Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 36/2020

28 Cdo 36/2020-233

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. S., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované BRUDRA s.r.o., identifikační číslo osoby 481 10 841, se sídlem v Praze 4, Jemnická 312/17, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 754 745 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2019, č. j. -188, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění: (dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. prosince 2018, č. j. -132, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 754.745 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 754.745 Kč od 29. 3. 2017 do zaplacení, spolu se specifikovanými náklady řízení; současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, ve které se soud prvního stupně i soud odvolací odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce hodnocení důkazů, kdy sice důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů, aniž by znalce vyslechl či provedl revizní znalecký posudek“. Přitom dovolatelka soudům vytýká, že jestliže měly k dispozici dva znalecké posudky, jež se vzájemně lišily v otázce určení výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v rozhodném období, bylo jejich povinností vyslechnout zpracovatele obou znaleckých posudků, a jejich skutkové závěry tudíž nemají oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátkou ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ). K vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, je-li dovolání přípustné (srov. , věta druhá, ).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle , od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. ). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. ). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy zpravidla také otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ).

Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není zpravidla otázkou právní, nýbrž právě otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. ).

Jakkoli se tedy dovolatelka snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle , přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze proto uzavřít, že dovolatelka v dovolání zpochybnila toliko hodnocení důkazů soudem prvního stupně a z toho vyplývající skutková zjištění (stran určení hladiny obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v daném místě a čase), která vzal odvolací soud také za správná a na nichž oba soudy obou stupňů založily svůj závěr o výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu, a neuplatnila tudíž jediný možný (způsobilý) dovolací důvod podle

K uplatněné dovolací argumentaci sluší se snad dodat, že soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud plně ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkázal) důkladně a obšírně vysvětlil, proč při stanovení obvyklé výše nájemného za užívání předmětných pozemků ze strany žalované v rozhodném období vyšel právě ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Beneše (viz body 11. a 13. rozsudku soudu prvního stupně), o jehož správnosti neměl žádné pochybnosti, jakož i proč nepřihlédl ke znaleckým posudkům předloženým v řízení dovolatelkou (posudky znaleckého u Equity Solutions Appraisals s.r.o.), a proč je pokládal za nepřesvědčivé a tudíž v řízení nepoužitelné (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Lze proto uzavřít, že soud prvního stupně přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, jakým způsobem účastníky předložené znalecké posudky zhodnotil, přičemž soudům nižších stupňů nelze vytýkat ani to, že by se nevypořádaly s námitkami dovolatelky proti žalobcem předloženému znaleckému posudku, je-li z odůvodnění soudních rozhodnutí patrný pravý opak.

Shora uvedené konkluze jsou pak zcela v souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem již v usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. , odmítnuta jako zjevně neopodstatněná), jímž Nejvyšší soud rovněž aproboval postup a závěry soudů nižších stupňů při určení hladiny obvyklého nájemného za užívání týchž (předmětných) pozemků ze strany žalované za jiné období (od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2015) a kdy soudy v tehdy projednávané věci vyšly z týchž zjištění jako v nyní posuzované věci (ze znaleckého posudku Ing. Jana Beneše) a – ze stejných důvodů jako nyní – nepřihlédly ke znaleckému posudku znaleckého u Equity Solutions Appraisals s. r. o., předloženého žalovanou.

Nepřípadné jsou pak odkazy dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. (v nyní projednávané věci nešlo o situaci, že by soudy vycházely ze znaleckého posudku, který neobsahoval určitě, srozumitelně a logicky pochopitelný popis skutečností), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. (znaleckým dokazováním byly objasněny všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci a nešlo o situaci, že znalecký posudek, z nějž soudy vyšly při určení hladiny obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků, nemohl by být podkladem pro rozhodnutí), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ani závěrům v těchto naposled uvedených rozhodnutích se dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu pro odlišné skutkové akcenty a jinou procesní situaci nikterak nepříčí), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. , či na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. (soud prvního stupně zde přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, proč při stanovení obvyklé výše nájemného za užívání předmětných pozemků ze strany žalované v rozhodném období vyšel právě ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Beneše a znalce podrobně vyslechl a ten se k namítaným nedostatkům přesvědčivě vyjádřil).

Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ) v posuzované věci naplněny nebyly.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Byl-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není pak dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta v celkové výši 11.340 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 2.444,40 Kč.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu