Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2174/2010

28

Cdo 2174/2010

ROZSUDEK

J. R

., zastoupené JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12/5, proti žalovaným

1) Lesům České republiky, s. p.

, IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zast. JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, a

2) Pozemkovému fondu České republiky

, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, za účasti

J E S I DOLNÍ BEČVA s. r. o.

jako vedlejšího účastníka na žalované straně, IČ: 45195919, se sídlem v Dolní Bečvě 599, zast. JUDr. Stanislavem Kaliňákem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Kovářská 127, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2009, č. j. -344, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 1) k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hartmanna i vedlejšímu účastníku k rukám advokáta JUDr. Stanislava Kaliňáka shodně částky 3. 360,- Kč.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 30. 6. 2008, č.j. -273, tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 535 (ostatní plocha, sportoviště a rekreační plocha), a parc. č. 1227, 1228, 1229, 1230, 1231, 1232, 1233, 1234, 1235, 1236, 1237, 1238, 1239, 1240, 1241, 1242, 1243, 1244, 1245, 1246, 1247, 1248, 1249, 1250, 1251, 1252, 1253, 1254, 1255, 1256, 1257, 1258, 1259, 1260, 1261, 1262, 1263, 1264 a 1265 (zastavěná plocha a nádvoří) v obci a katastrálním území D. B. (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů vzniklých státu (výroky II až VII rozsudku).

Po zopakování a doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že vydání označených pozemků žalobkyni (oprávněné osobě podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) brání překážka podle zákona o půdě, jelikož jde o pozemky zastavěné ve smyslu tohoto ustanovení. Vzal přitom za prokázané, že pozemky a stavby na nich postavené vytvářející jediný funkční celek, ucelený a nedělitelný rekreační areál. Na pozemku parc. č. 553 (jež není předmětem řízení) se nachází hlavní budova čp. 447 a tento pozemek je zcela „obklopen“ pozemkem parc. č. 535, přes který vede příjezdová cesta k hlavní budově, nacházejí se na něm odstavné parkovací plochy a venkovní posezení, hřiště, objekt dílen, přístřešky u hřiště a u dílen, stánek s občerstvením, dětský koutek, lavičky pro odpočinek rekreantů a vedou přes něj též přístupové cesty k pozemku 1266 (na němž stojí čistička odpadních vod) a k pozemkům parc. č. 1227 až 1265, na nichž jsou umístěny jednotlivé rekreační chatky. Přitom i lokalizace těchto pozemků (obklopených pozemkem parc. č. 535) vylučuje jejich zemědělské či lesní užití a jejich vydání by vedlo pouze ke znehodnocení uceleného rekreačního areálu, uvedeného do provozu před 24. 7. 1991 (hlavní stavba kolaudována dne 20. 6. 1962). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně - tudíž uzavřel, že negativní rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ve Vsetíně ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. PÚ/328-4/92-201, o vlastnictví žalobkyně ( zákona o půdě) je správné a změnou napadeného rozsudku ( – dále jen „“) žalobu zamítl ( ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení odvolacímu soudu vytýkala zejména porušení procesních předpisů, jestliže připustil vedlejší účastenství společnosti JESI DOLNÍ BEČVA s.r.o., ačkoliv okruh účastníků v řízení podle části páté je určen zákonem. Současně namítala, že rozhodl v rozporu s ustanovením zákona o půdě, kdy nerespektoval nález Ústavního soudu v této věci dříve vydaný a pominul, že vedlejší účastník nabyl pozemky v rozporu s právními předpisy. Dovozovala, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že předmětné pozemky (jejich části) bezprostředně souvisejí se stavbou čp. 447 na pozemku parc. č. 553 a že jsou nezbytně nutné k jejímu provozu. Poukázala v této souvislosti na výměry jednotlivých pozemků i charakter rekreačních chatek na nich postavených. Citovala též z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu řešící otázku výkladu a aplikace ustanovení zákona o půdě. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní i vedlejší účastník označili napadený rozsudek za správný. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnili a shodně navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , jímž se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle , přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání ( věty prvé ) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Podle rozhodnutí odvolací soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Zmatečností vady řízení (, a b) a ) nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Za vadu řízení, jež by mohla ovlivnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nelze pokládat ani rozhodnutí soudu o připuštění vedlejšího účastenství na žalované straně ( ), navíc v situaci, kdy vedlejší účastník tvrdil okolnosti osvědčující jeho právní zájem na výsledku řízení. Ačkoliv okruh účastníků v řízení podle části páté je vymezen zákonem (podle ustanovení jsou jimi žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem), v případě vedlejšího účastenství zvláštní úprava pro daný druh řízení není a proto se v něm podle přiměřeně uplatní ustanovení části první až čtvrté , tedy i ustanovení upravující přípustnost vedlejšího účastenství v řízení, jež zde má charakter sporného řízení, aniž by jeho předmětem byl rozvod, určení neplatnosti či neexistence manželství (viz výluky vedlejšího účastenství uvedené v ).

