Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3847/2018

28 Cdo 3847/2018-251

USNESENÍ

městské části Prahy 3

AMIGRAF, spol. s r. o.

, se sídlem v Praze 10, Holandská 365/10, identifikační číslo osoby 45242011, zastoupenému Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení částky 194 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. -209, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. prosince 2017, č. j. -177, potvrzen ve výroku pod bodem I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 194 600 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změněn ve výroku II o náhradě nákladů řízení tak, že tato činí toliko 18 969 Kč (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému užíváním cizího pozemku bez právního důvodu (občanskoprávního titulu) tím, že na pozemku stojí stavba hromadných garáží ve vlastnictví žalovaného. Žalovaným uplatněnou kompenzaci nároku soudy neshledaly opodstatněnou, uzavírajíce, že právo na náhradu škody (jehož vznik žalovaný dovozoval z toho, že žalobkyně nezabránila veřejnosti využívat pochozí střechu stavby žalovaného, čímž mělo dojít k jejímu poškození) bylo by promlčeno. Podle odvolacího soudu žalobkyni nemohlo na úkor žalovaného vzniknout ani bezdůvodné obohacení (dovozované žalovaným z toho, že pochozí střecha stavby byla využívána veřejností jako pozemní komunikace), neboť nejde o pozemní (tedy ani účelovou) komunikaci. Odvolací soud pak neshledal, že by uplatnění nároku žalobkyní odporovalo dobrým mravům a bylo zneužitím práva (kdy i v souvislosti s posouzením této otázky – ve vazbě na učiněná zjištění – mimo jiné konstatoval, že střecha stavby ve vlastnictví žalovaného nesplňuje ani atributy veřejného prostranství).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále též jen jako „dovolatel“); co do splnění předpokladů přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení

procesní

otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a částečně jím dosud nebyla řešena“; jako důvod dovolání ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně pak dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda pochozí střecha stavby v jeho vlastnictví není veřejným prostranstvím, a že dospěl k nesprávnému závěru, že se na střeše stavby, jež je pochozí, nenachází pozemní komunikace. Povaha střechy jakožto veřejného prostranství podle dovolatele vyplývá z provedeného dokazování, o čemž má svědčit i skutečnost, že v uvedeném směru nebyl žalovaný odvolacím soudem poučen o potřebě doplnit svá tvrzení a důkazy k jejich prokázání ve smyslu ustanovení Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje dovolatel za nepřezkoumatelné, neboť z úvah odvolacího soudu není zřejmé, proč pochozí střecha není veřejným prostranstvím. Konečně dovolatel s poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž spatřuje rozpor, napadá odvolacím soudem (bez odůvodnění) aprobovaný závěr soudu prvního stupně o tom, že i v případě, že by se na střeše stavby ve vlastnictví žalovaného nacházela veřejná účelová komunikace, byla by součástí stavby a tudíž ve vlastnictví žalovaného. Proto dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud dovolání odmítl (podle ustanovení , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „ “; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Napadeným rozsudkem odvolací soud vyřešil relevantní otázky hmotného práva, jež jsou předestřeny dovoláním, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je zajisté ustálena v závěru, že za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou tzv. veřejným prostranstvím, vzniká bezdůvodné obohacení na straně územně samosprávného celku, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu, kterým je v případě XY zpravidla některá z městských částí, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , nebo dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. ). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu s těmito závěry v rozporu není, neboť je založeno na závěru, že pochozí střecha stavby ve vlastnictví žalovaného není veřejným prostranstvím.

Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru [srov. , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Ovšem ne každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj lze považovat za veřejné prostranství; pro takový závěr Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ). V projednávané věci přitom odvolací soud přesvědčivě a logicky vyložil (a nelze proto v uvedeném směru považovat jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné či přijaté závěry za nepřiměřené; k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že o veřejné prostranství v případě pozemku a na něm umístněné stavby ve vlastnictví žalovaného nejde, kdy vycházel ze zjištění, že pochozí střecha stavby ve vlastnictví žalovaného není plochou, jež byla by využívána veřejností v širším smyslu, a že je funkčně spjata toliko s přilehlým domem (slouží jako druhý přístup k domu, požární úniková cesta a také jako přístup v případě revizí a údržby inženýrských sítí). Tedy ani tato (svrchní) část stavby ve vlastnictví žalovaného neuspokojuje potřeby občanů obce (skutečnost, že přes ni vede požární úniková cesta, jak dovolatel uvedl v dovolání podaném jednatelem, není v tomto směru významná), ani nemá funkční význam pro sídelní celek. Za těchto skutkových poměrů (jež nelze úspěšně zpochybnit dovoláním; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je tedy i hodnotící závěr odvolacího soudu o právní povaze dané věci (včetně toho, že nejde o veřejné prostranství) se shora odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu bezpochyby konformní.

Uvedený závěr přitom odvolací soud učinil na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu z důkazů provedených v tomto řízení a neúspěch obrany žalovaného (jím uplatněné kompenzační námitky) nespočívá v neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního; v této procesní situaci tedy nebylo třeba žalovanému poskytnout ani poučení ve smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. ). Nehledě na to, že případné námitky, jimiž by byla kritizována absence tohoto poučení vystihovaly by vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží až v případě přípustného dovolání (srov. věty druhé ); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.

Napadá-li pak dovolatel i ten závěr soudu prvního stupně, aprobovaný odvolacím soudem, že i v případě existence veřejné účelové komunikace na pochozí střeše byla by tato součástí stavby ve vlastnictví žalovaného, nikoliv žalobkyně, opomíjí, že napadené rozhodnutí je v první řadě založeno na závěru, že na pochozí střeše účelová komunikace není (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V této situaci pokládaná otázka, zda by tato dovolatelem uvažovaná komunikace mohla být samostatnou věcí, je tedy ryze akademická a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí a již proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. ).

K samotné otázce, „zda se na střeše nachází veřejná účelová komunikace“, pak ani dovolatel žádnou relevantní argumentaci nevznáší. K této otázce sluší se snad odkázat i na tu relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž nezbytou podmínkou vzniku účelové komunikace a jejího veřejného užívání je existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. ), která podle soudů nižších stupňů v posuzované věci naplněna není (což žalovaný v dovolání ani nerozporuje). Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu účelové komunikace zpravidla nejsou stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale představují toliko určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku (k této otázce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. ).

Závěry soudů nižších stupňů přitom korespondují i další relevantní judikatuře obecně se zabývající měřítky, jež mohou být významná pro posouzení, kdy je stavba samostatným předmětem práv a povinností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ), akcentují-li též kritérium sounáležitosti a neoddělitelnosti (nevymezitelnost) žalovanou tvrzené „stavby“ komunikace od jí vlastněné stavby na pozemku žalobkyně.

Pro posouzení dané věci není pak významné ani řešení poslední dovolatelem zmiňované otázky týkající se povahy místní komunikace (zdali je místní komunikace samostatnou stavbou či součástí pozemku), o níž v posuzované věci evidentně nejde (že by tvrzená komunikace měla být místní komunikací ve smyslu dovolatel ani netvrdí, nehledě na zjištěnou absenci jakékoliv komunikační potřeby, ve vztahu k možnému posouzení komunikace jako účelové ve smyslu cit. zákona). Ovšem ani v této otázce – jde-li o právní povahu místní komunikace – není rozhodovací praxe dovolacího soudu nejednotná, jak dovolatel nesprávně dovozuje, staví-li proti sobě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , jímž byly reflektovány právě i závěry přijaté Nejvyšším soudem v odkazovaném rozsudku jeho velkého senátu, s připomenutím, že závěr o povaze místní komunikace jako samostatné věci v občanskoprávním smyslu není zcela kategorický, přičemž v posledně uvedené věci sp. zn. , šlo o posouzení povahy parkoviště coby toliko zpevněné plochy pozemku, pouze formálně kategorizovaného jako místní komunikace. I z takto uvedeného pak plyne závěr o nepřípustnosti dovolání. (Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení otázky, jež byla by dovolacím soudem rozhodována rozdílně).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích), je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a a koresponduje tomu, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a že náklady, jež případně vznikly (oprávněné) žalobkyni v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

).

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 12. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu