Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 650/06

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. ledna 2008

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005 sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo částečně vyhověno žalobě vedlejšího účastníka J. C. na zaplacení částky 54 000 Kč s příslušenstvím, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. , jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a J. C. jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. se ruší. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností napadá stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), přičemž navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zjistil, že v dané věci se žalobce se domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 54 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení s odůvodněním, že jde o částku odpovídající odměně za jeho činnost při zprostředkování prodeje nemovitostí žalovaného a jeho manželky. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě v rozsahu částky 45 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného (stěžovatele) a vedlejšího účastníka rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele - aniž by se věcí meritorně dále zabýval - podle ustanovení věty první a (dále též jen " ") odmítl, neboť usoudil, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že mu žádný procesní předpis nebrání v potvrzení věcně správného rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního hodnocení. Podle ustanovení odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Krajský soud přistupoval k projednání odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka s náležitou pečlivostí a odpovědností a v žádném případě neměl v úmyslu porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces podle y a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto smyslu krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl ústavní stížnost nálezem zamítnout.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s argumentací stěžovatele, jenž se snaží dovodit, že námitka rozhodování (domněle) podjatého soudce zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení , se nelze ztotožnit. Na výkladu ustanovení (oproti tomu, jak dovozuje stěžovatel) nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (pro rozhodnutí soudu výklad tohoto ustanovení nebyl určující), a proto ani posouzení takové otázky nebylo způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení Závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání pro absenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu je proto ústavní stížností napadán nepřípadně a Nejvyšší soud je přesvědčen, že jeho usnesením nedošlo k porušení práva stěžovatele podle y. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl, popřípadě zamítl.

Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Soudy prvního i druhého stupně vycházely ze stejného skutkového základu, bezvýjimečně se shodovaly na hodnocení provedených důkazů. Při kvalifikaci či hodnocení eventuálního zásahu do práva na spravedlivý proces je proto zapotřebí vzít v potaz vzájemný vztah obou rozdílných titulů plnění a především okruh jejich relevantních skutkových podkladů. I při změně právní kvalifikace se nikterak nezměnil okruh rozhodných skutkových okolností. Jak v případě, kdy je uvažovaným titulem plnění zprostředkovatelská smlouva, tak v případě, kdy bezdůvodné obohacení, je šíře předmětných skutkových okolností stejná, čemuž také odpovídají zcela shodné závěry obou soudů, byť jsou rozdílně odůvodněny. Proto nedošlo interpretací vztahu ustanovení , 220 a 221 odvolacím soudem k porušení práva na spravedlivý proces. Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně de facto nebyla jakkoliv zkrácena práva stěžovatele vyjádřit se a navrhnout důkazy. K namítané podjatosti vedlejší účastník uvedl, že bylo odvolacím soudem provedeno dokazování, jež jednoznačně prokázalo tato tvrzení jako zcela neodůvodněná.

Vzhledem k tomu, že byly naplněny podmínky podle ustanovení , Ústavní soud upustil od ústního jednání.

Ústavní soud se zaměřil v prvé řadě na ústavněprávní přezkum posledního rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť reflektoval v tomto kontextu skutečnost, že pokud by dospěl k závěru o porušení ústavně zaručených práv rozhodnutím Nejvyššího soudu, zrušujícím nálezem tohoto rozhodnutí by byl vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů. V takovém případě by Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity nutně dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutí krajského soudu by bylo nutno posoudit až ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. V tomto smyslu by tak byla stížnost proti rozhodnutí krajského soudu předčasná.

Stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v odmítnutí jeho dovolání s odůvodněním, že nesplňuje podmínku přípustnosti z důvodu dle ustanovení , ačkoliv již samotná skutečnost, která způsobila podjatost soudce soudu prvního stupně v souvislosti s namítanými vadami jeho rozhodování majícími za následek vadný rozsudek soudu prvního stupně znějící v neprospěch stěžovatele, je důvodem, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu přezkoumávající rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 9. 3. 1999

sp. zn.

(ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) a ze dne 23. 8. 1995

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, usnesení č. 19, str. 345)] konstatoval, že pokud Nejvyšší soud takové podané dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod (nález ze dne 12. 11. 2001

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 170, str. 261).

Nicméně řízení před Nejvyšším soudem nemůže být vyňato z přezkumu Ústavním soudem, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci podle písm. d) y. Předmětem ústavní stížnosti ve věcech tohoto druhu - jak je již nastíněno výše - může být zejména nedodržení postupu v souladu s ústavními principy soudního řízení a denegatio iustitiae.

Institut dovolání v je založen na kumulaci podmínek přípustnosti a způsobilého důvodu, přičemž v případě dovolání podle ustanovení je pojem zásadního významu po stránce právní dovoláním napadeného rozhodnutí dán nosnými dovolacími důvody, jež tvoří pak i rámec jeho přezkumu v dovolacím řízení. Ústavní soud dále konstatuje, že rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání podle ustanovení , nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění [srov. např. argumentaci a contrario v rámci dikce ustanovení : "Je-li dovolání přípustné podle a b, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování."]. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud rovněž na svou vlastní judikaturu (usnesení ze dne 14. 2. 2006

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz), dle které absence způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání podle a odst. 3 z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Otázkou, která vyvstává rovněž v dané věci, je, který z dovolacích důvodů lze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení , resp. zda jím je rovněž dovolací důvod dle ustanovení [pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení , nevznikají o jeho zmíněné způsobilosti pochybnosti, což potvrzuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu i právní názor Ústavního soudu k tomu vícekrát vyslovený v rámci jeho judikatury].

V dané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání podle lze odůvodnit jen podle ustanovení , tedy nesprávným právním posouzením věci. Vyplývá to z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v něm konstatoval, že: "Podle je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ] ... Dovolací námitkou, že se odvolací soud necítil být vázán právní kvalifikací věci soudem prvního stupně, který nárok přiznal ze smluvního titulu, a bez změny žaloby přisoudil žalobci stejnou částku z jiného právního důvodu (jako bezdůvodné obohacení), uplatňuje dovolatel výhradu, podle níž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj. uplatnění dovolacího důvodu podle ], který sám o sobě však přípustnost dovolání podle založit nemůže (jak již bylo výše uvedeno).".

Nejvyšší soud tak svou interpretací a priori vyloučil možnost odůvodnit dovolání podané podle ustanovení dovolacím důvodem podle ustanovení , a vyloučil tedy a priori z takového dovolacího důvodu možnost dovodit zásadní význam po stránce právní. Dovolací soud tedy obsahově nijak nereflektoval námitku stěžovatele naplňující dovolací důvod podle ustanovení a nijak se jí nevěnoval. K takovému výkladu uvádí Ústavní soud následující.

Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2005

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 100, str. 355), dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a tak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a účelem daného typu dovolacího řízení (který současně reprezentuje veřejný zájem), jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle a odst. 3 je potom třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak u stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv ( y), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.

Ústavní soud tak nahlížel na danou věc prostřednictvím výše uvedené premisy a zkoumal, zda výkladem opačným od Nejvyššího soudu, tj. nevylučujícím možnost odůvodnit dovolání podané podle ustanovení dovolacím důvodem podle ustanovení , by nebyl naplňován účel daného typu dovolacího řízení směřující ke sjednocení judikatury obecných soudů (v takovém případě by potom bylo možné hovořit z pohledu ústavněprávního o přípustnosti takového výkladu, neboť účel daného typu dovolací řízení evidentně nesměřuje pouze k ochraně subjektivních práv). Přitom však Ústavní soud dospěl k závěru, že otázka zásadního významu po stránce právní, o niž v takovém řízení jde (a kterou lze považovat za určitý "prostředek", jímž je naplňováno sjednocování judikatury obecných soudů), může být obsahově naplněna nejen v rámci nesprávného právního posouzení věci, ale rovněž v rámci shledání vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; též v takovém případě lze totiž z jednotlivého případu zobecnit určitou konkrétní procesní otázku pro případy téhož druhu a neurčitého počtu, což by pak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně, a v důsledku tak sjednocovat judikaturu obecných soudů.

Vyplývá to ostatně i z ustanovení , v němž je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Z tohoto ustanovení lze vyvodit, že otázka vady řízení může být otázkou zásadního významu po stránce právní, neboť rovněž otázku vady řízení lze považovat za otázku "právní", neboť se jedná o otázku ve sféře procesního práva. Přitom si lze představit bezpochyby procesní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Navíc je namístě poukázat na slovo "zejména" užité v ustanovení , které značí, že následně vyjmenované skutkové podstaty naplňující otázku zásadního významu po stránce právní jsou podobou demonstrativního výčtu (a nikoli tak konečného).

Na základě výše uvedeného tak lze uzavřít, že výklad nevylučující možnost odůvodnit dovolání podané podle ustanovení dovolacím důvodem podle ustanovení neznamená nutně nenaplňování účelu daného typu dovolacího řízení směřujícího ke sjednocení judikatury obecných soudů. O tom, že tímto výkladem je naplňována současně ústavně stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv ( y), není potom pochyb.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad, podle kterého by důvod dovolání podle vylučoval možnost připuštění dovolání podle , vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z takové interpretace vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle ustanovení a b) Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je pak založena přípustnost dovolání podle , lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci [ ], tak i z důvodů vad řízení [ ], znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv ( y), tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Za obecně způsobilý důvod k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení lze tak podle Ústavního soudu považovat dovolací důvod podle ustanovení a b)

Pokud tedy stěžovatel v dané věci uplatnil rovněž námitku materiálně naplňující dovolací důvod podle ustanovení (což uznal i dovolací soud), měl Nejvyšší soud povinnost posuzovat, zda je dána otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí též ve vztahu k námitkám ohledně toho, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že dovolací soud tuto námitku stěžovatele vůbec nereflektoval a její relevanci z hlediska možného naplnění kritéria zásadního významu po právní stránce neposuzoval a nevyjádřil se k ní, nepřípustně omezil právo stěžovatele na přístup k soudu (jak konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu

sp. zn.

- viz výše).

Je namístě dodat, že výklad Nejvyššího soudu v předmětné věci je též v rozporu s částí judikatury Nejvyššího soudu, dle které: "Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají." (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. , a další).

Shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým v části uplatněného dovolání nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele ( y), a porušil tak základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle y.

S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení citovaného zákona zrušil.

Za shora uvedené situace však Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k postupu odvolacího soudu.