Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2542/2009

28

Cdo 2542/2009

U S N E S E N Í

J. L.,

zastoupeného advokátem, proti žalovanému:

h. m. P.

, zastoupenému advokátkou,  o zaplacení částky 316.845,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze ne 20. 11. 2008, č. j. -81, takto:

I.  Dovolání se

odmítá.

II.  Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.  

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2008, č. j. -43, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 321.825,- Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), do částky 10.800,- Kč spolu se stanoveným úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a dále bylo ve vztahu k žalovanému rozhodnuto též o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok III.).

Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nárok z bezdůvodného obohacení získaného žalovaným plněním bez právního důvodu ve smyslu ust. § 451 odst. 1, odst. 2 obč. zák. Vzal za prokázané, že žalobce jakožto podílový spoluvlastník v rozhodnutí označených nemovitostí (zapsaných na LV č. 11 a č. 1627 pro k. ú. Slivenec) nemůže předmětné pozemky užívat k původním zemědělským účelům, a to z důvodu jejich zastavěnosti místními komunikacemi a silnicemi II. třídy ve vlastnictví žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovaný uvedené pozemky takto užíval bez uzavřené nájemní smlouvy či jiného titulu, tedy aniž by za to platil odpovídající úhradu a aniž by se tak jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, nastalo u něj dle závěru soudu prvního stupně bezdůvodné obohacení, které je s ohledem na jeho věcnou pasivní legitimaci povinen vydat. Dále soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je dán i v případě, kdy část pozemku není přímo zastavěná pozemními komunikacemi, avšak nachází se uvnitř křižovatek silnic. Takto obestavěné pozemky dle závěru soudu nemohou přinést žalobci užitek, neboť třebaže jsou nezastavěné, tvoří s pozemními komunikacemi jeden celek a slouží také zprostředkovaně jejich provozu.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. -81, změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 4.980,- Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl,                       ve zbývající části, tj. co do částky 316.845,- Kč s příslušenstvím, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud tedy po doplnění dokazování návrhu žalobce v určitém rozsahu nevyhověl, a to v případě těch nezastavěných částí pozemků, na něž navazují některé pozemky ve spoluvlastnictví žalobce. Jelikož bylo v daném případě zjištěno, že žalobce k těmto nemovitostem přístup má, bylo na místě přijmout závěr, že mu nic nebrání tyto díly využívat spolu s jeho pozemky, a že je tudíž v tomto rozsahu jeho nárok neoprávněný. V ostatním se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, odkázal i na jeho skutková zjištění a ve zbývající části výroku I. tento rozsudek potvrdil jako věcně správný.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (pouze proti potvrzující části výroku o věci samé a proti nákladovým výrokům) podal žalovaný dovolání. Namítá, že právní názor odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o bezdůvodném obohacení vzniklém na jeho straně je v rozporu s hmotným právem. K tomu zejména uvádí, že v dané věci soudy obou stupňů vůbec neuvedly, v čem spočívá majetkový prospěch žalovaného, který je nutnou podmínkou pro shledání existence bezdůvodného obohacení. Dále mimo jiné poukazuje  na skutečnost, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného a Městské části P. – S., tedy subjektu, který užívá předmětné pozemky na úkor žalobce. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že předmětné pozemky neužívá a tyto mu nepřináší žádný užitek, a proto je v tomto směru dle jeho názoru chybný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Zmiňuje rovněž skutečnost, že pokud jde o vymezený obestavěný prostor, tento je volně přístupný, což se týká též nezastavěných pozemků. Usuzuje tak na evidentní možnost žalobce užívat specifikované pozemky k nejrůznějším účelům. Dále zmiňuje změnu posuzované výměry dvou pozemků odvolacím soudem, rozdílnost rozhodování odvolacích soudů v obdobných sporech a to, že  pozemky nebyly zastavěny jeho osobou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Považuje tvrzení žalovaného o možnosti užívání předmětných pozemků žalobcem za nesprávné. Tvrdí, že vybudováním pozemních komunikací pozbyl možnosti vymezené pozemky v plné míře jako vlastník užívat, byť zde zůstala jistá nepatrná a prakticky nehodnotná možnost jejich užívání. Dále uvádí, že není vůbec rozhodné, kdo pozemky v jeho vlastnictví zastavěl a kdy se tak stalo. Rozhodující je dle jeho mínění okolnost vlastnictví stavby v určitém časovém období a bezdůvodné užívání zastavěného pozemku vlastníkem stavby v tomto období. Navrhl tudíž, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl s ohledem na jeho nepřípustnost, případně pro nedůvodnost zamítl.

Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ).

Přípustnost dovolání byla žalovaným dovozována z ustanovení  a odst. 3 Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod , tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaného nesplňuje. Za problém zásadního právního významu nelze totiž považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v posuzovaném rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem  ze dne 11. 11. 2009, č. j. -189, v obdobném sporu

dospěl k závěru, že městská část h. m. P. není subjektem vlastnického práva k věci, neboť ustanovení , nyní , o h. m. P., hovoří pouze o právu městských částí k hospodaření se svěřeným majetkem h. m. P. Skutečnost, že silnice byly rozhodnutím příslušných orgánů žalovaného podle zákona o h. m. P. svěřeny do správy městské části, nemůže na městskou část přenést pasivní legitimaci v předmětném sporu za situace, kdy je pasivní legitimace založena na vlastnictví pozemní komunikace. Námitce žalovaného, že pasivní věcná legitimace není dána na jeho straně, nýbrž na straně Městské části P. – S., tak nelze přisvědčit. V této souvislosti nelze přehlednout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , jímž bylo rozhodnuto v obdobném sporu (s téměř totožnými dovolacími námitkami) a na něž  (závěry v něm uvedené) dovolací soud rovněž odkazuje. Dále Nejvyšší soud připomíná, že zcela totožnou námitku rozdílného rozhodování odvolacích soudů (i s poukazem na shodná rozhodnutí Městského soudu v Praze) uplatnil dovolatel i ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. a s touto námitkou se Nejvyšší soud již přiléhavě vypořádal v níže zmíněném rozhodnutí ze dne 14. 10 2009.

Dovolací soud se neztotožňuje ani s dalšími s námitkami dovolatele týkajícími se požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků žalovaným. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je totiž objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je ve smyslu ust. § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít.

V daném případě tedy není pochyb o tom, že jestliže je žalovaný vlastníkem pozemních komunikací umístěných na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobce, k jejichž užívání nemá žádný právní titul, lze na jeho straně usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1, odst. 2 obč. zák.). Obohacení pak spočívá v tom, že žalovaný užívá určitou věc ve vlastnictví žalobce, čímž získává majetkový prospěch, a je nerozhodné, zda v soukromém či ve veřejném zájmu. Otázka, kdo stavbu vybudoval, je v tomto případě bez významu. Výměra pozemků pak byla odvolacím soudem určena po řádném zopakování i doplnění dokazování, jehož samotnou správnost dovolatel ani nenapadá, a byla i přiléhavě odůvodněna.

Pokud jde o nezastavěné části předmětných pozemků, dovolací soud zdůrazňuje, že v těchto případech je třeba přihlížet též k mnoha individuálním okolnostem, neboť bezdůvodné obohacení může zásadně vznikat jen v tom rozsahu, v jakém obohacený dotčené pozemky bez právního důvodu užívá. V souzeném sporu se jedná o takovou nezastavěnou část pozemků, jež tvoří vnitřní díl křižovatek pozemních komunikací, a jiné přilehlé části pozemků ke komunikacím. V tomto směru Nejvyšší soud dále odkazuje například na své rozhodnutí ze dne 14. 10. 2009, č. j. -233, v němž byla předestřená otázka rovněž řešena a kde se uvádí, že není rozhodné pouze to, jedná-li se v daném případě o pozemky zastavěné či nezastavěné, nýbrž je třeba klást mimo jiné důraz i na to, zda-li je možné pozemky považovat za prostory nezbytné ke konstrukci a následnému provozu pozemní komunikace. Ve výše citovaném rozhodnutí bylo rovněž konstatováno, že ačkoli pozemek uvnitř křižovatky nemusí být přímo zastavěn pozemní komunikací, je bezesporu pozemkem se stavbou a provozem křižovatky souvisejícím a tvoří její nezbytnou součást, neboť bez existence těchto pozemků by bylo vystavění a následný provoz křižovatky (včetně její údržby) jen těžko představitelné. Důležitou roli hraje i to, že pozemek, tvořící vnitřní součást křižovatky, je pro žalobce téměř nevyužitelný, a to i z bezpečnostního důvodu. Námitky žalovaného směřující proti existenci bezdůvodného obohacení na jeho straně jsou tak neopodstatněné.

Dále je třeba upozornit, že napadá-li dovolatel také nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, je tato námitka zcela bez významu. V tomto směru totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. ) platí, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v s účinností od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího.

S ohledem na výše uvedené není možné usoudit na jakýkoli judikatorní přesah projednávané věci, a nelze tudíž ani dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení , odst. 3 Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné dle ustanovení a

Žalobce má podle , věty první, a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle výchozí sazba odměny redukovaná dvakrát na polovinu (10.000,- Kč - , , a cit. vyhlášky). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč ( vyhl. č. ) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný podle .

V Brně dne 4. února  2010

                                                                                                           JUDr. Jan Eliáš, PhD., v. r.

                                                                                                                   předseda senátu