Při absenci tvrzení žalobkyně o jiných vadách řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ) a které se nepodávají ani z obsahu spisu, se Nejvyšší soud – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem ( ) v otázce výkladu a aplikace ustanovení zákona o půdě.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

K právnímu posouzení věci lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat zejména část nálezu Ústavního soudu sp. zn. (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v němž Ústavní soud mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (usnesení sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek 23). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek přitom zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku z 24. 10. 2007, sp. zn. , nebo v usnesení z 26. 5. 2010, sp. zn. (všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Závěr odvolacího soudu o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbou, s níž v posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, popřípadě o nemožnosti jejich zemědělského a lesního využití, je závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným. Odvolací soud jej učinil na základě výsledků opakovaného dokazování, při němž se nedopustil žádného procesního pochybení, jež by mohlo ovlivnit správnost jeho hodnotícího závěru o učiněných skutkových zjištěních. Tudíž ani dovolací důvody podle , popřípadě podle - lze-li i pod ně námitky žalobkyně podřadit - naplněny nejsou.

Důvodná není ani námitka o kontradikci rozsudku odvolacího soudu s dříve vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. , jež meritorně spočívá na posouzení otázky možnosti restituce již privatizovaného majetku, které nezpochybnil ani odvolací soud, vycházeje ovšem ze závěru o existenci překážky podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Pokud se v citovaném nálezu Ústavní soud okrajově zabývá i touto otázkou, pak pouze ve vztahu k tehdy učiněným skutkovým zjištěním, jež vycházela vesměs z tvrzení povinné osoby a nebyla ověřena spolehlivými důkazními prostředky. Toto pochybení soudu bylo v dalším řízení odstraněno. Brání-li vydání pozemků již překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, stávají se právně nezávažnými i okolnosti o žalobkyní zpochybňovaném převodu komplexu nemovitostí (uceleného rekreačního areálu) na jinou osobu.

Argumentuje-li žalobkyně jinými rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (nálezy sp. zn. a IV. 176/03, resp. rozhodnutím sp. zn. ), v nichž došlo k uspokojení restitučního nároku vydáním odňatých pozemků a nikoliv poskytnutím pozemků náhradních (jak se má stát v posuzované věci, nelze-li pozemky oprávněné osobě vydat; § 11 odst. 2 zákona o půdě), jde o nepřípadné srovnání, jež přehlíží odlišné skutkové okolnosti jiných věcí, jejichž jedinečnost ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje i Ústavní soud.

Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahové konkretizace) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - při absenci jiných vad, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední – dovolání zamítl ( část věty před středníkem ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle 243b odst. 5, a za situace, kdy plný úspěch v dovolacím řízení měli žalovaní a je podporující vedlejší účastník. K nákladům žalovaného 1) a vedlejšího účastníka, kteří byli v dovolacím řízení zastoupeni advokáty, patří vždy odměna jejich advokáta stanovená paušální sazbou 5.000,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 2.500,- Kč ( vyhlášky), a dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 560,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. každému z těchto účastníků celkem 3.360,- Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno žádnému z těchto účastníků, jelikož ve věci úspěšnému žalovanému 2) v dovolacím řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu