Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1265/2018

28 Cdo 1265/2018-121

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. B., D., zastoupeného JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 299/8, proti žalované AUTOKEMP Babylon, s.r.o., IČO 61776327, se sídlem Domažlice, Babylon 27, zastoupené Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o zaplacení 53 530 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2017, č. j. -98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 308 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Záliše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 4. 2017, č. j. -67, jímž jí bylo uloženo zaplatit žalobci 53 530 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit mu náklady řízení 21 806,50 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byla zavázána nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 872 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatelka předestřela otázku, zda v situaci, kdy v posuzované lokalitě nebyly nalezeny srovnatelné pozemky (pozemky obdobného využití), bylo namístě určit výši bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním cizích pozemků na základě znaleckými posudky stanovené obvyklé hladiny nájemného, a nikoliv podle úvahy soudu ( ). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. . Namítala rovněž, že travnatá plocha určená k umístění stanů a karavanů, která představuje převážnou část výměry pozemků nacházejících se v posuzovaném areálu autokempu, netvoří funkční celek se zde vybudovanými stavbami. Dovozovala z toho, že není důvodu oceňovat tuto plochu jako stavební pozemek.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu , účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (režim žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení vzniklého v době od srpna 2012 do prosince 2013 se řídí ustanoveními účinného do 31. 12. 2013), je i stav, kdy je cizí věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. ). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se zároveň konsolidovala i v názoru, že jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ).

Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. ).

Aplikace ustanovení má pak své místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec. Zákon zde má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s jeho výší (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. naopak výše nároku (v posuzovaném případě bezdůvodného obohacení) seznatelná z vyhotoveného znaleckého posudku, jenž se dostatečně vypořádává i s konkrétními specifiky dané situace, není namístě určit ji volnou úvahou soudu, který ze své povahy nemůže disponovat takovými odbornými znalostmi, s nimiž k obdobnému přistupuje soudní znalec (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. ). Pokud přitom pro účely znaleckého zkoumání obvyklé výše nájemného nelze reálně zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce (zvolením odpovídající znalecké metody) vypořádal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. ). Soud totiž při určování výše nároku musí vycházet z důkazů provedených v řízení, přičemž toto nemůže být projevem jeho libovolné, tedy nijak nepodložené, úvahy (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. , a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. ).

Jestliže tedy v projednávané věci soudy nižšího stupně výši bezdůvodného obohacení vzniklého dovolatelce na úkor žalobce bezesmluvním užíváním cizích pozemků určily na základě znaleckých posudků, stanovících při nedostatku srovnatelných pozemků (obdobné pozemky pronajímané v dané lokalitě k provozování autokempinku) obvyklou výši nájemného za užití jiné než porovnávací metody, a nikoliv podle úvahy soudu ( ), jak navrhovala dovolatelka, nijak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily. S uvedenou praxí přitom nekoliduje ani dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. , jenž určení výše bezdůvodného obohacení úvahou soudu ( ) připouští toliko v důkazní situaci, v níž znalecké posouzení obvyklé hladiny nájemného k dispozici není a procesní strany je ani nenavrhují.

Ustálené judikatuře dovolacího soudu pak neodporuje ani, byly-li travnaté plochy určené k umístění stanů a karavanů v souvislosti s odhadem obvyklé hladiny nájemného hodnoceny jako součást areálu autokempu, coby funkčního celku. Srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , vycházející ze závěru, že o funkční souvislost pozemků se stavbou jde v závislosti na individuálních skutkových okolnostech též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areálu).

Výtky dovolatelky vůči výši soudy nižšího stupně na podkladě provedeného dokazování zjištěné hladiny obvyklého nájemného pak nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ( ), když jsou ve své podstatě kritikou skutkových závěrů, a nezakládají tudíž žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 260 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 748 Kč.

Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz..

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 5. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu