Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2950/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,ve věci žalobkyně PHL – Pyramidy s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČO 28162820, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem kanceláře v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení existence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. -144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Podle (dále jen „“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. září 2010, č. j. -97, zamítl žalobu na určení, „že pozemek v P. v k. ú. B. je zatížen věcným břemenem opravňujícím každého vlastníka budovy, která se nachází na tomto pozemku, užívat trvale a bezúplatně tento pozemek pro účely užívání uvedené budovy, nacházející se na tomto pozemku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. -144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o (dále „“) a odůvodnila je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť soudy obou stupňů posoudily problematiku vydržení práva odpovídající věcnému břemenu v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovolání není přípustné.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle a odst. 3 , a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle , tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“).

Dovolatelka v dovolání formuluje – podle jejího názoru – následující otázky zásadního právního významu: A. Lze otázku dobré víry a omluvitelného omylu hodnotit pouze v obecné rovině, bez provedení navržených důkazů k tomu, z jakých konkrétních skutečností vycházela dobrá víra a v čem konkrétně spočíval omyl jednajících osob?B. Má být hospodářská smlouva, kterou bylo v době dávno minulé zřizováno právo trvalého užívání pozemků, hodnocena podle svého tehdejšího označení nebo podle svého skutečného obsahu a smyslu (v širším kontextu)? C. Existuje důvod, proč hodnotit rozdílně právo osobního užívání pozemků (jako právo věcné) a právo trvalého užívání pozemků (jako právo, které nemá věcnou povahu)?

Uvedené otázky zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají.

Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle kterého je-li právo k cizí věci vykonáváno se souhlasem vlastníka, který může být kdykoliv odvolán, nemůže tento souhlas založit dobrou víru držitele o vzniku a existenci práva, které by mohlo mít povahu věcného břemene. Tak je tomu i v tomto případě, kdy z obsahu hospodářské smlouvy nelze dovodit závěr, že by její podstatou bylo právo užívat pozemky „na věky“, ale jednoznačně z ní vyplývá, že byly stanoveny podmínky trvalého užívání pozemků s tím, že souhlas vlastníka pozemků mohl být odvolán.

Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. , publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.

Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele.

V dané věci není nic, co by mohlo zakládat dobrou víru žalobkyně, že jí z objektivního hlediska svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, a závěry odvolacího soudu jsou proto správné.

Žalobkyně tvrdí, že se ujala držby pozemku na základě výše uvedené hospodářské smlouvy o zřízení práva trvalého užívání pozemku. Je tedy třeba posoudit, zda mohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že touto smlouvou bylo založeno právo odpovídající věcnému břemenu, tedy zda mohla být v omluvitelném právním omylu o právních důsledcích této smlouvy.

Smlouva o zřízení práva trvalého užívání byla pojmenovaným smluvním typem upraveným v zákoně č. , hospodářském zákoníku, účinném v době, od které žalobkyně dovozuje dobrou víru svých právních předchůdců (); jejím obsahem není nic, co by se týkalo institutu zřízení věcného břemene, tím spíše pro každého vlastníka pozemku, neboť právo trvalého užívání bylo zřízeno výslovně výhradně pro subjekt v této dohodě uvedený. Hospodářský zákoník sám institut věcných břemen žádným způsobem neupravoval a použitelnost ve vztahu k užívání národního majetku se vázala podle výslovného znění zákona výhradně na fyzické osoby (v tehdejší terminologii občany) ve smyslu hospodářského zákoníku. Nebyla splněna ani základní podmínka pro smluvní vznik věcného břemene po nabytí účinnosti novely provedené – registrace smlouvy státním notářstvím ( obč. zák., ve znění po novele provedené ), přičemž zřízení věcného břemene smlouvou o jeho zřízení výslovně upravoval v , 2 obč. zák., ve znění účinném po novele provedené Ostatně právo trvalého užívání je i současnou judikaturou chápáno jako právo obligační (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2718).

Pokud tedy žalobkyně držbu svou a svých právních předchůdců opírala výhradně o smlouvu o zřízení práva trvalého užívání, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tato smlouva založila právo odpovídající věcnému břemeni.

Dovolatelka nedůvodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2002, sp. zn. . V uvedeném rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. oproti OZO ani nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. Zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se prosazuje i nadále, i když to výslovně neuvádí; přesto právní omyl nemusí vyloučit oprávněnou držbu, pokud držitel je „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, že mu vykonávané právo náleží. Jinak řečeno, jde o případ, kdy se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Může jít o případ nejasného znění zákona. Za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti.“

Dovolatelka spojuje své přesvědčení o nejasném znění zákona s pojmem „trvalé užívání“. Dovolací soud však ve vztahu k otázce vydržení práva odpovídajícího věcného břemenu neshledal nic, co by bylo možno – s ohledem na výše uvedený výklad – považovat za nejasné znění zákona, které by umožňovalo oprávněnou držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu.

Obdobně není důvodný ani poukaz dovolatelky na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. . Zmíněné rozhodnutí neřešilo nic, co by se vztahovalo k institutu věcných břemen, ale zabývalo se povahou institutu práva osobního užívání pozemku mimo jiné z hlediska možnosti oprávněné držby tohoto práva a transformace na právo vlastnické ve smyslu § 872 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí současně vyložil, že i když právo osobního užívání pozemku mohlo být předmětem držby, je nutno zkoumat, zda v konkrétním případě je držba tohoto práva držbou oprávněnou či nikoliv.

Odvolací soud v souzené věci nezaložil svůj závěr o absenci držby na okolnosti, že by právo trvalého užívání pozemku nemohlo být předmětem oprávněné držby, ale na závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohla být žalobkyně v dobré víře, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu. Tomuto výslednému závěru nelze nic vytknout.

Směřovalo-li dále dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení, dovolací soud konstatuje, že proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým č. 4).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proto podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a , když procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu