330/2022 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 955/2013). Klíčovým východiskem je zásada ochrany legitimního očekávání a důvěry jednotlivce v akty veřejné moci. Nelze klást k tíži žalobkyně případné procesní nedostatky na straně orgánů činných v trestním řízení. Dovozuje, že pravomoc civilních soudů přezkoumávat závěry trestních soudů o řádnosti a včasnosti uplatnění nároku v adhezním řízení by měla být vyloučena, neboť opačný závěr by popřel smysl a účel adhezního řízení a poškozeným by fakticky znemožnil efektivně uplatnit nárok na náhradu škody. Poškozený, s nímž bylo v trestním řízení jednáno jako s poškozeným akterý byl následně odkázán se svým nárokem na občanskoprávní řízení podle § 229 tr. ř., jev legitimním očekávání, že jeho nárok byl řádně uplatněn a že po dobu trestního řízení neběžela promlčecí doba. Posouzení otázky řádnosti a včasnosti připojení se poškozeného dotrestního řízení je otázkou procesní, náležející výlučně trestním soudům; civilní soudy by se proto měly omezit na posouzení hmotněprávního základu a výše nároku a nepřezkoumávat procesní postup v trestním řízení, jinak by došlo k porušení zásady legitimního očekávání a ochrany dobré víry. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně kdalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že dovolatelkou předkládaná otázka byla vjudikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena, a to tak, že soud vcivilním řízení není vázán posouzením řádnosti uplatnění nároku na náhradu škody vtrestním řízení (odkázala naněkterá rozhodnutí Nejvyššího soudu). Knámitce dovolatelky ohledně jejího legitimního očekávání poukázala na to, že žalobkyně je společností, která má právní oddělení a využívá islužeb advokáta a má proto podmínky pro řádné uplatnění svých nároků. Promlčení si způsobila sama svou pasivitou, a proto nelze uvažovat o tom, že by mohla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolatelka předkládá jako neřešenou otázku vázanosti soudu vobčanskoprávním řízení rozsudkem vydaným vtrestním řízení. Tato otázka však byla vjudikatuře vyřešena. Jižve stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, které bylo uveřejněno pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí astanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), bylo vysloveno, že soud vobčanskoprávním řízení je vázán pouze výrokem trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část stím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím otom, že byl spáchán trestný čin akdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu okolnostmi významnými pro rozhodnutí onáhradě škody. Ohledně nároků poškozených pak uzavřel, že z návrhu na náhradu škody v adhezním řízení musí být patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se nárok na náhradu škody uplatňuje. Nebyl-li návrh vadhezním řízení podán řádně ve smyslu § 43 odst. 2 věty poslední tr. ř. (v tehdy platném znění – poznámka dovolacího soudu), soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud, který rozhoduje o náhradě škody v občanském soudním řízení, vychází v otázce řádného uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení především z rozhodnutí vydaných vtrestním řízení. Není však jimi (ani přístupem soudu v trestním řízení k otázce uplatnění nároku na náhradu škody) vázán při posuzování otázky promlčení nároku.
8. S těmito závěry není následná judikatura v rozporu, naopak z nich vychází. Ve vztahu k otázce řádného uplatnění nároku na náhradu škody lze odkázat na rozsudek ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013, podle něhož uplatní-li poškozený nárok na náhradu škody v rámci trestního (adhezního) řízení tak, že je z něj patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje, má takové uplatnění za následek stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 111/2013). Je-li nárok včas uplatněn v trestním řízení a poškozený v řízení řádně pokračuje, běh promlčecí doby se staví po dobu trestního řízení; po jeho skončení pak běží zbytek promlčecí doby. Ke stavení běhu promlčecí doby dochází v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod č. 5/2008 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 776/2003). K otázce vázanosti soudu v občanskoprávním řízení rozsudkem vydaným vtrestním řízení lze odkázat rovněž na závěr, že vpřípadě, žesoud v trestním (adhezním) řízení nepřizná zcela uplatněný nárok na náhradu škody zjakéhokoliv důvodu, například s poukazem na spoluzavinění poškozeného, a se zbytkem nároku odkáže poškozeného (pozůstalé uplatňující nárok na odškodnění za usmrcení osobyblízké) na řízení ve věcech občanskoprávních, nejde v tomto rozsahu o věc pravomocně rozsouzenou a lze ji v občanskoprávním řízení znovu projednat, aniž by soud v občanskoprávním řízení byl vázán závěrem trestního soudu o spoluzavinění poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010). Soud přitom v občanském soudním řízení není vázán posouzením otázky řádného uplatnění nároku na náhradu škody soudem v trestním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2142/2010, a ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99).
9. V posuzované věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, žežalobkyně nárok na náhradu škody vadhezním řízení sice uplatnila, avšak nikoli vůči žalované, neboť vúkonu, jímž se připojila se svým nárokem do trestního řízení, žalovanou neoznačila a konkrétně vůči ní žádný nárok na náhradu škody ani později vprůběhu trestního řízení neuplatnila. Jak vyplývá z výše citované judikatury, poškozený musí v připojení se se svým nárokem na náhradu škody uvést z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu nárok uplatňuje.Ke stavení běhu promlčecí doby pak dochází pouze v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a jen vůči tomu, vůči komu bylo uplatněno. Neuplatnila-li žalobkyně nárok na náhradu škody vůči žalované, ve vztahu kní ohledně nároku naodškodnění účinky stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. nenastaly. Uplatnila-li žalovaná za těchto okolností námitku promlčení, nemohl soud žalobě vyhovět, neboť vdobě podání žaloby dne 15. 12. 2022 (téměř dva roky po právní moci trestního rozsudku) marně uplynula jak dvouletá subjektivní, tak desetiletá objektivní promlčecí doba (která běžela od konce roku 2010). Závěru odvolacího soudu, že došlo kpromlčení nároku žalobkyně podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. tak nelze ničeho vytknout.
10. Námitka dovolatelky, že uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 8. 10. 2015 je třeba považovat za řádné, protože soud s ní v trestním řízení jednal po celou dobu jako s poškozenou a nepostupoval podle § 206 odst. 3 tr. ř., není důvodná. Předně soud vtrestním řízení neměl důvod rozhodnout podle § 206 odst. 3 tr. ř., protože nepřipuštění poškozeného khlavnímu líčení připadá v úvahu jen v případě, že práva poškozeného uplatňuje osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, což žalobkyně rozhodně nebyla. Důvod pro postup podle § 206 odst. 4 tr. ř. pak nebyl proto, že o nároku žalobkyně nebylo rozhodnuto vjiném řízení. Důvodná není ani námitka, že měla být vtrestním řízení řádně poučena podle § 43 odst. 3 tr. ř. Z podání žalobkyně ze dne 8. 10. 2015, kterým se připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení totiž jasně vyplývá, že uplatňuje nárok na odškodnění po A. K. (který byl v daném trestním řízení rovněž obžalován) apo společnosti „LBG“. Vůči těmto subjektům byly nároky uplatněny, a vtrestním řízení s ní tak správně bylo jednáno jako s poškozenou. Nebylo povinností soudu v trestním řízení požadovat či dotazovat se žalobkyně na to, zda uplatňuje nárok naodškodnění ještě po jiných obžalovaných. Je zcela na rozhodnutí poškozeného, po kterých osobách náhradu škody požaduje. Žalobkyně měla kdispozici dostatečný odborný aparát k tomu, aby nároky na náhradu škody řádně uplatnila. Z uvedených důvodů i pro skutkovou odlišnost není na posuzovanou věc přiléhavý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 955/2013. Toto rozhodnutí se týkalo ochrany důvěry dotčených osob v úkony státních orgánů i ochrany legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích a zjistí-li se později pochybení vpodobě neúčinně zahájeného trestního stíhání, nemůže to mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby vevztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení. Taková situace ale vnyní posuzované věci nenastala.
11. Lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o otázku v praxi dovolacího soudu neřešenou.
12. Dovoláním byl napaden celý rozsudek odvolacího soudu, kterým soud rovněž potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Avšak dovolání směřující proti rozhodnutí onáhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2026
JUDr. Hana Tichápředsedkyně senátu