Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 667/2026

-132

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: městská část Praha 3, identifikační číslo osoby 000 63 517, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 700/9, zastoupená Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované: AMIGRAF, s.r.o., identifikační číslo osoby 452 42 011, se sídlem v Praze 10, Holandská 365/10, zastoupená Mgr. Danielem Šírem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 642/15, o zaplacení 435 587 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. -96, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. -57, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 5. 2025, č. j. -66, a ze dne 31. 7. 2025, č. j. -80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 435 587 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Shora označeným rozsudkemMěstský soud v Praze (odvolací soud) změnil rozsudek soudu prvního stupně jen co do výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Žalobkyně se žalované částky domáhala jako náhrady (z titulu bezdůvodného obohacení) s odůvodněním, že žalovaná bez právního důvodu užívala v období od 23. 10. 2021 do 23. 10. 2024 pozemek ve vlastnictví hlavního města Prahy (jehož správa byla svěřena žalobkyni), na němž je umístěna stavba (objekt garáží) ve vlastnictví žalované. Za popsané situace odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí věci ( a násl. , ; dále jen „o. z.“) a peněžitou náhradu za ně určil v hladině obvyklého nájemného ( o. z.) zjištěného znaleckým posudkem.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) v jeho celém rozsahu. Přípustnost dovolání (posuzovaného potud i z obsahového hlediska) spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (že „dovolacím soudem byla totožná právní otázka v minulosti již rozhodována rozdílně“); co do důvodu má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že jednání žalobkyně a uplatnění jejího nároku je v hrubém rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně zneužívá práva k tomu, aby dovolatelku přinutila ke koupi dotčeného pozemku. Dále pak dovolatelka zpochybňuje i závěry znaleckého posudku, z něhož vycházely soudy při určení výše bezdůvodného obohacení.

5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle ustanovení

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu, je rozhodovací praxí dovolacího soudu kvalifikován jako protiprávní užití cizí hodnoty (srov. § 2991 o. z.). Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. , a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. ).

10. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak patří ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky. Při posuzování rozporu s dobrými mravy dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze pak považovat zejména takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. , ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. , jakož i další judikaturu v nich zevrubně citovanou).

11. Argumentaci dovolatelky, že se soudy vůbec nezabývaly otázkou výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, nelze shledat opodstatněnou. Odvolací soud se vznesenými námitkami ve svém rozhodnutí podrobně zabýval a jeho úvahu (nastíněnou v bodě 13 rozsudku odvolacího soudu), řádně odůvodněnou a učiněnou po zvážení podstatných okolností věci, nelze označit za nepřiměřenou, v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti takového druhu a intenzity, pro něž by žalobkyní vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení bylo lze považovat za nemravný, resp. za výraz zneužití práva. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. (z něhož akcentuje zejm. obecné závěry stran provázanosti úsudku o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy s konkrétními specifiky té které věci a přezkumu závěrů nalézacích soudů o této otázce dovolacím soudem toliko ve výjimečných situacích jejich zjevné nepřiměřenosti), přehlíží, že je vybudovaný na odlišných (s posuzovanou pří nesouměřitelných) skutkových základech (týká se bezdůvodného obohacení na straně obce užíváním pozemků jiného subjektu jako veřejného prostranství). V rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , na nějž dovolatelka také poukazuje, Nejvyšší soud stran otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy toliko vytkl odvolacímu soudu nedostatečné prověření konkluzí učiněných v odkazované věci k této otázce soudem prvního stupně.

12. K námitkám dovolatelky zpochybňujícím postup při určení výše bezdůvodného obohacení v přítomné věci, tedy v případě užívání pozemku umístěním stavby bez právního důvodu, lze pak uvést, že peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. ). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Znalecký posudek pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení ; není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. , ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. , a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. ).

13. S nastíněnými závěry rozhodovací praxe rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nekoliduje, zjišťovaly-li soudy výši obvyklého nájemného v daném místě a čase právě pomocí znaleckého posudku. Výtky dovolatelky vůči postupu, jenž v přítomné věci vedl ke zjištění hodnoty obvyklého nájemného (zejm. výtky vůči vzorku pozemků srovnávaných s pozemkem pod stavbou v jejím vlastnictví), mají pak zřetelně skutkový charakter a upínají se k hodnocení provedených důkazů, jež v řízení před dovolacím soudem – vázaným skutkovými zjištěními soudů nižších instancí – nelze zpochybnit (viz ; dále např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. , ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. , či ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. ).

14. Závěrem je vhodné také vzpomenout, že o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované užíváním pozemku bez právního důvodu (občanskoprávního titulu) tím, že na pozemku stojí stavba hromadných garáží v jejím vlastnictví již (za odlišné období) rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. ze dne .

15. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání ( ) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřené otázce) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

16. Proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena (srov. ).

17. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání ( a 2 ).

18. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy (k náhradě oprávněné) žalobkyni v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly.

19. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 4. 2026

Mgr. Petr Kraus předseda senátu