Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5001/2015

28 Cdo 5001/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované PHL - Pyramida s.r.o., IČ 281 62 820, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o 34.339.962 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. -811, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 8. 2014, č. j. -724, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 34.339.962 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 14.424.005 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III.), jakož i o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení státu (výrok IV.) a soudní poplatek (výrok V.). Z části tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně po žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním blíže specifikovaných pozemků ve vlastnictví žalobkyně v období od 5. 3. 2003 do 29. 2. 2008, aniž by jí za to byla poskytována jakákoliv kompenzace. Vycházel přitom ze zjištění, že se na pozemcích, dle zápisu v katastru nemovitostí vlastnicky náležících žalobkyni, jejíž vlastnické právo nebylo ani v řízení zpochybněno, nachází budova – hotel P. ve vlastnictví žalované. Podrobně se zabýval otázkou právního důvodu užívání předmětných pozemků žalovanou a jejími právními předchůdkyněmi, přičemž dospěl k závěru, že podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se dosavadní vztahy trvalého užívání dle , hospodářského zákoníku (dále jen „ “), jež v rozhodné době svědčily Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, změnily ve výpůjčku na dobu šesti let, která se řídí ustanoveními , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Poté, co mezi státem a vlastníkem hotelu nedošlo ohledně dotčených pozemků k uzavření kupní ani nájemní smlouvy, vypověděla Česká republika dne 26. 2. 2003 výpůjčku výzvou adresovanou oprávněnému subjektu, čímž byl uvedený závazkový vztah ze strany státu ve smyslu obč. zák. ukončen. Relevantními neshledal ani tvrzení žalované, že hotel na pozemcích toliko vlastní, avšak neprovozuje, pročež z jeho činnosti nikterak neprofituje, neboť v řízení nejde o vydání prospěchu plynoucího z provozování hotelu P., avšak užitku, jehož se žalované dostává užíváním dotčených pozemků bez právního důvodu. Je tudíž podle a 2 obč. zák. povinna žalobkyni takové bezdůvodné obohacení vydat. Obvodní soud nepřitakal žalované ani stran jejích tvrzení o vydržení práva trvalého užívání k předmětným pozemkům a nedůvodnou shledal taktéž námitku rozporu uplatněného práva s dobrými mravy. Při určování výše a rozsahu bezdůvodného obohacení pak vyšel ze znaleckých posudků, a poněvadž byla zjištěná částka nižší než žalobní žádání, návrhu žalobkyně z části vyhověl a ve zbytku jej zamítl.

K odvolání obou účastnic přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. -811, ve výroku I., jakož i v zamítavém výroku II. v části napadené odvoláním a v nákladových výrocích III. - V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Toliko doplnil, že nemohlo dojít k vydržení práva trvalého užívání žalovanou, neboť se nejedná o právo věcné, nýbrž obligační, jež vzhledem k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vydržet nelze. Tvrdí-li pak žalovaná, že vydržela právo odpovídající věcnému břemeni spočívajícímu v trvalém bezplatném užívání pozemku, upozorňuje odvolací soud na skutečnost, že v katastru nemovitostí nebylo naznačené oprávnění zapsáno, a s ohledem na prokázané okolnosti nelze ani uvažovat o dobré víře žalované. Maje za případné vycházet při určení rozsahu a výpočtu výše bezdůvodného obohacení ze znaleckých posudků, přitakal městský soud postupu soudu prvního stupně i v tomto směru, a napadený rozsudek tak jako věcně správný potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou části výroku I., jíž byla potvrzena odvoláním napadená část zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť je přesvědčena, že se odvolací soud při řešení projednávaného sporu odchýlil od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu. Rozhodl totiž v rozporu s legitimním očekáváním žalované, jež má za to, že na ni přešlo právo trvalého a bezplatného užívání k předmětným pozemkům. Dále městskému soudu vyčítá způsob, jímž se dobral výše tvrzeného bezdůvodného obohacení, neboť vycházel ze znaleckého posudku zhotoveného jím ustanoveným znalcem a nevzal v úvahu posudek předložený žalovanou. Konkrétně namítá nedostatečné rozlišování mezi zastavěnými a nezastavěnými pozemky, postrádá absenci srovnání s obdobnými pozemky zastavěnými stavbou jiného vlastníka a nesouhlasí s použitím cenové mapy pozemků. Rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu o takzvaném funkčním celku, který byl dovozen taktéž na základě znaleckého posudku. Vzhledem k řečenému shrnuje, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jehož rozsudek proto navrhuje v napadené části společně s vyhovujícím výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání však přípustné není.

Žalovaná předně namítá, že rozhodnutím soudů bylo dotčeno její legitimní očekávání, neboť má za to, že jí jako doposud poslední z řady právních nástupců Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů náleželo právo trvalého užívání k předmětným pozemkům. Odkazujíc přitom na ustanovení § 879c obč. zák., dobírá se závěru, že se následně stala i jejich vlastníkem. Uvedeným námitkám dovolatelky však nelze přitakat, neboť Nejvyšší soud k problematice práva trvalého užívání již v řadě svých rozhodnutí s ohledem na jeho zvláštní povahu podle § 70 hospodářského zákoníku (bezplatnost, účelovost, časovou neomezenost a zejména pak adresnost) dovodil, že zmiňovaný právní institut (jenž svou povahou není právem věcným) nemůže být předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , či ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. , ve vazbě na aplikaci § 879c obč. zák. následně tento závěr akceptoval i v usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. ). Řečené nemůže v souzeném sporu zvrátit ani skutečnost, že stavba dnešního hotelu Pyramida byla vložena do základního jmění společnosti G.E.N., a.s. – jedné z právních předchůdkyň nynější žalované (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. ). Je tedy zřejmé, že nalézací soudy nikterak nepochybily, odmítly-li názory žalované, dle nichž je oprávněným subjektem z práva trvalého užívání, jež mělo být v důsledku citovaných zákonných ustanovení transformováno na právo vlastnické (k tomu srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. ). Za nepřípadné pak lze označit i argumenty žalované stran vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť tato otázka byla již negativně zodpovězena v jiném řízení probíhajícím mezi týmiž stranami. V podrobnostech k tomu je možné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. , jímž bylo ve zmíněném sporu rozhodnuto o dovolání.

Dovolatelka dále brojí proti zjištěním soudů obou stupňů o rozsahu a výši bezdůvodného obohacení vyplývajícím ze znaleckých posudků.

Dle hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý z nich jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Za důkaz může mimo jiné sloužit právě i znalecký posudek ( ). Na tomto místě je vhodné upozornit na závěry Nejvyššího soudu stran hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení. V naznačených případech je totiž nutné respektovat specifika, jimiž se takový důkaz vyznačuje. Soud zde musí zvažovat, zda má posudek všechny formální náležitosti, jsou-li závěry v něm popsané řádně odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, dále zdali znalec vyčerpal úkol v rozsahu, v němž mu byl zadán, přičemž přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, své závěry podložil výsledky řízení a tyto nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. ). Je přitom zřejmé, že soud ze své povahy nedisponuje odbornými znalostmi (alespoň ne v takové míře), aby mohl zodpovědně přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku, či jeho závěry nahradit názory vlastními (například za použití , jenž má ovšem místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec). Uvedené ovšem neznamená, že by soud výsledek znaleckého zjišťování měl bez dalšího převzít, nýbrž může znalci v případě pochybností uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě mu zadat vypracování posudku nového, anebo ustanovit jiného znalce, jenž by věc znovu posoudil a ke správnosti původního posudku se vyjádřil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , jakož i jeho usnesení ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. ). V nyní projednávané věci pak nic nenasvědčuje pochybení nalézacích soudů v předestřeném směru, neboť veškeré námitky žalované byly v průběhu řízení (mimo jiné i výslechem znalců) dostatečně vypořádány, a závěry posudků jsou řádně odůvodněny. Namítaný postup soudů je proto možné považovat za souladný se shora citovanými závěry judikatury Nejvyššího soudu.

Nelze navíc přehlédnout, že dovolatelčiny námitky stran znaleckých posudků (včetně těch, jež se týkají údajně nedostatečného reflektování obsahu posudku jí předloženého) brojí toliko proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení , a nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ). Rovněž kritika hodnocení provedených důkazů nemůže být považována za způsobilý dovolací důvod (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jeví se proto zřejmé, že žalovaná ve svém dovolání nepoukázala na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobkyni, jež by v zásadě měla na jejich náhradu právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu