Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4599/2017

-389

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. J., P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované PREMOT Františkovy Lázně s. r. o., IČO: 263 74 889, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 25.938.925 Kč s příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2017, č. j. -304, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Dovolání, jímž žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl ve věci samé (ve výroku pod bodem II) změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2016, č. j. -254, tak, že „žaloba je co do základu důvodná“, Nejvyšší soud odmítl ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „“; k tomu srov. bod 2. článku II. ), neboť dovoláním vymezené otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dále), od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. ).

V nastolené otázce určení pasivně legitimované osoby, ve vazbě na kvalifikaci uplatňovaného nároku, se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně rozhodnutí dovolatelkou konkrétně označených (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. , a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. ). Plněním bez právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu , , účinného do 31. 12. 2013 (režim žalobkyní požadovaného bezdůvodného obohacení se zde řídí právě ustanoveními tohoto právního předpisu; k tomu srov. i , 3 , účinného od 1. 1. 2014) je právě i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (přiměřeně srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. , či ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. ). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. ) bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku, kupř. tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát konkrétně se na něm zdržoval).

Vyplývá-li ze skutkových zjištění (jejich přezkum v dovolacím řízení je vyloučen), že v rozhodné době, za níž se žádá náhrada z titulu bezdůvodného obohacení, byly pozemky ve vlastnictví žalobkyně součástí uzavřeného areálu provozovaného žalovanou (jejími právními předchůdci), takto i střeženého bezpečnostní službou zjednanou již právním předchůdcem žalované, kdy žalovaná (její předchůdci) i vůči třetím osobám vystupovala z pozice vlastníka pozemků, bráníc pak žalobkyni v jejich užívání, není závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalované (obohacené) k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu jakkoliv nepřiměřený či snad vybočující ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ve skutkových poměrech projednávané věci (situování nemovitosti v areálu žalované, jež se stavěla od pozice jejich vlastníka, dílem je pak i sama užívala či pronajímala a žalobkyni bránila ujmout se vlastnictví) není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. , jenž je vybudován na odlišném skutkovém základu (jde o situaci, kdy se reálný uživatel cizí nemovitosti logicky nemohl zbavit povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení s použitím argumentace, že mu byl pozemek předán jiným neoprávněným subjektem, jenž však – na rozdíl od věci nyní posuzované – si sám neuzurpoval vlastnictví, a nadto nešlo ani o pozemek, jenž byl by součástí komplexu nemovitostí tvořících ucelený a uzavřený areál, jak tomu je dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v právě posuzované věci). Závěry odvolacího soudu pak nikterak nekolidují ani s dále odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , v němž dovolací soud připíná povinnost k vydání bezdůvodného obohacení subjektu, jenž se sám bez právního důvodu zmocnil cizího pozemku, realizoval uživatelská oprávnění a vlastníku bránil v jeho užívání, kdy se pak dále rozhodnutím řeší otázka výše náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu s použitím námitek, že nemovitosti reálně držel a užíval jiný subjekt (společnost PHL – Zličín, s. r. o.), jde o argumentaci pohybující se v rovině skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti), jejichž kritika nepředstavuje uplatnění (jediného) způsobilého dovolacího důvodu podle a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání ( ). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani zbylé námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ). K uplatněné kritice postupu soudů nižších stupňů, že neprovedly další žalovanou navržené důkazy, sluší se snad uvést, že soud v občanském soudním řízení není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. ), což soud prvního stupně v posuzované věci – s logickým a srozumitelným zdůvodněním nadbytečnosti dalších navržených důkazů – ve stručnosti učinil. I proto nejsou pak důvodné ani námitky dovolatelky založené na tvrzeném porušení ústavně zaručených práv a svobod – práva na spravedlivý proces (d).

Relevanci v projednávané věci nemá pak ani argumentace dovolatelky obsažená v její replice k vyjádření žalobkyně k dovolání (písemné podání dovolatelky ze dne 13. 12. 2017), nehledě na to, že jde o argumentaci založenou na nových skutečnostech a důkazech (k zákazu jejich uplatňování v dovolacím řízení srov. ), nadto uplatněnou po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání dovolání (srov. , ).

Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu ), kdy není pak třeba jakkoliv zdůrazňovat, že přípustnost dovolání nemůže být dána ani ustanovením (nepatří-li napadené rozhodnutí do okruhu rozhodnutím vyjmenovaných v tomto ustanovení).

K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení (není-li toto rozhodnutí dovolacího soudu rozhodnutím, jímž se končí řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I o nákladech dovolacího řízení bude tak rozhodnuto až v konečném rozhodnutí ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 5. 2018

Mgr. Petr Kraus předseda senátu