Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4250/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem (pozemkům p. č. 1724/19, p. č. 1724/20 a p. č. 1802/2, zapsaným na LV č. 61 pro k. ú. a obec S. u Katastrálního úřadu v P.), a taktéž ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení odvolacího.

Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce. Z tohoto pohledu se jednalo o to, zda na žalobce mohlo přejít právo trvalého bezplatného užívání k předmětným nemovitostem, resp. jeho výpůjčky, což je jedním ze základních předpokladů přechodu vlastnického práva podle , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), o které žalobce svůj nárok opírá.

Pokud žalobce dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby ze skutečnosti, že je právním nástupcem L. a. Z., p. Č. s. t. v., jemuž mělo svědčit právo trvalého užívání ke sporným pozemkům, případně právním nástupcem L. a. Z., spol. s. r. o., nelze tomuto tvrzení přisvědčit. L. a. Z., p. Č. s. t. v. byl samostatným podnikem zapsaným do podnikového rejstříku. Podle , hospodářského zákoníku, platného do 31. 12. 1991 (dále jen „hospodářský zákoník“), k obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací mohly jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení. Ta byla ve smyslu citovaného předpisu samostatnými právními subjekty, které nabývaly práva a zavazovaly se vždy svým jménem. Hospodařily s majetkem společenské organizace, který jim byl svěřen do správy. V posuzovaném případě však šlo o zřízení práva trvalého užívání k majetku státu L. a. Z., p. Č. s. t. v. Pokud bylo tomuto podniku platně zřízeno právo trvalého užívání podle tehdy platného hospodářského zákoníku smlouvou ze dne 12. 9. 1991, nemohlo toto právo trvalého užívání přejít na žalobce. Institut trvalého užívání vylučoval přechod práva trvalého užívání na právního nástupce trvalého uživatele. Vždy muselo dojít ke zrušení práva trvalého užívání a k jeho smluvnímu zřízení pro nového trvalého uživatele. Proto ani v případě že by žalobce byl právním nástupcem zaniklého L. a. Z., p. Č. s. t. v., nemohlo by současně dojít k přechodu práva trvalého užívání z tohoto podniku na žalobce. Obchodní společnosti (L. a. Z., spol. s. r. o.) nebylo možné právo trvalého užívání zřídit, nemohlo na ni žádným způsobem „přejít“.  Žalobce tedy není právním nástupcem L. a. Z., p. Č. s. t. v., není ani právním nástupcem L. a. Z., spol. s. r. o. Se zánikem L. a. Z., p. Č. s. t. v., s výjimkou práva trvalého užívání, vstoupil do jeho práv L. a. Z., spol. s. r. o. Se zánikem L. a. Z., p. Č. s. t. v., zaniklo i právo trvalého užívání a žalobce nemohl do tohoto práva vstoupit jako právní nástupce L. a. Z., spol. s. r. o.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Právo trvalého užívání bylo žalobci zřízeno hospodářskou smlouvou ze dne 12. 9. 1991, kdy jednou ze smluvních stran bylo hospodářské zařízení žalobce, a to L. a. Z., p. Č. s. t. v. Organizační řád, jenž byl součástí listin předložených k zápisu podniku do podnikového rejstříku, stanovil v bodě 4, že „podnik má právo hospodaření k majetku ve vlastnictví ČeSTV, který tvoří věci a majetková práva, včetně práv k výsledkům projektové a jiné odborné činnosti a který mu byl svěřen při jeho zřízení. V rozsahu uváděném shora, podnik hospodaří s majetkem včetně práv, kterých nabyl v průběhu svého podnikání a které se staly součástí majetku ČeSTV.“ Podle § 100 odst. 2 hospodářského zákoníku platilo, že majetek společenských organizací je ve vlastnictví organizace jako celku, pokud stanovy neurčí jinak.  Právní úprava vycházela ze zásady, že subjektem vlastnického práva je společenská organizace jako celek a nikoliv její jednotlivé složky nebo orgány. Z těchto důvodů potom společenské organizace vykonávaly svoje vlastnické právo buď přímo, nebo prostřednictvím institutu správy majetku, v tomto případě uvedeným hospodářským zařízením. K zániku práva trvalého užívání nedošlo způsobem předpokládaným ve a toto právo trvalo až do nabytí účinnosti , kterým byla mimo jiné zrušena a současně byl zaveden institut práva výpůjčky. Právo trvalého užívání vzniklo žalobci přímo a jako nositel tohoto práva vykonával prostřednictvím zaniklého hospodářského zařízení a obchodní společnosti nebo přímo sám správu, provoz, údržbu a investiční činnosti celého areálu, aniž by výkon těchto práv byl třetími osobami zpochybňován. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje posouzení, zda na základě smlouvy ze dne 12. 9. 1991 uzavřené s hospodářským zařízením žalobce, jehož činnost se řídila organizačním řádem a statutem žalobce včetně tehdy platných právních předpisů, vzniklo právo trvalého užívání přímo žalobci. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem považuje žalobce za nesprávné, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Dovolání není přípustné.

Vzhledem k tomu že dovolací soud se z hlediska skutkového i hmotně právního obdobným sporem žalobce zabýval a podrobné odůvodnění svého odmítacího rozhodnutí podal ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. , považoval za dostatečné na toto odůvodnění v dalším odkázat.

Pro účely tohoto rozhodnutí se sluší uvést pouze následující. Dovolací soud považuje za přiléhavý argument odvolacího soudu, že právo trvalého užívání vzniklo na základě hospodářské smlouvy ze dne 10. 9. 1991 L. a. Z., p. Č. s. t. v., jakožto samostatnému subjektu práva ve smyslu , a nikoliv přímo žalobci. To proto, že právo trvalého užívání věci je třeba považovat za právo obligační, nikoliv za právo věcné, jak bylo již dříve dovozeno v judikatuře dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Dovolání  ve spojení s napadeným rozhodnutím nenaplňuje znaky zásadní právní významnosti a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne  23. října 2009

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu