Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3369/2013

28 Cdo 3369/2013

U S N E S E N Í

F. Š.,

1. H. S.,

a

2. M. S.,

zastoupeným JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská 2932/40,

o zaplacení částky 189.700,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2012, č. j. -347, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 239.085,70 Kč s odůvodněním, že pro žalované provedl rekonstrukci jejich domu a ti mu za ni (mimo zálohy ve výši 30.000,- Kč) ničeho neuhradili.

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 16. prosince 2010, č. j. -317, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 189.700,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 49.358,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech státu (výrok III.) i účastníků (výrok IV.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalovaní si u žalobce objednali rekonstrukci domu, která měla spočívat zejména v přístavbě kotelny, vybudování nového vchodu do domu, vybudování sociálního zařízení (koupelny a WC), nových vchodů, vchodu do horního patra včetně schodiště a s tím i související změny příček. Tato rekonstrukce byla žalobcem prováděna po částech, přičemž na cenu díla byla poskytnuta záloha ve výši 30.000,- Kč, dále však již nebylo uhrazeno ničeho.

Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., jelikož si účastníci sjednali rozsah díla, co bude prováděno, jakož i jeho jakost. Cena díla sjednána nebyla, avšak byl dohodnut způsob financování formou poskytnutí záloh (srážky ze mzdy otce žalované, který byl zaměstnán u žalobce), zatímco zbylá část ceny měla být hrazena z úvěru ze stavebního spoření. Po provedení prací však žalobce platně od smlouvy o dílo odstoupil, jelikož žalovanými byla zaplacena toliko záloha ve výši 30.000,- Kč. Ohledně ceny, která má být žalovanými za provedené (resp. objednané a provedené) práce zaplacena, soud dovodil, že jelikož nebyla cena díla sjednána, je třeba poskytnout cenu přiměřenou. Soud prvního stupně nechal zpracovat znalecký posudek z nějž zjistil, že hodnota žalobcem provedených stavebních prací a vloženého materiálu činila částku 189.700,- Kč (včetně DPH), kterou pak žalobci přiznal jako částku představující bezdůvodné obohacení, jež vzniklo žalovaným na jeho úkor. Současně dodal, že znalec při zpracování posudku sice pracoval s cenou obvyklou, avšak tuto soud prvního stupně považoval za cenu přiměřenou.

K odvolání žalovaných přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. -347, v napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu v další částce 38.929,30 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I.), odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech státu (výrok III.) i účastníků (výrok IV.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně. Ztotožnil se rovněž i s jeho závěrem, že absence dohody o výši ceny díla neměla vliv na platnost ústně uzavřené smlouvy o dílo (§ 631 a násl. obč. zák.), v takovém případě však vznikla objednatelům (žalovaným) povinnost poskytnout žalobci cenu přiměřenou (§ 634 obč. zák.). Jelikož však žalobce pro neplacení záloh od smlouvy o dílo platně odstoupil, vznikl v důsledku toho mezi účastníky závazek z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), přičemž při určení jeho výše odvolací soud uzavřel, že zhotovitel (žalobce) má právo na zaplacení částky ve výši ceny díla nebo její části a nemusí vracet zálohu na cenu, pokud odpovídá tomuto nároku. Rovněž odvolací soud vyšel ze znalecky zjištěné ceny (obvyklé ceny) provedeného díla ve výši 212.742,- Kč, kterou vzal za základ a od níž odečetl částky, které bylo třeba zohlednit ve prospěch žalovaných, a dospěl k výsledné částce 158.308,- Kč (včetně DPH). Žalobcem uplatněný nárok na zaplacení částky 239.058,- Kč proto shledal co do částky 88.288,- Kč nedůvodným. Jelikož soud prvního stupně žalobu zamítl již do částky 49.358,70 Kč, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl ještě do 38.929,30 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání však nikoli proti výroku II.) podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení , c) (dále jen „ “), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Tvrdí, že soudy přijaly závěr o odstoupení od smlouvy bez toho, že by bylo prokázáno z jakých důvodů a kdy k němu došlo. Pro případ, že by k platnému odstoupení od smlouvy o dílo skutečně došlo, pak soudům vytýkají, že neřešily, zda předmětem žaloby je cena díla nebo bezdůvodné obohacení. V právě uvedeném pak spatřují jednak zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť pro určení výše bezdůvodného obohacení jsou stanovena jiná kritéria než pro určení přiměřené ceny, a jednak nedostatek srozumitelnosti rozsudku odvolacího soudu. Tomu dále vytýkají, že nezohlednil odstoupení od smlouvy žalobcem ve vztahu k žalovanému plnění. Ačkoliv měly soudy obou stupňů za prokázané odstoupení od smlouvy o dílo ze strany žalobce, nepodřadily jím uplatněný nárok pod bezdůvodné obohacení, ale přiznávaly mu jej jako přiměřenou cenu díla. Závěry soudů považují za nepřezkoumatelné, protože vycházejí z důkazů, které je nepotvrzují. Nadto tvrdí, že neurčitost smlouvy o dílo (spočívající v tom, že předmět smlouvy nebyl nikdy určitě a srozumitelně zjištěn a prokázán) měla za následek, že nikdy platně „nevznikla“, a proto nemůže být žalobou uplatněný nárok posouzen jako nárok na přiměřenou cenu díla, ale jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dále poukazují na to, že přiměřená cena náleží toliko a pouze za dokončené a předané dílo, žalobce ovšem dílo nikdy nedokončil a nepředal, a proto je žaloba na zaplacení ceny díla předčasná. Jelikož navíc žalovaní po podání žaloby dům prodali, musí být nárok žalobce posuzován jen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na shora uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno či jemuž byla způsobena jiná újma na jeho právech, přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedli-li dovolatelé, že napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. tak, že žaloba byla co do částky 38.929,30 Kč s příslušenstvím zamítnuta, pak je jejich dovolání třeba považovat v tomto rozsahu za subjektivně nepřípustné, neboť nesměřuje proti výroku, jímž byla dovolatelům způsobena újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2004, sp. zn. ).

Dále se bude Nejvyšší soud zabývat přípustností dovolání proti části výroku I. napadeného rozsudku, jíž byl ve zbylém rozsahu potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.

Jelikož uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu (resp. jeho částí) byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 25. listopadu 2009, č. j. , 5/2008-257, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. března 2006, č. j. -195, ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2006, č. j. -220, nevyslovil žádný právní názor, kterým by byl soud prvního stupně při novém rozhodování věci vázán), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v , tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Zpochybňují-li přitom dovolatelé správnost závěru odvolacího soudu, že účastníci platně uzavřeli smlouvu o dílo, od níž žalobce později rovněž platně odstoupil, činí tak ovšem výhradně skutkovými námitkami, aniž by zároveň konkrétně formulovanými námitkami sporovali zmíněný závěr v rovině právní. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazují názor, že smlouva o dílo byla ohledně předmětu díla neurčitá, a proto neplatná. Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy (a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.), jde o skutkové zjištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, ročník 2000, č. sešitu 10, nebo jeho rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Navíc by hodnocení smlouvy jako neplatné pro neurčitost nebylo pro dovolatele přínosné, neboť i v takovém případě by se prosadila aplikace obč. zák. Dále dovolatelé namítají i to, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, z jakých důvodů a kdy žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Rovněž i tyto námitky vystihují dovolací důvod uvedený v , jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Skutkový základ sporu však nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle zpochybnit. Je-li totiž přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží.

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu dovolatelé rovněž uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že účastníci platně uzavřeli smlouvu o dílo, na jejímž základě provedl žalobce jako zhotovitel rekonstrukci domu (tehdy) ve vlastnictví žalovaných, kteří mu však mimo poskytnuté zálohy ve výši 30.000,- Kč ničeho neuhradili, a žalobce z tohoto důvodu platně od zmíněné smlouvy odstoupil. Žalobcem uplatněný nárok proto soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), jehož výši určil na základě znaleckého posudku jako hodnotu žalobcem provedených stavebních prací a vloženého materiálu.

Nejvyšší soud považuje za vhodné úvodem zmínit, že odstoupením od smlouvy je smlouva zrušena s účinky „od počátku“ (ex tunc). V právních vztazích účastníků smlouvy nastává stejný stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky „od počátku“ znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi stranami smlouvy se zrušení smlouvy „od počátku“ projevuje zejména tím, že se obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měly k předmětu smlouvy před jejím uzavřením (tedy obnovuje se „původní stav“). Bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.), a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (srov. § 457 obč. zák.). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. pak musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanoveních § 451 a § 454 obč. zák. Bezdůvodné obohacení vzniká tomu, komu se na úkor druhého dostalo majetkové hodnoty, jež se projevila zvýšením jeho aktiv či snížením pasiv, a to např. i plněním bez právního důvodu.

Námitky dovolatelů v podstatné části směřují proti způsobu určení výše bezdůvodného obohacení mezi stranami zrušené smlouvy o dílo. Odvolací soud přitom vycházel z ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. upravujících vzájemnou restituční povinnost stran. V souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že tato ustanovení je v případě zrušené smlouvy o dílo třeba vykládat tak, že rozsah obohacení na straně objednatele spočívá ve výkonech provedených zhotovitelem, za něž mu je povinen objednatel poskytnout peněžní náhradu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. ). Výše zmíněné peněžité náhrady se pak neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění, neboť tato cena obvykle neodpovídá výši majetkového prospěchu získaného objednatelem. Při určení její výše je tak třeba přihlédnout k nákladům, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění v daném místě a čase, k eventuálním nedostatkům plnění atd. Jinými slovy řečeno Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné či zrušené smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit (obecně k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. , ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. , ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. , ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. , ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. , naposled zmíněný publikován v časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003). Lze proto uzavřít, že obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění. Ke stejným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v případech určení výše peněžité náhrady (bezdůvodného obohacení) za stavební práce na nemovitostech, jež byly provedeny na základě neplatné nebo zrušené smlouvy o dílo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2009, sp. zn. , odmítnuta, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2011, sp. zn. ). Jeví se pak jako vhodné poukázat na to, že závěry z výše citovaných rozhodnutí na nyní projednávanou věc dopadají bez ohledu na současné vlastnictví ke zmíněné nemovitosti, neboť se zde jedná o aplikaci § 457 obč. zák., a tedy o povinnost stran zrušené smlouvy vrátit si vše, co podle ní dostali.

V posuzovaném případě tím, že žalobce plnil (provedl dílo) žalovaným na základě platně uzavřené smlouvy o dílo, od níž později rovněž platně odstoupil, vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení jako (tehdejším) vlastníkům domu, jehož se dotkly stavební úpravy. Žalobce tedy poskytl plnění žalovaným z právního důvodu, který později odpadl, a ti jsou tak povinni mu vydat bezdůvodné obohacení, které tímto plněním získali. Jelikož v tomto konkrétním případě šlo o plnění ve výkonech (stavební činnost, resp. provedení díla), jež není možné dobře vrátit, jsou žalovaní povinni zaplatit peněžní náhradu odpovídající jejich majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že žalobce vynaložil náklady na provedení stavebních prací. Při posouzení výše této náhrady je proto třeba vycházet z obvyklých nákladů, které by museli vynaložit v daném čase a místě na dosažení obdobného plnění.

Jestliže odvolací soud nárok žalobce posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním ze zrušené smlouvy, jehož výši určil na základě znaleckého posudku, kterým ocenil žalobcem provedené stavební práce i vložený materiál a jenž při stanovení ceny vycházel z cen obvyklých, zvolil pro určení výše bezdůvodného obohacení smluvních stran způsob plně odpovídající hmotnému právu i dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, a není tak důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu založeném na žalovanými formulovaných otázkách.

Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že odvolací soud se zabýval tím zda předmětem žaloby byla cena díla nebo bezdůvodné obohacení, a tuto otázku vyřešil zcela správně, čímž je úspěšně vyvrácena jednak námitka žalovaných směřující proti nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí, a jednak námitka, že soud měl zohlednit žalobcovo odstoupení od smlouvy o dílo, když z uvedeného je zřejmé, že tak soud učinil a právě s ohledem na to posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se současně stávají liché námitky vytýkající soudu, že žalobci jeho nárok přiznal jako přiměřenou cenu díla.

S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( ), dovolání žalovaných podle , věty první, a i c) odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu