Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2949/2013

28 Cdo 2949/2013

U S N E S E N Í

Český svaz vědeckotechnických společností

Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2013, č. j. -154, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2011, č.j. -132, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 2094/1, 2094/2, 2094/3, 2094/4, 2094/5, 2094/6, 2094/7 a 2094/8 v katastrálním území Ú.

Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobci k 1. 7. 2000 nesvědčilo právo trvalého užívání /označených/ pozemků, a proto se nemohl stát vlastníkem pozemků v důsledku přeměny práva trvalého užívání na právo vlastnické, opřené o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). I odvolací soud přitom vyšel ze zjištění, že právo trvalého užívání k pozemkům (představovaným tehdy parc. č. 2094/1) bylo zřízeno hospodářskou smlouvou ze dne 16. 11. 1978 ve prospěch osoby nesoucí název „Dům techniky České vědeckotechnické společnosti Ústí nad Labem“; tento subjekt v r. 1990 zanikl. Žalobce vznikl jako nově založené občanské sdružení registrací k 3. 5. 1990. Podle závěru odvolacího soudu se zánikem hospodářského subjektu, jemuž byl majetek odevzdán do trvalého užívání ( , hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; , o hospodaření s národním majetkem), zaniklo i právo trvalého užívání majetku svědčící tomuto subjektu a nemohlo proto přejít na jinou osobu (zde žalobce). K podpoře přijatého závěru odvolací soud poukázal i na rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné z důvodu, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a že (tato otázka) „má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Za nesprávné má řešení otázky, „zda právo trvalého užívání (zřízené v minulosti podle § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku), je právem, jež je vyloučeno z rozsahu práv, která jinak v rámci univerzální sukcese přecházejí ze zaniklého právního subjektu (zaniklého bez likvidace) na jeho právního předchůdce, nebo zda se naopak jedná o právo, které v souvislosti s právním nástupnictvím přechází ze zaniklého subjektu na jeho univerzálního právního nástupce“. Odvolacím soudem citovanou judikaturu dovolacího soudu (zejm. rozsudek sp. zn. ) žalobce pokládá za odporující „obecným principům právní kontinuity“; současně namítá, že daná otázka je v jiných rozhodnutích dovolacího soudu (např. v rozhodnutích sp. zn. a ) vyřešena opačně. Připouští, že právo trvalého užívání majetku může být povahy obligační, nerozumí však důvodům, pro které by takové právo nemohlo být součástí komplexu práv a povinností přecházejících na právního nástupce při univerzální sukcesi. Zastává názor opačný. Poukazuje na okolnost, že v dané věci nešlo o smluvní převod, a zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že právo trvalého užívání zaniklo spolu se zánikem organizace, které toto právo původně svědčilo. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za souladný s konstantní judikaturou dovolacího soudu a navrhla proto odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovoláním napadený rozsudek – jde-li o dovolatelem označenou právní otázku – je v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. ; usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. ; ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. ) – též s odkazem na zvláštní povahu tohoto právního institutu dle § 70 hospodářského zákoníku, totiž jeho bezplatnost, účelovost, časovou neomezenost a zejména jeho

adresnost –

dovodil (a přesvědčivě zdůvodnil), že právo trvalého užívání majetku (svou povahou nikoliv právo věcné) nemohlo být předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt.

V rozsudku ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. (spolu s ostatními rozhodnutími dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

) k již dříve řečenému – též s odkazem na názor právní teorie (srov. publikaci Hospodářský zákoník: komentář, Orbis, 1965, str. 227) – dodal, že „právo trvalého užívání bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro kterou bylo toto právo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřechází. Právo trvalého užívání tedy vždy zanikne současně se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k trvalému užívání“.

Tyto prezentované závěry přitom nejsou v rozporu ani s dalšími dovolatelem citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu – rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , a usnesením ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. , v nichž se dovolací soud – jsa vázán uplatněnými dovolacímu důvody – zabýval toliko otázkami výkladu ustanovení až obč. zák., ve vazbě na zrušení derogačního ustanovení článku II části druhé plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. , publikovaným pod č. 278/2004 Sb.; samotnou otázku možnosti přechodu práva trvalého užívání na dalšího nabyvatele zmiňovaná rozhodnutí neřeší.

Jak již výše uvedeno, prezentované závěry (tedy že nejenom převod, ale i přechod práva trvalého užívání majetku na další osoby je vyloučen), obstály i v rovinně ústavněprávní (viz shora označená rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a ). Též s přihlédnutím k této okolnosti dovolací soud nenachází ani v dovolání přesvědčivé důvody, pro které by se od své ustálené rozhodovací praxe měl odchýlit.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , části věty před středníkem a za situace, kdy žalované, jež by jinak měla na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2014

Mgr. Petr K r a u s

předseda senátu