Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
61 A 34/2024 - 138.pdf
PDF · 0 B
No categories available
61 A 34/2024 - 138
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Terezy Kučerové, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci
žalobce: R. P., narozený dne
bytem
zastoupen advokátem Mgr. Markem Vojáčkem
sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha
proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Českých Budějovicích
sídlem Lidická tř. 124, 370 01 České Budějovice
za účasti: Obec Střítež
sídlem Kaplice Nádraží 2, 382 42 Kaplice
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2024, čj. ZKI CB-O-020/00606/2024-3,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Český Krumlov (dále jen „pozemkový úřad“), rozhodnutím ze dne 29. 9. 2003, čj. 50624/2003, které nabylo právní moci dne 16. 10. 2003, zřídil věcné břemeno, „které spočívá v právu chůze a jízdy za účelem údržby a oprav studny na parcele parcelní číslo KN XA v kú XA.
Oprávněným z věcného břemene jsou vlastníci pozemku parcelní číslo:
KN XB zapsaní na LV XB (Ž., B., K., P., P.) v kú XA a každý další vlastník
a OBEC STŘÍTEŽ
Povinným z věcného břemene je vlastník pozemku parcelní číslo:
KN XA zapsaný na LV XA (P. R.) v kú XA a každý další vlastník.“
2. Pozemkový úřad o zřízení věcného břemene rozhodl v rámci pozemkové úpravy v k. ú. Střítež u Kaplice, přičemž podle citovaného rozhodnutí ze dne 29. 9. 2003 samotné „[v]ěcné břemeno bylo zřízeno na základě rozhodnutí PÚ čj. 49998/2003 o schválení návrhu pozemkové úpravy na části kú Střítež u Kaplice a dle geometrického plánu GP č. X, který byl pro tento účel vyhotoven.“
3. Katastrální úřad pro Jihočeský Kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) na základě vlastního šetření zjistil, že zřejmým omylem nebyla v řízení sp. zn. X osoba zúčastněná na řízení zapsána v katastru nemovitostí jako oprávněná z věcného břemene chůze a jízdy za účelem údržby a oprav studny nacházející se na sousedním pozemku parc. č. XB. Správní orgán prvního stupně proto v tomto ohledu provedl opravu údajů v katastru nemovitostí a zapsal věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch osoby zúčastněné na řízení v rozsahu geometrického plánu X. Oznámení o opravě chybného údaje v katastru nemovitostí ze dne 25. 3. 2024 zaslal mimo jiné i žalobci.
4. Žalobce proti oznámení podal dne 22. 4. 2024 nesouhlas, kterému správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 17. 7. 2024, čj. X, nevyhověl.
5. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
II. Shrnutí žaloby
6. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 10. 12. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.
7. Žalobce v žalobě vymezuje skutkový stav věci tak, že je vlastníkem pozemku parc. č. XA v k. ú. XA, zapsaného na listu vlastnictví č. XB, přičemž na vedlejším pozemku parc. č. XB v k. ú. XAve vlastnictví paní A. P. je nejméně od roku 1939 vybudována studna.
8. Osoba zúčastněná na řízení tvrdí, že je vlastníkem uvedené studny a nyní, po více než 80 letech existence této studny, se domáhá určení jejího údajného vlastnického práva k ní v samostatném soudním řízení vedeném pod sp. zn. 2 C 250/2023 u Okresního soudu v Českém Krumlově.
9. Oznámením o opravě chybného údaje v katastru nemovitostí byla osoba zúčastněná na řízení zapsána jako oprávněná z věcného břemene chůze a jízdy k tíži žalobcova pozemku za účelem údržby a opravy předmětné studny. Bylo tak učiněno na základě výše uvedeného rozhodnutí ze dne 29. 9. 2003, které však žalobce považuje v části ohledně věcného břemene obce za nicotné. Podle žalobce „[k] tomuto závěru zřejmě v dotčené době dospěl i pracovník Katastrálního úřadu, když Věcné břemeno Obce na základě Rozhodnutí z roku 2003 nezapsal.“
10. Žalobce tak má za to, že zápis věcného břemene chůze a jízdy ve prospěch osoby zúčastněné na řízení je nezákonný, a to zejména z několika důvodů. Prvním z nich je, že nezapsání věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení není zřejmým omylem. Žalobce v této souvislosti namítá, že nelze bez dalšího dovozovat, že správní orgán prvního stupně v roce 2003 předmětné věcné břemeno nezapsal v důsledku administrativního pochybení zaměstnance ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), dále jen „katastrální zákon z roku 2013“. Takovou skutečnost je podle žalobce nutno prokázat minimálně svědeckou výpovědí daného úředníka, přičemž s ohledem na časový odstup je však otázkou relevance takové výpovědi. Žalobce naopak tvrdí, že k nezapsání došlo vědomě, a to na základě tehdejšího posouzení podkladových listin a šetření skutečného stavu věci.
11. Žalobce v této souvislosti zdůrazňuje, že funkce katastrálního úřadu je pouze evidenční a jeho úkolem je zajistit, aby evidované údaje odpovídaly obsahu listin, které byly podkladem pro zápis, změnu nebo výmaz práv. Opravou chyby proto nelze napravovat stav, kdy obsah katastru sice odpovídá podkladům, které pro jeho zápis sloužily, ale neodpovídá např. stavu v terénu nebo vůli vlastníka nemovitosti.
12. Žalobce dále tvrdí, že část výše uvedeného rozhodnutí ze dne 29. 9. 2003 týkající se věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení je nicotná, neboť obci v rozhodné době nesvědčilo žádné existující věcné břemeno a zároveň ani nevlastnila pozemek dotčený pozemkovými úpravami, z něhož by bylo možno vznik takového věcného břemene dovodit. Žalobce proto považuje tuto část rozhodnutí ze dne 29. 9. 2003 za zjevný exces pozemkového úřadu. Skutečnost, že je tato část nicotná a nejedná se o zřejmý omyl ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona z roku 2013, podporuje podle žalobce i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, čj. 1 As 40/2007-103, č. 2098/2010 Sb. NSS, podle něhož nelze z pouhého nesouladu mezi dřívější listinou a následným zápisem v katastru bez dalšího dovozovat existenci zřejmého omylu, neboť nezapsání určitého práva mohlo být rovněž výsledkem šetření skutečného stavu věci a závěru, že takový zápis postrádá opodstatnění.
13. Žalobce rovněž upozorňuje na skutečnost, že v podkladech k pozemkové úpravě bylo výslovně uvedeno zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy za účelem údržby a oprav vodovodu, nikoli studny, přičemž v dosavadním řízení nebylo prokázáno ani to, že by obec byla vlastníkem vodovodu, natož studny či jiného dotčeného pozemku. Z podkladů pro vydání rozhodnutí ze dne 29. 9. 2003 tak podle žalobce nevyplývalo nic, co by zakládalo právo obce na zřízení předmětného věcného břemene. I proto příslušný katastrální úřad v roce 2003 zapsal záznamem pod sp. zn. X pouze věcné břemeno chůze a jízdy za účelem údržby a oprav studny k tíži pozemku parc. č. XA ve prospěch pozemku parc. č. XB v k. ú. XA, zatímco sporné věcné břemeno ve prospěch osoby zúčastněné na řízení nezapsal. Takový postup žalobce považuje nikoli za důsledek omylu, nýbrž za výsledek tehdejšího právního a skutkového posouzení věci, kdy zaměstnanec katastrálního úřadu postupoval v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen „zákon o zápisech“), když zjišťoval, zda je předložená podkladová listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností a zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru.
14. Druhou námitkou žalobce je, že uskutečněný zápis věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení, žalovaným označený jako oprava chybného údaje v katastru nemovitostí, je ve skutečnosti zápisem nového práva. To je však možné provést pouze vkladem. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že provedený zápis byl učiněn záznamem v souladu se zákonem. Naopak upozorňuje na skutečnost, že zápis nového práva je nutné činit podle aktuálně účinné právní úpravy, což podle § 1 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 1 katastrálního zákona z roku 2013 znamená provedení zápisu věcného břemena do katastru nemovitostí vkladem. Současný katastrální zákon z roku 2013, na rozdíl od zákona o zápisech, neumožňuje dodatečně zapsat věcné břemeno záznamem. Navíc podle žalobce nelze opravovat chybu u neexistujícího záznamu, a tedy zneužívat institut opravy chyb v katastrálním operátu k vytváření nového zápisu.
15. Třetí námitkou žalobce je zánik věcného břemene jeho neuplatněním. Žalobce uvádí, že osoba zúčastněná na řízení se nikdy o studnu na vedlejším pozemku nestarala, k čemuž navrhuje provést výslech paní A. P., a dále dokládá čestné prohlášením J. B. z 8. 12. 2023, že si obec nikdy nezažádala o propůjčení klíčů od pozemku se studnou, a tedy o umožnění vstupu na pozemek za účelem oprav či údržby studny. Žalobce tak má za to, že pokud by právo z věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení existovalo, zaniklo, neboť ho obec nikdy nevyužila.
16. Pokud by snad obec na pozemek vstupovala bez platného právního titulu a svolení žalobce, nemohla právo z věcného břemene vydržet, neboť nebyla naplněna dobrá víra a skutečnost, že se někdo chová jako oprávněný z věcného břemene, neznamená, že je skutečně držitelem takového věcného práva. To podkládá odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001 a ze dne 31. 8. 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87.
17. Související námitkou je, že věcné břemeno neexistuje, a i kdyby existovalo, je již promlčeno. Jelikož žalovaný uvádí, že není oprávněn v dané věci zkoumat otázku promlčení věcného břemene, vznáší žalobce námitku promlčení znovu v tomto řízení před soudem, který je kompetentní konstatovat, že dané právo je promlčeno. Žalobce tak činí i z důvodu výslovného připuštění výmazu zápisu z evidence katastru nemovitostí uvedeného v napadeném rozhodnutí.
18. Žalobce poukazuje na časový odstup více než 21 let, kdy podle jeho tvrzení není možné v roce 2024 zapsat věcné břemeno, jehož vznik je odvozen z rozhodnutí z roku 2003, když podle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., (starý) občanský zákoník, ve znění účinném v době vydání uvedeného rozhodnutí, se právo odpovídající věcnému břemenu promlčelo, nebylo-li po dobu deseti let vykonáváno. Vzhledem k tomu, že věcné břemeno nebylo nikdy vykonáno, ani zapsáno do katastru nemovitostí, je podle žalobce k roku 2013 promlčeno. Podle § 633 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník, se dokonce věcné břemeno promlčí, pokud osoba oprávněná neuplatní své právo do tří let. Zde se toto právo neuplatňovalo 21 let. Žalobce tak má věcné břemeno za promlčené.
19. Poslední námitkou žalobce je skutečnost, že vlastníkem studny je paní Anděla Plchová, nikoliv osoba zúčastněná na řízení. Není tedy žádný právní důvod, proč by měla o studnu jakkoliv udržovat a opravovat. S tím rovněž souvisí neexistence důvodu, proč by měla mít zřízen ke studni přístup přes pozemek žalobce. Žalobce v žalobě dále předkládá důkazy (např. čestná prohlášení, vyšetření vzorků vody z roku 1959, rozhodnutí okresního hygienika z roku 1969, zápis projektové dokumentace z roku 1970 a další dokumenty související se stavbou vodovodu), které potvrzují, že studna byla vybudována před druhou světovou válkou, tedy před rokem 1939, a tím pádem i před vznikem vodovodního potrubí z let 1969-1970. Rovněž existence vodovodního potrubí není důkazem vlastnického práva osoby zúčastněné na řízení ke studni ani věcného břemene ve prospěch obce.
20. Závěrem žalobce uvádí, že osobě zúčastněné na řízení nikdy nijak nebránil, pokud by v případě potřeby bylo nutné provést např. kontrolu kvality vody. Této možnosti však nikdy nevyužila, což vyplývá např. z již zmíněného čestného prohlášení J. B..
21. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správní orgánu prvního stupně zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
22. Žalovaný nejprve odkázal na svůj spis vedený pod sp. zn. X a spis správního orgánu prvního stupně sp. zn. X, z nichž je zřejmý průběh dosavadního řízení ve věci.
23. Žalovaný poté konstatoval, že považuje své rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za řádně a srozumitelně odůvodněné. Veškerý postup i úvahy v nich obsažené jsou podepřeny obsahem správních spisů. Zároveň jsou rozhodnutí zákonná, tj. v souladu s katastrálním zákonem z roku 2013 a vyhláškou č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), i vnitroresortními předpisy a předpisy procesními. Rozhodnutí jsou podle žalovaného rovněž v souladu s mírou současného technického poznání. Současně se žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se již k žalobním bodům vyjádřil, neboť námitky žalobce jsou z velké části totožné s odvolacími námitkami proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
24. K žalobě samotné žalovaný uvádí, že žaloba celou řadou úvah směřuje k právnímu posouzení existence věcného břemene. Podstatou sporu je však otázka, zda mohl správní orgán prvního stupně provést opravu chyby v katastrálním operátu doplněním chybějícího zápisu věcného břemene práva chůze a jízdy za účelem údržby a oprav studny na pozemku parc. č. XB v k. ú. XA ve prospěch osoby zúčastněné na řízení, a to na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Český Krumlov ze dne 29. 9. 2003, které bylo podkladem pro zápis práv do katastru nemovitostí v rámci řízení vedeného pod sp. zn. X, provedeném dne 27. 11. 2003.
25. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2024, čj. 7 As 273/2022-21, podle něhož má rozhodnutí o opravě chyby v katastrálním operátu evidenční účinek, nikoliv způsobilost vzniku, změny nebo zániku právních vztahů k nemovitostem, neboť nezasahuje do sféry hmotněprávních oprávnění a povinností účastníků řízení. Neřeší konečným způsobem otázku, kdo má jaký právní vztah ke které konkrétní nemovitosti, ale pouze, kdo jako oprávněný či povinný ve vztahu k určitým nemovitostem bude v katastru zapsán, a proto proces opravy chyby v katastrálním operátu neslouží k řešení sporů ohledně existence právních vztahů k nemovitostem. Katastrální úřad nemůže fakticky nalézat právo, tedy posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah apod. Úpravy v katastru tak může úřad činit jen na základě obsahu jím zkoumaných listin.
26. Žalovaný má za to, že v napadeném rozhodnutí dostatečně srozumitelným způsobem odůvodnil, z čeho vyplývá rozpor mezi podkladovou listinou, tj. rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003 a údajem v katastru nemovitostí. Z podkladové listiny totiž jasně vyplývá, že zápis v katastru měl být zapsán tak, jak je uvedeno v jejím výroku. Osoba zúčastněná na řízení je v něm uvedena jako osoba oprávněná, zároveň byla vedena jako účastník řízení, a judikatura považuje za zřejmý omyl opomenutí zapsat údaj obsažený v podkladové listině do katastru nemovitostí. Nemůže být proto pochyb, že věcné břemeno mělo být zapsáno i ve prospěch osoby zúčastněné na řízení. Žalovaný tak na základě uvedeného považuje napadené rozhodnutí za věcně a procesně správné.
27. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.
IV. Další vyjádření účastníků řízení
28. Žalobce v replice ze dne 26. 6. 2025 zopakoval, že se neztotožňuje s argumentací žalovaného a trvá na tom, že nezapsání věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení není zřejmým omylem, neboť žalovaný k tomuto nepředložil žádné důkazy. Navíc se jedná o zápis nového práva, což je možné provést pouze vkladem.
29. Žalobce doplnil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 2. 2025, čj. 2 C 250/2023-269, byla zamítnuta žaloba, jíž se osoba zúčastněná na řízení domáhala určení vlastnického práva ke studni nacházející se na pozemku parc. č. XB v k. ú. XA, neboť obec neprokázala existenci vlastnického práva ke studni, ani že by o ni jakkoliv pečovala. Z toho plyne, že není žádný důvod, aby měla zřízen ke studni přístup. Zřízení věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení je tak bezúčelné.
30. Žalobce následně znovu uvedl, že žalovaný bez jakéhokoliv podkladu nesprávně tvrdí, že k nezapsání věcného břemene došlo před více jak 21 lety omylem chybou zaměstnance katastrálního úřadu a opětovně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 40/2007-103. Rovněž znovu označil část rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003 za nicotnou.
31. Žalobce taktéž opětovně uvedl, že předmětný zápis do katastru nemovitostí provedený jako oprava chyby je zápisem nového práva, které je však možné provést pouze vkladem. V této souvislosti žalobce upozornil na nutnost rozlišovat mezi právní úpravou účinnou v roce 2003 a tou ke dni provedení zápisu, resp. předmětné opravy. V současné době, na rozdíl od právní úpravy zákona o zápisech, katastrální zákon z roku 2013 neumožňuje obci záznamem dodatečně zapsat věcné břemeno do katastru nemovitostí. To je možné, existuje-li takové právo, učinit pouze novým vkladem.
32. Oprava chyby je podle žalobce možná pouze u již dříve zapsaného práva. Současný stav, žalobcem označený jako „dozapsání“, je podle něj svévolí, jíž se do katastru nemovitostí zapisuje nové zcela bezúčelné právo. Věcné břemeno, i kdyby existovalo, zaniklo neuplatněním, neboť jej obec nikdy nevyužila, což bylo prokázáno v řízení před Okresním soudem v Českém Krumlově. Toto právo je tak po 21 letech promlčené.
33. Skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení nemá ke studni zřízen přístup, nepečuje o ni, nemá zájem o její údržbu ani o využívání vody z ní, dokládá podle žalobce i změna č. 2 územního plánu obce, z níž vyplývá, že obec zamýšlí využívat vodu z jiných lokalit.
34. Krajský soud dne 26. 2. 2026 obdržel od žalobce sdělení, že rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 2. 2025 byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2025, čj. 19 Co 887/2025-309, potvrzen jako věcně správný a nabyl právní moci.
35. Tato skutečnost je pro nyní projednávanou věc podle žalobce významná, neboť potvrzuje bezúčelnost zřízení předmětného věcného břemene a podporuje tvrzení žalobce, že k jeho nezapsání v roce 2003 nedošlo omylem, nýbrž vědomě pro nedostatek důvodu k takovému zápisu.
36. Žalovaný svou reakci na uvedené sdělení zaslal soudu dne 3. 3. 2026 a uvedl v ní, že předmět soudního řízení vedeného pod sp. zn. 19 Co 887/2025 nemůže mít dopad na řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí, neboť podstatou nyní projednávané věci je posouzení, zda správní orgán prvního stupně mohl provést opravu chyby v katastrálním operátu spočívající v chybějícím zápisu věcného břemene vzniklého na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003. Žalovaný dále uvedl, že katastrální úřad byl tímto pravomocným rozhodnutím vázán a nebyl oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost, nýbrž pouze zkoumat jeho formální náležitosti. Současně zdůraznil, že v řízení o opravě chyby není rozhodováno o existenci či neexistenci věcného břemene, ale pouze o uvedení evidence katastru nemovitostí do souladu se sbírkou listin. K tomu doplnil, že předmětný zápis má toliko deklaratorní účinky, a proto jeho neprovedení v roce 2003 samo o sobě nic nemění na existenci dotčeného věcného břemene.
37. Žalobce zaslal dne 11. 9. 2026 krajskému soudu shrnutí dosavadní argumentace, které však k věci neuvádí nic nového.
V. Průběh jednání
38. Účastníci řízení při jednání konaném dne 16. 9. 2026 setrvali na svých procesních stanoviscích i shora uvedené argumentaci. Za žalobce byla při jednání přítomná pouze jeho zástupkyně na základě substituční plné moci. Osoba zúčastněná na řízení se k jednání nedostavila.
39. Krajský soud usnesením zamítl žalobcovy důkazní návrhy uvedené v jeho podáních, a to dílem pro nadbytečnost a dílem pro irelevanci. Jako nadbytečné vyhodnotil krajský soud dokazování listinami obsaženými ve správním spisu, neboť tím se zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Zbylé důkazní návrhy směřovaly k soukromoprávním otázkám, které však nejsou pro posouzení věci rozhodné, jak bude rozvedeno dále. Jiné důkazní návrhy účastníci řízení nevznesli.
VI. Právní hodnocení krajského soudu
40. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).
41. Žaloba není důvodná.
42. Krajský soud se ztotožňuje s žalovaným, že podstatou sporu je otázka, zda mohl správní orgán prvního stupně provést opravu chyby v katastrálním operátu doplněním chybějícího zápisu věcného břemene práva chůze a jízdy za účelem údržby a oprav studny na pozemku parc. č. XB v k. ú. XA ve prospěch osoby zúčastněné na řízení, a to na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003, jež bylo podkladem pro zápis práv do katastru nemovitostí, který byl proveden dne 27. 11. 2003 v řízení vedeném pod sp. zn. X.
43. V nynější věci se tedy krajský soud nezabýval možnými vadami rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003, neboť to není předmětem řízení. Krajský soud k tomu pouze poznamenává, že žalobce se v této souvislosti pokouší přesvědčit soud o možné nicotnosti tohoto rozhodnutí. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001-96, č. 793/2006 Sb., uvedl, „že k nicotnosti je soud povinen hledět z úřední povinnosti. Vady, které způsobují nicotnost, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv však pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu).“ Z uvedeného je patrno, že institut nicotnosti je vymezen pouze těm nejzávažnějším vadám, pro které příslušný úkon veřejné správy nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Vady, které žalobce rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003 vytýká, by však mohly představovat nanejvýš prostou nezákonnost, kterou však krajský soud v nynějším řízení není oprávněn vůbec posuzovat.
44. Krajský soud se dále nezabýval námitkami týkajícími se zániku věcného břemene jeho neuplatněním, nemožnosti vzniku vydržení věcného břemene, promlčení případného věcného břemene, ani námitkou, podle níž je vlastníkem pozemku parc. č. XB v k. ú. XA a na něm ležící studny paní A. P., nikoliv osoba zúčastněná na řízení, takže nebyl právní důvod k údržbě a opravám studny obcí ani ke zřízení věcného břemene v její prospěch. Jde o námitky hmotněprávní, směřující k existenci, vzniku, obsahu či zániku věcného práva, popřípadě k existenci právního důvodu pro jeho zřízení. Jejich (autoritativní) posouzení přísluší civilním soudům v občanskoprávním řízení; katastrální úřad tyto sporné soukromoprávní otázky nemůže sám řešit. Ostatně Nejvyšší správní soud v bodě 67 rozsudku ze dne 10. 12. 2021, čj. 3 As 439/2019-100, uvedl, že role katastrálních úřadů je pouze evidenční. V řízení zahájeném nesouhlasem proto není předmětem posouzení skutečná „existence věcného břemene a jemu odpovídajících práv, nýbrž toliko otázka souladu zápisů (souboru popisných údajů) v katastrálním operátu s jinou částí katastrálního operátu – sbírkou listin.“ Správní soud tak nepřezkoumává samotnou existenci věcných práv, ale zákonnost postupu katastrálních úřadů při jejich zápisech do katastru nemovitostí.
45. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na jeho rozsudek ze dne 8. 4. 2022, čj. 5 As 239/2021-27, který v bodech 21 a 22 uvádí následující:
„[21] Z konstantní judikatury správních soudů vyplývá, že rozhodovat o sporných vlastnických či jiných právech nemůže katastrální úřad. Byť se katastrální úřad při zápisu práv nevyhne ověření, že určitá listina existuje a splňuje předepsané formální a obsahové náležitosti, a v určité míře i její interpretaci, tedy vyvození, jaká práva nebo povinnosti z listiny vyplývají, při opravě chybného údaje v katastru však nemůže katastrální úřad vybočit ze své evidenční role a fakticky nalézat právo, tedy i posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah, přecházejí na jiné osoby apod. To přísluší pouze soudům v občanskoprávním řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 As 90/2012 - 65, č. 2969/2014 Sb. NSS; dále srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2011, č. j. 5 As 88/2009 - 75, či ze dne 11. 6. 2009, č. j. 7 As 711/2008 - 48).
[22] Nesouhlasí-li tedy stěžovatel s právními poměry v daném území, které byly podle jeho názoru provedenou opravou chyb dotčeny, je na něm, aby se obrátil na soudy v občanskoprávním řízení.“
46. Naopak věcí přezkumu zdejšího soudu je skutečnost, že katastrální úřad má ve své sbírce listin založenou listinu – rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003, na základě které byl správním orgánem prvního stupně proveden původní záznam do evidence katastru nemovitostí v řízení sp. zn. X. Tatáž listina je tak podle žalovaného zároveň podkladem v současném řízení o opravě chyby učiněné při provádění tohoto záznamu. Krajský soud k tomu konstatuje, že uvedená podkladová listina skutečně obsahuje výrok, podle něhož je oprávněným z předmětného věcného břemene, krom vlastníků pozemku parc. č. XB, osoba zúčastněná na řízení (přesná citace výroku viz odst. 1 tohoto rozsudku). Jak bude podrobněji vysvětleno níže, má krajský soud za nepochybné, že pokud tato listina byla podkladem pro zápis v původním řízení sp. zn. X, ve kterém však nebyla zaznamenána do katastru nemovitostí veškerá v ní uvedená práva a povinnosti, byl správní orgán prvního stupně oprávněn, resp. přímo povinen na jejím základě provést přezkoumávanou opravu chyby tak, aby opravou byl dán soulad údajů zapsaných v katastru s touto podkladovou listinou.
47. Žalobce tento postup napadá s tím, že nezapsání věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení nebylo důsledkem omylu, ale výsledkem posouzení skutkového a právního stavu tehdejším pracovníkem katastrálního úřadu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o zápisech.
48. Podle § 8 odst. 1 zákona o zápisech, ve znění účinném od 1. 7. 1996 do 31. 12. 2011, „[k]atastrální úřad zjistí, zda je předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností.“
49. Žalobce tak má za to, že pracovník katastru posoudil věcné břemeno ve prospěch osoby zúčastněné na řízení jako tzv. jinou zřejmou nesprávnost, a proto věcné břemeno do katastru nezapsal. Tento výklad citovaného ustanovení však odporuje ustálené judikatuře. Podle právní věty k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2014, čj. 30 A 15/2013-56, je katastrální úřad při provedení záznamu „oprávněn zjistit, zda předložená listina je bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností (§ 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Těmito zřejmými nesprávnostmi je nutno rozumět pouze chybu, vzniklou okamžitým selháním duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti byla listina vyhotovena a která je každému zřejmá. V případě, že listina vyhovuje těmto požadavkům, katastrální úřad záznam provede. Nemá zákonnou možnost zkoumat listinu předloženou k provedení záznamu z jiných hledisek, než je stanoveno v § 8 odst. 1 uvedeného zákona, nejedná-li se o nicotný právní akt“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, čj. 1 As 67/2021-68). Jak již krajský soud shora uvedl, v případě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003 se o nicotný akt nejedná.
50. Z uvedeného je zřejmé, že k posouzení listiny ve smyslu žalobcova výkladu, nebyl katastrální úřad oprávněný. Posouzení popsané žalobcem, tedy že nezapsání věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení není zřejmým omylem, ale výsledkem právního a skutkového posouzení podkladové listiny zaměstnancem katastrálního úřadu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o zápisech, je však jednoznačně zkoumáním věcným, hmotněprávním. Žalobcem uváděný zaměstnanec katastrálního úřadu by tak fakticky zkoumal oprávněnost vzniku a existenci věcného práva. To však není, a nebylo ani v roce 2003, v jeho pravomoci. Ani oprávnění zkoumat, zda listina neobsahuje jiné zřejmé nesprávnosti ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o zápisech, nezakládalo katastrálnímu úřadu pravomoc ignorovat část výroku pravomocného rozhodnutí správního orgánu. K takovému přezkumu je oprávněn pouze soud v občanskoprávním řízení. Katastrální úřad má v tomto ohledu pouze evidenční funkci.
51. To nevyvrací ani rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 40/2007-103, na který se odkazoval žalobce v žalobě, neboť jím citovaná pasáž je vytržena z kontextu celého rozhodnutí a vztahuje se na okolnosti zcela odlišné od právě projednávané věci. V odkazovaném rozsudku šlo o zápis zástavního práva, které vzniklo již roku 1948, tj. ještě za účinnosti obecného knihovního zákona ze dne 25. 7. 1871 č. 95 ř. z. Ten vycházel z pravidla intabulace, tj. zásady povinnosti vložení práv vlastnických a dalších věcných práv k nemovitostem do pozemkové knihy, přičemž dané právo vzniklo až zápisem do pozemkové knihy. Předmětné zástavní právo tak bylo zapsáno roku 1948 v příslušné pozemkové knize, s čímž byl podle tehdejšího práva spjat i jeho vznik. Koncem roku 1950 však spolu s obecným knihovním zákonem přestalo platit i pravidlo intabulace. Tento stav platil až do vydání zákona o evidenci nemovitostí v roce 1964, na jehož základě vznikla evidence nemovitostí č. 22/1964 Sb., do níž se postupně zapsala všechna věcná práva k nemovitostem nacházejícím se na území tehdejší Československé socialistické republiky.
52. Evidence nemovitostí, přímý předchůdce dnešního katastru nemovitostí, však nemohla jen převzít evidenci pozemkových knih, neboť ty neobsahovaly změny provedené mezi léty 1950 a 1964. Pozemkové knihy tak byly podle § 4 odst. 2 vyhlášky Ústřední správy geodézie a kartografie č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, pouze podpůrným zdrojem informací. Zmíněný § 4 spolu s § 5 odst. 1 a 2 téže vyhlášky zakotvoval, že proběhne šetření skutečného stavu a jeho výsledek bude zapsán do evidence nemovitostí. V rámci tohoto šetření tak docházelo k tomu, že stará, neaktuální, a tedy již neplatná práva, nebyla do nově vzniklé evidence nemovitostí zapisována. Právě k tomu se váže žalobcem citovaná pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 40/2007-103, dle které nepřevzetí práva uvedeného v pozemkové knize do evidence nemovitostí nemuselo být pouze opomenutím pracovníka tehdejšího střediska geodézie, ale též výsledkem provedeného šetření.
53. Lze doplnit, že při vzniku katastru nemovitostí v roce 1993 se však již žádná skutková šetření ohledně existence či platnosti a trvání práv zapisovaných do evidence katastru nemovitostí neprováděla. Naopak došlo k přímému převzetí údajů z evidence nemovitostí [viz § 29 odst. 1 a 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), dále jen „katastrální zákon z roku 1992“].
54. Žalobcem citovaná pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 40/2007-103 tak mířila na práva, která byla přejímána z evidence nemovitostí do nově vzniklého katastru nemovitostí. Právo z věcného břemene, o něž se v nynější věci jedná, však vzniklo až v roce 2003, tedy až za doby platnosti katastrálního zákona z roku 1992. Jelikož tento zákon již žádné šetření neumožňoval, žalobcem v žalobě citovaná pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 40/2007-103 se tak na danou věc nevztahuje. Námitka žalobce, že se nejednalo o zřejmý omyl, ale o výsledek právního a skutkového posouzení věci, je tak mylná.
55. Nicméně definice slovního spojení „zřejmý omyl“, kterou tentýž rozsudek uvádí, se v nynější věci uplatní. Nejvyšší správní soud ji sice vyslovil při výkladu § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona z roku 1992, jeho znění je však totožné s § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona z roku 2013, podle něhož rozhodoval žalovaný.
56. Podle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona z roku 1992, ve znění účinném od 1. 7. 1996 do 31. 12. 2013, „[n]a písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru“.
57. Podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona z roku 2013 „[n]a písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru“.
58. Definice uvedená Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne čj. 1 As 40/2007-103 je tak plně přenositelná i na současnou právní úpravu a zní následovně: „Neurčitý pojem zřejmý omyl je tudíž potřeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti – zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený) tak omyl právní (error iuris – např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Tento omyl bude přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu právní úpravy zápisů do katastru, či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor se skutečným stavem napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního operátu). Podle Nejvyššího správního soudu proto jak žalovaný tak i krajský soud nedůvodně rozlišují mezi chybou vyplývající z porovnání evidovaného údaje v katastru s údaji na podkladové listině a chybou, která je důsledkem vadného postupu (selhání) pracovníků provádějících zápis do katastrálního operátu. I v prvním případě se totiž jedná o chybu způsobenou pracovníkem katastru (jeho mylným jednáním) při přepisu údajů z listiny do katastrálního operátu“ (důraz doplněn).
59. Nejvyšší správní soud tak jasně stanovuje, že údaj uvedený v podkladové listině, ale nezapsaný do katastru nemovitostí, tedy opomenutý údaj, je zřejmým omylem. Tento omyl je nutné napravit, tzn. zapsat opomenutý údaj do katastru nemovitostí tak, aby zápis v katastru odpovídal podkladové listině. To ostatně Nejvyšší správní soud judikoval opakovaně, např. v právní větě k rozsudku ze dne 24. 4. 2013, čj. 7 As 131/2012-32, č. 2902/2013 Sb. NSS, kde uvedl, že „[ř]ízení o opravě chyb v katastrálním operátu (§ 8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky) slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin.“ Toto Nejvyšší správní soud dále rozvedl v právní větě k rozsudku ze dne 12. 5. 2016, čj. 6 As 166/2015-27, když konstatoval, že „[k]atastrální úřad je oprávněn (a povinen) opravit pouze takové údaje v katastru, které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu. Musí zde tedy existovat rozpor mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Zápis v katastru je podmíněn jednak existencí listiny, jednak tím, že tato listina má určitý obsah, ze kterého vyplývá závěr o existenci či neexistenci určitých práv nebo povinností vztahujících se k nemovitosti. Při opravě chybného údaje katastru podle § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, nemůže katastrální úřad vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného údaje fakticky nalézat právo, tedy též posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah, přecházejí na jiné osoby. To přísluší pouze soudům v občanskoprávním řízení. Katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže řešit sporné právní otázky“ (důraz doplněn).
60. Z uvedeného je zřejmé, že katastr nemovitostí plní pouze evidenční funkci, když podle § 1 odst. 1 zákona o katastru nemovitostí z roku 2013 spravuje veřejný seznam, který obsahuje soubor údajů o nemovitých věcech vymezených zákonem o katastru nemovitostí zahrnující jejich soupis, popis, jejich geometrické a polohové určení a zápis práv k těmto nemovitostem. Tato funkce vyplývá i z § 3 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. e) zákona o katastru nemovitostí z roku 2013, podle nichž se v katastru nemovitostí evidují i údaje o právech vztahující se k nemovitostem jakož i další skutečnosti, o kterých to stanoví právní předpis. Katastrální úřad tak, jak bylo popsáno již výše, nepřezkoumává podkladové listiny, na jejichž základě jsou práva k nemovitostem zapisována, z pohledu jejich věcné správnosti. Dbá pouze na soulad informací v nich obsažených se zápisem uvedeným v katastru nemovitostí. Pokud tedy dospěje ať už na základě návrhu nebo vlastního kontrolního šetření k tomu, že mezi podkladovou listinou a zápisem panuje nesoulad, opraví chyby postupem podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona z roku 2013 v zápisu tak, aby odpovídaly podkladové listině. Podle výše citované definice zřejmého omylu stanovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku čj. 1 As 40/2007-103 je i nezapsaný údaj vyplývající z podkladové listiny pouhým omylem týkajícím se skutkových okolností (viz error facti). Jeho náprava, tj. žalobcem uváděné „dozapsání“ předmětného práva z věcného břemene do katastru nemovitostí, je tak opravou chybného, resp. chybějícího, údaje, nikoliv zápisem nového práva, jak nesprávně tvrdí žalobce. Nejedná se tak ani o zneužití institutu opravy chyb v katastrálním operátu k vytváření nového zápisu do katastru nemovitostí, ani o svévoli.
61. Krajský soud zde opakuje, že podkladová listina, tj. rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2003, obsahuje výrok označující osobu zúčastněnou na řízení za oprávněného z práv z předmětného věcného břemene. Naopak žalobce, jakožto vlastník služebného pozemku, je povinen toto právo oprávněné strpět. Uvedená podkladová listina je již součástí katastrálního operátu v části sbírky listin. Avšak její obsah až do provedení opravy chyby nebyl v souladu se zápisem údajů uvedeným v katastru nemovitostí. Jelikož „dozapsané“ právo z věcného břemene je v podkladové listině jasně a čitelně uvedeno, jeho nezapsání do katastru nemovitostí je zřejmým omylem. Pro závěr o existenci zřejmého omylu není třeba zpětně zjišťovat subjektivní pohnutky konkrétního zaměstnance ani provádět důkaz jeho výslechem. Rozhodující je objektivně zjistitelný rozpor mezi obsahem podkladové listiny a údaji evidovanými v katastru.
62. Žalobce dále v rámci námitky zápisu nového práva do katastru nemovitostí zpochybňuje zákonnost zvoleného postupu při provedení opravy chyby a namítá, že současný katastrální zákon neumožňuje zápis záznamem. Ani této námitce krajský soud nepřisvědčil.
63. Ani případná nesprávná technika provedení zápisu by nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, jestliže byly splněny podmínky opravy chyby podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Tak tomu bylo. Ostatně katastrální zákon z roku 2013 ani katastrální vyhláška pro opravu chyby v katastrálním operátu žádnou konkrétní formu nestanovují. Žalobce pak ani neuvedl, jak konkrétně by mu samotná jím namítaná nesprávná forma provedení zápisu, pokud by k ní skutečně došlo, měla zasáhnout do jeho veřejných subjektivních práv. V tomto ohledu je třeba mít stále na paměti, že opravou chyby nedochází ke vzniku nového věcného práva, nýbrž pouze k uvedení veřejné evidence do souladu s listinou, na jejímž základě dané právo již dříve vzniklo.
64. Žalobce rovněž namítl, že zápis předmětného práva z věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení do katastru nemovitostí není možný s ohledem na časový odstup více než 21 let, neboť jak podle občanského zákoníku z roku 1964, tak podle současného občanského zákoníku je předmětné právo z věcného břemene již dávno promlčené, jelikož nebylo nikdy vykonáno. Krajský soud k tomu konstatuje, že i tato námitka částečně míří do hmotněprávní roviny, kdy o promlčení může rozhodovat pouze civilní soud v občanskoprávním řízení. Co se však týče druhé části této námitky, a sice nemožnosti zápisu jako takového po tak dlouhé době, žádný z katastrálních zákonů, tedy ani ten z roku 1992, ani ten z roku 2013, nestanovuje lhůtu pro opravu chyb v zápisu. Lhůty 30, popř. 60 dnů uvedené v § 36 odst. 2 katastrálního zákona z roku 2013 představují pouze dobu, v níž má katastrální úřad rozhodnout o návrhu na opravu chyby od jeho podání. Ostatně i dle shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 131/2012-32 stáří podkladů, s nimiž není zápis v katastru nemovitostí v souladu, nehraje roli. Krajský soud tak má i tuto námitku žalobce za nedůvodnou.
VII. Závěr a náklady řízení
65. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
66. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle které nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
67. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
68. Osoba zúčastněná na řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť jí nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění do 31. 12. 2025; viz část sedmá čl. XI odst. 2 zákona č. 314/2025 Sb.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 16. září 2026
JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: J. M.