Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 710/09

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, AK Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008 č. j. -563 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. -587 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit a pokojně užívat majetek dle článku 11 d (dále jen " ") a článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 y a článku 6 Úmluvy.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. -519 uložil žalované zaplatit stěžovateli a dalším dvěma žalobcům částku ve výši 21.080,60,- Kč jako náhradu za užívání pozemků ve spoluvlastnictví žalobců bez právního důvodu a co do částky 159.519,40,- Kč žalobu zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2008 č. j. -563 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. -587 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelovy námitky směřující proti rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu zakládající dovolací důvod dle ustanovení (dále jen " ") nelze uplatnit v dovolání přípustném dle ustanovení

Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání meritorně přezkoumat, jelikož vznesl otázku zásadního právního významu, a to, zda v rámci hodnocení důkazů má být znaleckému posudku zpracovanému znalcem ustanoveným soudem dána přednost před znaleckým posudkem vypracovaným na žádost účastníků řízení. K prohlášení Nejvyššího soudu, že nemůže soudům nižšího stupně předepisovat pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet, podotýká, že dovolací soud nerozlišuje mezi výkladem procesního práva, tj. stanovením pravidel pro hodnocení důkazů v obecné rovině a přehodnocováním dokazování. Nejvyšší soud nesprávně hodnotil stěžovatelovy námitky jako dovolací důvod dle ustanovení a nikoli dle ustanovení V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy ,

,

a

, v nichž Ústavní soud konstatoval, že dovolacím důvodem u dovolání přípustného dle ustanovení může být nejen nesprávné právní posouzení věci, ale též vady řízení dle ustanovení

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud výkladem a aplikací ustanovení ve spojení s ustanovením neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu, neboť jím učiněný výklad i aplikace těchto zákonných ustanovení je plně ústavně konformní a rovněž nevybočuje z mezí stanovených nálezy, na něž stěžovatel odkazuje. Z těchto nálezů vyplývá, že "právní posouzení" se vztahuje nejen na otázky práva hmotného, ale i procesního, tedy že nesprávné právní posouzení se týká i nesprávného procesního postupu, čímž vlastně důvod obsažený v v sobě konzumuje důvod podle Vznášel-li stěžovatel námitky vůči hodnocení důkazů (znaleckých posudků), je třeba Nejvyššímu soudu přisvědčit, že nesprávné hodnocení důkazů nepatří mezi vady řízení dle ustanovení , jelikož pochybení v tomto směru se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem dle ustanovení (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kol.: - Komentář, II. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, s. 1266), jež však není způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného dle ustanovení Pokud stěžovatel namítal, že po Nejvyšším soudu žádal nikoli přezkum hodnocení důkazů soudu nižšího stupně, ale vyslovení pravidla pro jejich hodnocení, je třeba upozornit, že již z podstaty věci taková pravidla stanovit nelze, poněvadž hodnocení důkazů je věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho myšlenkového postupu, v důsledku čehož není možno soudce v této oblasti svazovat příkazy, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že každý případ hodnocení důkazů je pro jejich obsah a vzájemné vazby jedinečný; proces hodnocení důkazů samozřejmě musí soud ve svém rozhodnutí náležitě popsat a odůvodnit, přičemž jeho výsledek nesmí postrádat logiku.

Ke kritice rozsudků soudu nalézacího a odvolacího se nad rámec toho, co již bylo řečeno výše a co platí i pro tyto rozsudky, patří uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy s výjimkou případů, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález

, Sb. n. u., sv. 3, s. 257); takové pochybení však stěžovatel nenamítá.

Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jemu ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost, odkazuje přitom též na odůvodnění naříkaných rozhodnutí, jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu