Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5808/2017-239

28 Cdo 5808/2017-239

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce D&D Corporation SE, IČO 29313520, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, zastoupeného Mgr. Milanem Jandusem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 791/41, proti žalovanému RAŠINO plus s.r.o., IČO 46980750, se sídlem v Brně, Jihlavská 656/2, zastoupenému Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o zaplacení 585 730 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2017, č. j. -213, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 960 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Janduse do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalovaný napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, č. j. -162, ve výrocích I. a V., jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 585 730 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a současně České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku 2 549 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před okresním soudem 120 460 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); a současně jej zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 21 920 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatel předestřel otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2010, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , dle nichž se vlastník stavby zřízené na cizím pozemku bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku stavbou bezprostředně nezastavěného pouze tehdy, je-li pro užívání stavby nezbytný. Dovozoval, že není-li nezastavěný pozemek přiléhající ke stavbě pro její užívání nezbytný, je obohaceným ten, kdo vykonává práva detentora, např. tím, že pozemek oplotí, či jinak ho učiní pro vlastníka nedostupným nebo ho fakticky užívá.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že argumentace dovolatele o absenci jeho pasivní věcné legitimace je vystavěna na řešení otázek skutkových, nikoliv právních. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné nebo je zamítl.

Otázce vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku se Nejvyšší soud věnoval již v řadě svých rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že povinnosti vlastníka pozemku strpět takové užívání předmětu jeho vlastnictví koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za to náhradu. Neplní-li však tento svou povinnost, obohacuje se ve smyslu , , účinného do 31. 12. 2013 (režim žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení vzniklého v době od 24. 4. 2012 do 25. 1. 2013 se vzhledem k ustanovení , 3 , , účinného od 1. 1. 2014, řídí ustanoveními účinného do 31. 12. 2013) na úkor vlastníka pozemku, neboť se jeho majetek nezmenšuje, ač by se tak v opačném případě nepochybně dělo. K obohacení vlastníka stavby tak dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. ). Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje, tedy zda jsou stavby pronajaty či užívány jím osobně (viz závěry uvedené v již shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , a sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. ). Není podstatné ani to, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. ). Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – ucelený areál (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. ). O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jde přitom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areál jako funkční celek). K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. .

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění, že dovolatel byl v rozhodném období vlastníkem budov č. p. 656 a č. p. 703 umístěných na pozemcích žalobce, v nichž byl provozován autosalon a autoservis, s nimiž tvořily funkční celek (ucelený areál) i další žalobcem vlastněné pozemky sloužící k vystavování vozidel či parkování zákazníků, dovodil, že dovolatel je pasivně věcně legitimován nejen k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků dotčenými budovami bezprostředně zastavěných, nýbrž i k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním (lhostejno, zda fakticky realizovaným vlastníkem stavby či jinými osobami) pozemků tvořících se zastavěnými pozemky jeden funkční celek, nijak se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž dovolatelem předestřenou právní otázku zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak.

Pro závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace dovolatele přitom nesvědčí ani jím odkazovaná judikatura. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. , totiž závěrům odvolacího soudu zcela korespondují. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , jakož i rozsudek téhož soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , pak na posuzovaný případ nedopadají, neboť vychází z odlišných specifických skutkových okolností případu (plyne z nich, že svěřením silnice do správy městské části nelze na městskou část přenést pasivní věcnou legitimaci ve sporu za situace, kdy je pasivní legitimace založena na vlastnictví pozemní komunikace), přesto z nich však vyplývá, že pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizího pozemku, zastavěného stavbou, se odvíjí od vlastnictví stavby. Zcela nepřípadný je současně odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. , které se zabývá otázkou pasivní věcné legitimace ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Polemika dovolatele se závěry odvolacího soudu o faktickém způsobu užívání pozemků parc. č. 1260/16, 1260/18 a 1260/19 v k. ú. Bohunice a jejich funkční souvislosti se stavbami č. p. 656 a č. p. 703 v jeho vlastnictví, představuje kritiku skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Vady skutkových zjištění totiž dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak přípustnost dovolání založit nemohou (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle , neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.

Z uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 10 660 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) ve výši 10 960 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu