Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3767/2023

28 Cdo 3767/2023-181

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. L., zastoupeného Mgr. Alicjou Adamusovou Rzymanovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Kirovova 1430/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, o 495.213 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023, č. j. -153, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. -158, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. -120, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 495.213 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce požadoval uvedenou částku, která sestává z nároků bolestného ve výši 59.008 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 436.205 Kč, na základě , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů, neboť mu měla vzniknout újma v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. . Soud vyšel ze zjištění, že žalobce převzal dne 6. 6. 2018 na příslušné poště jemu adresovanou písemnost, jejíž odesílatelem byl Okresní soud v Bruntále, přičemž za adresáta soud chybně označil žalobce, ačkoliv jím měl být žalobcův syn, V. L., který však neměl na adrese žalobce trvalý ani přechodný pobyt. Po přečtení trestního rozsudku v řečené věci žalobce utrpěl nervový otřes, na který navázala mozková příhoda, pročež jej jeho manželka odvezla do nemocnice v XY, odkud následoval zajištěný převoz do nemocnice v XY, kde byl hospitalizován na JIP neurologického oddělení. Okresní soud poté uzavřel, že je v předmětné věci dána existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v chybném zaslání písemnosti Okresním soudem v Bruntále. Nedovodil však další dvě nutné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle výše citovaného zákona, tedy existenci škody a příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody, neboť žalobci z rozsudku muselo být na první pohled zřejmé, že není určen jeho osobě, a za nepochopení textu v identifikaci osoby a následku, který u žalobce nastal, žalovaná odpovědnost nést nemůže.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. -153, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. -158, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Uvedl, že nemá co vytknout úvaze obvodního soudu, který přiléhavě rozebral, proč příčinnou souvislost v předmětné při neshledal. Dále zdůraznil, že zmíněnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou, která ostatně také nebyla dána. Neztotožnil se poté ani s názorem žalobce, že by snad prvostupňové řízení mělo být vadné či rozhodnutí nepřezkoumatelné.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, případně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Dovolatel se prvně táže, zda neprovedení navržených důkazů, jakož i nevypořádání se s námitkami účastníka řízení, má za následek vadu řízení, protiústavnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dále pokládá otázku, zda lze vyslovit neexistenci příčinné souvislosti bez řádného znaleckého zkoumání. V daném směru rovněž vyzdvihuje zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, která se musí uplatnit i při posuzování příčinné souvislosti. Domnívá se, že by požadavek na „stoprocentní“ prokázání kauzálního nexu měl být judikaturou přehodnocen ve prospěch poškozených, jež jsou v postavení slabší strany. Na základě uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

4. K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

7. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání není přípustné.

9. Podle účinné procesní úpravy přísluší dovolacímu soudu zabývat se výhradně otázkami právními ( ), nikoliv skutkovými (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. , ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. , či ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. ; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10 odůvodnění), jež nemohou založit přípustnost dovolání. Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v

10. Brojí-li tedy žalobce námitkami tvořícími dominantní obsah dovolání vůči závěrům znaleckého posudku MUDr. Hrnčíře, eventuálně nesouhlasí-li se způsobem vypořádání se s předloženými znaleckými posudky, a naznačuje-li snad, že soud kategoricky vyslovil závěr o neexistenci příčinné souvislosti, aniž by věc řádně znalecky prozkoumal, jsou jeho argumenty veskrze rozporováním způsobu hodnocení důkazů a přijatých skutkových zjištění. Dovolatel opomíjí, že ty v dovolacím řízení zpochybňovat nelze, neboť Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné nepřísluší jejich revize (k tomu viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , jakož i v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. , spolu s rozhodnutími v něm jmenovanými). Zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro úsudek o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů – ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. ).

11. Znalecký posudek je potom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle , od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. , i ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. ).

12. Jakkoli tedy dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně – poměřováno jím uplatněnými námitkami – svými výtkami zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod. Z dovolání není ani zřejmá relevantní otázka procesního práva, která by mohla být způsobilá přípustnost dovolání založit, nýbrž v jeho převážné části jde toliko o polemiku se skutkovými konkluzemi soudů nižších stupňů a upozorňování na možná pochybení v předmětném řízení. Za daných okolností je nastolený závěr rovněž zcela souladný s recentní judikaturou Ústavního soudu reprezentovanou zejména jeho nálezem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. .

13. Poukazuje-li dále dovolatel, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami či neprovedl některé z důkazů, upozorňuje tím ve skutečnosti na vady řízení, jež rovněž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. , větu druhou, Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. , či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. ).

14. K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. ).

15. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce týkající se přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , publikovaném pod č. rozh. obč. Zde uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobné platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu a řízení dovolací. V daném případě odvolací soud zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, jež je jednou z obligatorních náležitostí pro přiznání posuzované náhrady. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohlo pro žalobce představovat překážku pro uplatnění jeho práv, neboť z obsahu dovolání je patrné, že důvody rozhodnutí odvolacího soudu mu byly zřejmé.

16. Dovolací soud konečně k předestřeným námitkám stran míry prokázání příčinné souvislosti připomíná, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. například dovolatelem uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , či dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. ). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. ). O dané posouzení se však v předmětné při nejedná a dovolatel takové námitky ani neuvádí. Nejde tedy o výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o výsledek hodnocení provedených důkazů; jinými slovy řečeno nejedná se o závěr právní, ale skutkový. Podle ustanovení lze ovšem dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru, jak je již nastíněno shora.

17. Brojí-li pak žalobce rovněž proti nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení , nehledě na absenci jakékoliv dovolací argumentace v tomto směru.

18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle odmítl.

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 6. 2024

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu