Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3513/2013

28 Cdo 3513/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně OKIM, spol. s r. o., IČ: 48290980, se sídlem Libochovice, Havlíčkova 396, zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, proti žalovanému V. N., zastoupenému Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, o zaplacení65.546,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2013, č. j. -399, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 2. 2007, č. j. -239, potvrdil v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4.112,90 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 65.546,- Kč jdoucím od 2. 7. 1998 do zaplacení (výrok I. a/), a změnil jej ve zbývající části výroku I. tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 61.433,10 Kč (výrok I. b/). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně, coby zhotovitel, neprokázala, že na základě neplatné smlouvy o dílo (spočívající v opravě vozidla) sjednané s žalovaným objednatelem (neplatnost smlouvy z důvodu její neurčitosti není účastníky řízení zpochybňována) vyměnila též víko hlavy válců, termospínač, pět kusů kabelů zapalování, čerpadlo ostřikovače skel, spínač varovných světel a spínač mlhovky (vše za cenu 1.691,40 Kč) a provedla dílo rovněž v rozsahu, za který účtovala „ostatní materiál a práce“ ve výši 2.421,50 Kč. Odvolací soud proto žalobě v části o zaplacení 4.112,90 Kč s příslušenstvím nevyhověl. Důvodným přitom shledal naopak nárok žalobkyně na zaplacení částky 61.433,10 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, odpovídající obvyklé výši nákladů, které by žalovaný za opravu vozidla provedenou žalobkyní na základě neplatné smlouvy o dílo musel vynaložit nad rámec již uhrazené částky 101.800,- Kč. Pro rozpor s dobrými mravy shledal ale odvolací soud nedůvodným požadavek žalobkyně na přiznání úroků z prodlení z přisouzené jistiny v sazbě 26% jdoucích od 2. 7. 1998 do zaplacení ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Zohlednil přitom, že v posuzovaném případě neplatnost smlouvy o dílo zavinila žalobkyně, jež v postavení podnikatele nerespektovala ustanovení vyhl. č. Poukázal na okolnost, že se žalobkyně v důsledku neplnění svých procesních povinností podílela na délce soudního řízení, v jejímž důsledku požadované úroky z prodlení nepřiměřeně převyšují jistinu a jejich přisouzení by mělo negativní dopad na žalovaného a poskytovalo by neadekvátní kompenzaci žalobkyni, která opožděné plnění zčásti zavinila sama. Výrok o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tím, že obě procesní strany dosáhly srovnatelného úspěchu ve sporu ( , , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen - „ “).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadala jím rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Z hlediska přípustnosti dovolání poukazovala na okolnost, že v posuzovaném případě jde o vztah z neplatné spotřebitelské smlouvy. Dovolatelka měla za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítala, že zamítnutí žaloby v části o zaplacení 4.112,90 Kč s příslušenstvím je důsledkem „vadné aplikace při posouzení plnění důkazního břemene“. Vyjádřila přesvědčení, že v řízení bylo prokázáno provedení opravy, za kterou bylo oprávněně účtováno zaplacení celkové částky 167.346,- Kč. V rozhodnutí odvolacího soudu proto dovolatelka spatřovala výraz libovůle při aplikaci zákona. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2011, sp. zn. , spatřovala dovolatelka prvky libovůle též v závěru odvolacího soudu, že její nárok na úroky z prodlení z přisouzené jistiny odporuje dobrým mravům. Uvedla rovněž, že nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni odporuje ustanovení a hlediskům materiální spravedlnosti. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

V části směřující proti měnícímu výroku I. b/ rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo dovolatelce vyhověno a žalovanému uloženo, aby jí zaplatil 61.433,10 Kč, není dovolatelka k podání dovolání subjektivně legitimována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28). V uvedeném rozsahu proto dovolání není přípustné ( věty první, ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části). K doplnění dovolání o vylíčení důvodů, v nichž je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatele v dovolacím řízení nelze vyzývat ( části věty za středníkem, ). O uvedenou obligatorní náležitost lze dovolání doplnit jen po dobu trvání dovolací lhůty ( věty první ). Dovolatelka v části dovolání směřující proti výroku I. a/ rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení 4.112,90 Kč se specifikovanými úroky z prodlení jdoucími z této částky, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu žádné okolnosti, v nichž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevymezuje ( ) a neodkazuje ani na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se eventuálně odvolací soud při svém rozhodování měl odklonit ( ). Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jež v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty již doplnit nelze ( věty první ), tak v dovolacím řízení v uvedeném rozsahu pro vady dovolání nelze pokračovat.Nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nelze tedy přiznat právní relevanci dovolacím námitkám dovolatelky založeným na kritice správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu o tom, že neunesla důkazní břemeno stran tvrzeného rozsahu oprav provedených na vozidle náležejícím žalovanému. Nákladový výrok II. je pak v souladu s ustanovením odůvodněn stejnou mírou úspěchu na straně obou procesních stran.Pokud dovolání směřuje proti té části výroku I. a/ rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby ohledně 26 % úroku z prodlení z částky 61.433,10 Kč jdoucího od 2. 7. 1998 do zaplacení, lze z jeho obsahu ( ) dovodit, že dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v okolnosti, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka posouzení souladnosti požadavku na zaplacení úroků z prodlení z přisouzené jistiny s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2011, sp. zn. rozhodovací praxe Nejvyššího soudu závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být vždy (v každém jednotlivém případě) opřen o zcela konkrétní zjištění a následně individuálně posouzen. Uvedená zásada znamená, že posouzení uplatněného nároku z hlediska jeho souladu či rozporu s dobrými mravy zpravidla přípustnost dovolání zakládat nebude (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ). Výkon práv se přitom ocitá v rozporu s dobrými mravy tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. ). Přehodnocení závěrů soudů nižšího stupně o použití ustanovení obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. ). Jestliže tedy odvolací soud na základě individuálních okolností případu (způsobení neplatnosti smlouvy o dílo sjednané s žalovaným spotřebitelem žalobkyní coby podnikatelkou v oboru oprav automobilů, liknavý přístup žalobkyně k řešení sporu o výši vzniklého bezdůvodného obohacení, neadekvátnost celkové výše požadovaných úroků z prodlení) dospěl k závěru, že žalobkyni právo na úhradu úroků z prodlení z přisouzené jistiny pro rozpor s dobrými mravy přiznat nelze, jeho závěry ustálené judikatuře Nejvyššího soudu neodporují. Závěry podávající se z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2011, sp. zn. , dle nichž výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci obč. zák. a jež by mohly vést k odepření práva věřitele na úrok z prodlení, nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že věřitel bezprostředně po splatnosti své pohledávky nevyzve dlužníka k její úhradě, popř. ji nezačne soudně uplatňovat, pak na posuzovaný případ nedopadají. V projednávané věci totiž rozpor práva na úroky z prodlení s dobrými mravy není odůvodněn tím, že by žalobkyně žalovaného včas nevyzvala k úhradě uplatňované pohledávky, nýbrž souhrnem jiných výše popsaných skutečností. Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání ( věty první ), zčásti pro jeho vady a zčásti pro nepřípustnost odmítl ( věty první ve spojení s věty první ).

Podle věty druhé odůvodnění nákladového výroku odpadá.Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.

předseda senátu