Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 595/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 1999, čj. -84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 31. března 1998, čj. -67, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „žalobkyně a každý další vlastník parcely č. 1861/1 parcela ve zjednodušené evidenci v k. ú. a obci P. zapsané u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 691 je oprávněn z věcného břemene chůze a průjezdu přes parcelu č. 1860/1 - ostatní komunikace v k. ú. a obci P. zapsané u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 30 a to v rozsahu chůze vždy od 1. 3. do 15. 11. každého roku a průjezdu (jízdy) v rozsahu maximálně 15 jízd za období od 1. 3. do 15. 11. každého roku\", a dále určení, že „žalovaní a každý vlastník parcely č. 1860/1 - ostatní komunikace v k. ú. obce P. zapsané u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 30 jsou povinni strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a průjezdu přes parcelu č. 1860/1 - ostatní komunikace v k. ú. a obci P. zapsaný u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 30, a to v rozsahu chůze vždy od 1. 3. - 15. 11. každého roku a u průjezdu (jízdy) v rozsahu maximálně 15 jízd za období od 1. 3. do 15. 11. každého roku\". Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala na základě darovací smlouvy z roku 1992 vlastnicí pozemkové parcely č. 1861/1 v katastrálním území P. Bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové parcely č. 1860/1 se na základě kupní smlouvy z roku 1964 stali žalovaní. Z této kupní smlouvy nevyplývá, že by pozemková parcela č. 1860/1 byla zatížena věcným břemenem ve prospěch parcely č. 1861/1. Do roku 1995 byla okrajová, zatravněná část parcely č. 1860/1 nicméně běžně používána jako přístupová, resp. příjezdová komunikace na pozemek žalobkyně. V roce 1995 ohledně jejího užívání v uvedené části vznikly spory, když na ní žalovaní vybudovali bránu k zamezení přejíždění těžkými vozidly. Soud na základě dalších důkazů konstatoval, že parcela č. 1860/1 byla před rokem 1995 nejméně po dobu 10 let používána právními předchůdci žalobkyně i žalobkyní k průchodu a průjezdu na parcelu č. 1861/1 v dobré víře, že právo k průchodu a průjezdu, odpovídající věcnému břemeni, je spojeno s vlastnictvím pozemkové parcely č. 1861/1. Uzavřel, že v daném případě došlo vydržením ve smyslu odst. l a odst. l (dále jen „") ke vzniku práva jízdy a chůze, odpovídajícího věcnému břemeni, přes předmětný pozemek. Žalobě ale nevyhověl, neboť se žalobkyně dožadovala určení práva věcného břemene chůze a jízdy v časově vymezeném, resp. počty jízd určeném rozsahu, v kteréžto míře ale k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nedošlo. Za dané situace nebyl oprávněn zřídit věcné břemeno v požadovaném rozsahu, neboť takový postup soudu přichází v úvahu toliko podle a ObčZ. Z těchto závěrů vyplynulo i zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobkyně domáhala určení povinnosti strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni v navrhovaném rozsahu.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 1999, čj. -84, změnil po úpravě žalobního návrhu rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, „že žalobkyně a každý vlastník pozemku p. č. 1861/1 - orná, zapsaného na LV č. 691 pro obec a k. ú. P. je oprávněn z věcného břemene chůze a průjezdu motorovým i nemotorovým vozidlem přes pozemek p. č. 1860/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaný na LV č. 30 pro obec a k. ú. P., vše u Katastrálního úřadu v K.\". Dále určil, že „žalovaní a každý vlastník pozemku p. č. 1860/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaného na LV č. 30 pro k. ú. a obec P. je povinen strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a průjezdu motorovým i nemotorovým vozidlem přes pozemek p. č. 1860/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaného na LV č. 30 pro obec a k. ú. P., u Katastrálního úřadu v K.\" Rozhodl také o nákladech řízení.

Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že v době od 22. 4. 1960 do 25. 9. 1989 se na pozemek č. 1861/1 chodilo a jezdilo koňmi a později traktory přes pozemek č. 1860/1, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně, B. M., která pozemek č. 1861/1 získala dědictvím po rodičích, vycházela z jejich tvrzení, že k této parcele patří vlastnicky i parcela č. 1860/1, neboť k ní neexistuje jiná přístupová cesta. Takto byl příjezdový pozemek využíván i dalšími uživateli parcely č. 1861/1. Dospěl k závěru, že běh dobré víry, která je k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nezbytná, byl přerušen nejpozději koncem roku 1992. S odkazem na ustanovení odst. l a 2, odst. l, a 870 ObčZ ve znění novely provedené , a s přihlédnutím k úpravě dané problematiky plynoucí z a Obč po novelizaci provedené s účinností od 1. 4. 1983 uzavřel, že B. M. nepřetržitě vykonávala právo odpovídající věcnému břemeni, to je právo jízdy a chůze po pozemku č. 1860/1, po dobu nejméně 10 let před 1. 4. 1983 a k tomuto datu toto právo vydržela. Toto oprávnění převzala po svých rodičích, šlo o věcné břemeno spojené s vlastnictvím nemovitosti a nikoliv o právo patřící určité osobě, a toto právo svědčí i žalobkyni. Protože připustil změnu žalobního návrhu, ustoupila do pozadí skutečnost, pro kterou soud prvního stupně žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalovaní, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení odst. l písm. a) ve znění do novely č. a uplatňují dovolací důvody ve smyslu a d) . Namítají, že v průběhu řízení nebylo předmětem dokazování, zda B. M. či její rodiče při přecházení či přejíždění po pozemku žalovaných vykonávali právo jízdy a chůze po dobu nejméně 10 let před 1. 4. 1983 a byli v dobré víře, že jim toto právo patří. Chůzí či přejížděním přes zmíněný pozemek nevykonávali právo, které by jim náleželo a nemohli tedy splnit podmínku dobré víry pro účely vydržení práva. Pokud přes pozemek jezdili či chodili, pak vždy na požádání a se souhlasem vlastníka pozemku, to je právní předchůdkyně žalovaných, A. S., či za souhlasu dovolatelů; šlo tedy o výprosu. Užívání cizí věci na základě výprosy nezakládá dobrou víru o tom, že uživateli právo k této věci náleží. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 , tedy podle ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (, ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.

Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. , publikovaném v Právních rozhledech č. 5/1999. Podle , 2 ObčZ ve znění před novelou, provedenou \"Kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemeni pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo\". Podle ObčZ ve znění před novelou, provedenou \"Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě () movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemeni ()\".

Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře \"se zřetelem ke všem okolnostem\". Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (\"titulu\"), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Lze pak dovodit, že pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto právo nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil. Jiná situace však může nastat, pokud informaci o existenci práva dostane nabyvatel, který ví o tom, že jeho právní předchůdci cestu dlouhodobě a nerušeně užívají, a současně tu nejsou okolnosti, ze kterých se podává, že cesta je užívána na základě jiného právního důvodu.

Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001). Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni.

V dané věci soud prvního stupně dovodil držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni se samotné skutečnosti, že část pozemku žalovaných byla podle jeho zjištění dlouhodobě užívána jako cesta. Odvolací soud pak správně věnoval pozornost skutečnosti, která by založila kvalifikovanou dobrou víru žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců, že pozemek užívá z titulu věcného práva. Za tuto skutečnost považoval sdělení rodičů B. M., že pozemek je zatížen věcným břemenem. Vyšel přitom z výpovědi B. M., která uvedla: „Považovalo se za samozřejmé, že k pozemku, který jsem vlastnila, patří i ta cesta po které jsme se k pozemku dostávali, říkali to i moji rodiče\": Dále uvedla, že „o cestu jako takovou jsme se nestarali\" (čl. 61v.). Odvolací soud pak zaujal názor, že B. M. právo vydržela; „přitom vycházela z tvrzení svých rodičů, totiž, že k parcele č. 1861/1 patří též vlastnicky parcela č. 1860/1, přičemž toto tvrzení ... nepostrádá logiku\". Dále se zde uvádí, že „oprávněnost výkonu práva odpovídajícího tomuto věcnému břemeni převzala po svých rodičích, kteří ji o tomto jejím právu informovali při příležitosti převodu pozemku\". Soud prvního stupně, který prováděl dokazování výslechem B. M., však takové skutkové zjištění neučinil a z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by rodiče B. M. ujistili, že má k pozemku právo odpovídající věcnému břemeni. To vyplývá jak z její výpovědi (formulace „k pozemku ... patří cesta\" je neurčitá), tak i z kopie notářského zápisu, přiloženého k žalobě (čl. 7), kde uvádí, že „cestu užívala v dobré víře, že se jedná o součást jejího vlastnictví, že cesta patří k pč. 1861/1...\" (podle tohoto prohlášení by mohlo tedy jít, pochopitelně za splnění dalších podmínek, o držbu vlastnického práva, nikoliv o držbu práva k věci cizí). Ve vztahu k existenci kvalifikované dobré víry B. M., resp. jejich právních předchůdců měla být též hodnocena skutečnost, že spornou cestu užívali i jiní vlastníci a uživatelé pozemků. Pominuta byla též výpověď svědka R. K., který uvedl, že když mu p. M. přenechával do užívání pozemek, „zmiňoval se o přístupové cestě k němu a uváděl, že se jedná o obecní cestu, která je užívána takto už 50 let ... že se jedná o cestu která patří vlastnicky jim to neříkal\" (čl. 62).

Skutkové zjištění, že B. M. užívala spornou cestu na základě sdělení rodičů, že k tomuto pozemku existuje právo odpovídající věcnému břemenu, a že o tomto právu ji rodiče informovali při blíže neurčeném převodu pozemku ( shora) tak nemá oporu v provedeném dokazování [ ]. Toto zjištění přitom samo o sobě obsahuje i závěr, že nešlo o užívání cesty na základě výprosy a mělo tak rozhodující vliv na rozhodnutí ve věci. Proto je navazující závěr, že B. M. užívala cestu jako držitelka práva odpovídajícího věcnému břemeni a že toto právo vydržela, předčasný.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod, uvedený v je dán a dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit ( , věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. června 2001

JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.

předseda senátu