Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1662/2022

28 Cdo 1662/2022-844

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně N. J., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované RP Climbing s. r. o., identifikační číslo osoby 252 50 639, se sídlem v Poličce, Horní Předměstí, Hegerova 345, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 319/3, o zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 54 ECm 6/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, č. j. -810, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:(dle )

1. Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 23. 1. 2020, č. j. 54 ECm 6/2014-776, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 146 410 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 10. 2013 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

2. Odvolací soud měl ve shodě se soudem prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně poskytla žalované plnění spočívající ve zpracování projektové žádosti o finanční podporu z Evropského sociálního fondu (operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost), na jejímž podkladě bylo v březnu r. 2013 rozhodnuto o přidělení projektové podpory žalované v maximální výši 2 674 367,34 Kč. Protože se žalobkyni nepodařilo prokázat skutečnosti o vzniku smluvního vztahu mezi ní a žalovanou (mandátní či jiné smlouvy), posoudil jí uplatněný nárok na zaplacení 146 410 Kč (konstruovaný jako provizní odměna za vykonanou činnost vedoucí k přidělení dotace) jako náhradu za bezdůvodné obohacení, jehož se dostalo žalované činností žalobkyně ( , , ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Prospěch žalované poměřoval obvyklou odměnou, kterou by v daném místě a čase musela žalovaná (obohacená) vynaložit na srovnatelné plnění, při jejímž určení vycházel i ze znalcem podaného posudku (170 610 Kč, z níž se žalobkyni dostalo toliko částky 24 000 Kč). Maje na zřeteli individuální okolnosti daného případu odvolací soud nepřitakal závěrům soudu prvního stupně, že by uplatnění nároku kolidovalo s dobrými mravy ( obč. zák.).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této věci vydaným rozhodl nyní opačně, nemaje k takovému postupu rozumný důvod, nedošlo-li ke změně důkazní situace a podstatných skutkových okolností. Shledává proto rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým a co do míry odůvodnění i nepřezkoumatelným. Kritizuje závěr odvolacího soudu o určení bezdůvodného obohacení co do jeho výše, namítajíc, že se jí od soudu nedostalo prostoru k reakci na změnu právního názoru. Vymezuje se i vůči posouzení uplatněného nároku jako nikoliv rozporného s dobrými mravy.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Se zřetelem k ustanovení a 3 S Sb., , posuzoval odvolací soud právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, podle , , ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „obč. zák.“).

10. Při kvalifikaci uplatněného práva (na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu; § 451 odst. 2 obč. zák.) se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe, podle níž je plnění bez právního důvodu jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno; o obohacení lze přitom hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. .

11. V souladu s § 458 odst. 1 obč. zák. pak musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, se rozhodovací praxe dovolacího soudu (jde-li o právní stav do 31. 12. 2013) přiklání ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného – srovnatelného plnění vynaložit (jež je zpravidla stanovena na základě znaleckého posudku), jíž lze ve většině případů pokládat za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu (k tomu srovnej obecně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , či jeho rozsudky ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. ; analogicky pak rovněž závěry přijaté dovolacím soudem ve vztahu k bezesmluvnímu užívání nemovitostí – viz jeho rozsudky ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. ).

12. Měl-li odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění (zejména znaleckého posudku č. 001-2013 zapracovaného znalcem Ing. Janem Zdražilem a nabídky společnosti NAVIGA 4, s.r.o.) za prokázané, že obvyklá cena, kterou by žalovaná musela zaplatit za zpracování projektové žádosti vedoucí k přidělení dotace ve výši 2 674 367,34 Kč, představuje částku 170 610 Kč, a proto při zohlednění žalovanou již zaplacené částky (24 000 Kč), uzavřel, že výše nároku žalobkyně na peněžitou náhradu za žalovanou získané bezdůvodného obohacení činní 146 410 Kč, jsou jeho závěry se shora citovanými konkluzemi rozhodovací praxe dovolacího soudu konformní.

13. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, kdy usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. , odmítl Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné již proto, že žalobkyně (tehdy v postavení dovolatelky) v dovolání uplatnila skutkové námitky, které nebyly s to založit přípustnost jí podaného dovolání (čímž dovolacímu soudu neumožnila, aby podrobil věcnému přezkumu závěry dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. -305), a vyjádřil se tak k jejich správnosti. Usnesení ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. (jež se také nevyslovují k otázkám vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výše) pak dovolací soud zmínil právě a jen na podporu té své argumentace, že kritika skutkových zjištění nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud se tudíž v nyní projednávané věci ani nemohl odchýlit od „závěrů“ vyslovených v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích. Sluší se pak připomenout, že také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. , bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. , zrušeno, spolu s jemu předcházejícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 č. j. -305 (kdy porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na řádný proces podle d shledal Ústavní soud u rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta na podkladě neúplných skutkových zjištění, nikoliv u odmítavého rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež ovšem po kasaci rozhodnutí odvolacího soudu „ztratilo svůj právní podklad“).

14. Nelze tak přisvědčit ani té námitce, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu představuje „zásadní změnu jeho dosavadního právního názoru“. Již v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2015, č. j. 54 ECm 6/2014-169, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, č. j. -238, byl nárok žalobkyně kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., toto právní posouzení aproboval i Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. , jímž za nesprávný označil závěr o způsobu určení výše bezdůvodného obohacení a zavázal odvolací soud názorem, že kritériem nabytého prospěchu je cena obvyklá. Právě na její zjištění se tak odvolací soud v dalším řízení zaměřil, kdy své závěry v tomto směru nejprve učiněné (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. -305) korigoval s ohledem na výsledky doplněného dokazování (zjištění podávající se ze znaleckého posudku) ve vazbě na závěry vyslovené Ústavním soudem v kasačním nálezu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. ).

15. K výtce dovotelky vůči odvolacím soudem učiněnému závěru o (ne)aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) lze připomenout, že otázku, je-li výkon určitého práva v souladu s dobrými mravy či nikoliv, nelze posuzovat jinak než individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. ); dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Takovým defektem, jejž by bylo možno korigovat v dovolacím řízení, úvaha odvolacího soudu netrpí, reflektuje-li jí odvolací soud i individuální skutkové okolnosti případu, ovšem s akcentem na zjištění o žalobkyní vykonané činnosti, z níž vznikl majetkový prospěch žalované, aniž by se v poměru k němu dostalo žalobkyni adekvátního protiplnění. Úvaha odvolacího soudu není nepřiměřená a k jinému závěru neskýtá prostor ani argumentace dovolatelky, jež se i zde koncentruje zejména na kritiku skutkových zjištění [zda žalobkyně vykonala činnost pro žalovanou, event. v jakém rozsahu a jaká odměna by jí za to přináležela, resp. je-li jí požadovaná odměna (jíž ovšem soud důvodně poměřuje obvyklou cenou) přiměřená a spravedlivá].

16. K argumentaci dovolatelky, jíž se zpochybňují skutkové předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení (kritizuje-li dovolatelka správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž odvolací soud navázal i ve svých úvahách o výši bezdůvodného obohacení žalované) sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. ; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17.). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle ).

17. Přitom i důkaz znalecký posudek, z něhož čerpal zjištění o obvyklé ceně (odměně) za plnění, jež se činností žalobkyně dostalo žalované, odvolací soud – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (vzpomenutou např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , a dalších v nich odkazovaných rozhodnutích) – hodnotil podle zásad vyjádřených v , kdy se neomezil na zkoumání posudku jen co do jeho formálních náležitostí, nýbrž hodnotil i přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (kdy ovšem hodnocení nemohou podléhat samotné odborné závěry znaleckého posudku ve smyslu jejich správnosti).

18. Brojí-li dovolatelka v rámci jí učiněného vymezení přípustnosti dovolání i proti pochybením odvolacího soudu v procesu dokazování, s tím souvisejícím nesplněním poučovací povinnosti či proti překvapivosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s věty druhé ) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. ). V dané věci nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).

19. K naposledy uvedeným námitkám dovolatelky sluší se snad uvést, že vadou spočívající v absenci poučovací povinnosti soudu podle ustanovení řízení postiženo není, neboť poučovací povinnost ve smyslu přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , publikován pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. , odmítl). Rozhodoval-li v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, poučení ve smyslu nebylo namístě.

20. K výtce, že napadené rozhodnutí je překvapivým rozhodnutím (že na posouzení věci nemohla dovolatelka adekvátně reagovat), lze také odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se dané problematiky a připomínající, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.

21. Do kategorie vad řízení (k nimž by bylo lze přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné; věta druhá ) patří i výtky stran přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. K měřítkům přezkoumatelnosti sluší se pak odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto [na základě jakých důkazů a z nich učiněných zjištění dospěl odvolací soud k závěru o výši bezdůvodného obohacení žalované; srov. zejm. body 16. až 21. rozsudku odvolacího soudu].

22. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (poměřováno hledisky uvedenými v , z nichž žádné naplněné není, neboť co do řešení relevantních právních otázek je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit).

23. V části týkají se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

24. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

25. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 6 980 Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 1 528,80 Kč.

26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 9. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu