Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4208/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. B.

, b)

Ing. J. H.

, a c)

E. H.

, všech zastoupených Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalovanému

statutárnímu městu Hradci Králové

, IČ 002 68 810, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, o

291.601 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2015, č. j. -232, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2015, č. j. -238, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2015, č. j. -232, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2015, č. j. -238,

se ruší

v části výroku I., jíž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci a) částku 195.067 Kč s příslušenstvím, dále ve výrocích II. a VI., jakož i v části výroku V., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce a) k náhradě nákladů státu, a v naznačeném rozsahu

se

věc odvolacímu soudu

vrací

k dalšímu řízení; jinak

se

dovolání

odmítá

.

II. Ve vztahu mezi žalobci b) i c) a žalovaným

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. -152, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 199.760 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobcům b) i c) každému 49.940 Kč s příslušenstvím (výroky II. a III.), v části, v níž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 76.252 Kč, žalobce b) 19.064 Kč a žalobkyně c) rovněž 19.064 Kč (vše s příslušenstvím), žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 708/1, st. 270/1 a 792/1 v katastrálním území P. p., obci H. K. Pozemek parc. č. 708/1 a část pozemku parc. č. st. 270/1 zastavěná pozemní komunikací jsou podle zjištění soudu užívány jako veřejné prostranství ve smyslu , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)], jež je třeba vyčíslit v částce odpovídající znalecky určenému obvyklému nájemnému a rozvrhnout mezi žalobce v poměru determinovaném výší jejich spoluvlastnických podílů. Naproti tomu travnatý díl pozemku parc. č. st. 270/1 a pozemek parc. č. 792/1 neplní funkci veřejného statku, neslouží obyvatelům města a samotná skutečnost, že na ně pro absenci mechanických překážek vstupují též třetí osoby, z nich nečiní veřejné prostranství. V daném rozsahu tudíž nárok žalobců, kteří pozemek parc. č. 792/1 a část pozemku parc. č. st. 270/1 mohou užívat pro uspokojování svých soukromých potřeb (kupř. pěstování ředkviček), z titulu bezdůvodného obohacení není dán.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. -232, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2015, č. j. -238, k odvolání všech účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) 195.067 Kč s příslušenstvím, žalobci b) 48.267 Kč s příslušenstvím a žalobkyni c) taktéž 48.267 Kč s příslušenstvím, zatímco v části, jíž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 80.945 Kč s příslušenstvím a každý ze žalobců b) i c) částek 20.737 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.), přičemž rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II. až VI.). Odvolací soud po doplnění dokazování aproboval úvahy soudu prvního stupně, pokud jde o kvalifikaci nároku žalobců jakožto práva na vydání bezdůvodného obohacení, pasivní věcnou legitimaci žalovaného i zhodnocení, které z pozemků žalobců (formálně a materiálně) nesou znaky veřejného prostranství. Povšiml si přitom, že znalec vyčíslil majetkový prospěch obce v částce odpovídající maximální hladině nájemného stanovené cenovými výměry Ministerstva financí, konstatoval však, že neshledává důvody, pro něž by měl tento odborný závěr revidovat. V intencích popsaného náhledu pak pouze mírně korigoval výpočet bezdůvodného obohacení žalovaného tak, aby byl důsledněji zohledněn dopad cenové regulace.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to té části jeho výroku I., jíž mu byla uložena shora specifikovaná platební povinnost vůči žalobcům, a dále výrokům II., III., IV. a VI.) podal žalovaný dovolání, v němž namítá odchýlení se odvolacího soudu od konstantní judikatury, předně však argumentuje ve prospěch závěru, že by Nejvyšší soud měl změnit svůj náhled na problematiku vzniku bezdůvodného obohacení obecným užíváním veřejného prostranství. Dle dovolatele představuje konstrukce prosazovaná dovolacím soudem nepřípustnou aplikaci soukromoprávního institutu bezdůvodného obohacení na užívání pozemků, jež se opírá o veřejné právo, a nespadá tudíž pod žádnou ze skutkových podstat upravených obč. zák. Užívací oprávnění plynoucí z navíc nesvědčí toliko místním občanům, ale všem fyzickým a právnickým osobám, není tedy zřejmé, proč by kompenzaci vlastníkovi měly vyplácet právě obce. Existence veřejných prostranství přitom pro obce nepředstavuje žádný ekonomický přínos, nýbrž pouze náklady na zabezpečení pořádku apod. Žalovaný taktéž upozorňuje, že nespatřuje-li judikatura v náležitý titul k užívání pozemku, není zřejmé, k čemu norma obsažená v citovaném ustanovení slouží, a vyjadřuje názor, že pokud by již vlastníkům svědčilo právo na určité peněžité plnění, pak nanejvýše vůči státu, a nikoli obcím. Není nadto zřejmé, proč by existence práva na kompenzaci měla být dovozována toliko při obecném užívání veřejného prostranství, a nikoli kupříkladu lesa či povrchových vod.

Dále se sluší podotknout, že žalovaný nemůže nikterak ovlivnit, jaké pozemky budou veřejným prostranstvím, neboť se jím stávají již naplněním zákonné definice, a tudíž není ani schopen zabránit tomu, aby na úkor vlastníků získával bezdůvodné obohacení. Jsou to naopak žalobci, kteří smějí v souladu se stavebními předpisy a územním plánem determinovat způsob využití sporných pozemků. Pojetí veřejného prostranství a právních následků jeho vzniku prosazované soudy by vedlo k absurdním závěrům, neboť by vlastník mohl příslušnou úpravou svého pozemku (kupříkladu přeměnou v park) zatížit obec povinností k vydávání bezdůvodného obohacení. Za nejasné pokládá dovolatel rovněž to, zda by měl poskytovat úhradu i za obecné užívání pozemků pokrytých pozemními komunikacemi, jež tvoří součást veřejného prostranství a současně se nacházejí v majetku třetích subjektů, což je případ pozemku parc. č. st. 270/1, jejž částečně pokrývá komunikace. Zbývající díl uvedeného pozemku pak jeho vlastníci mohou užívat bez jakéhokoli omezení.

I kdyby žalovanému bezdůvodné obohacení vzniklo, bylo by nutné konstatovat, že jej odvolací soud vyčíslil nesprávně, neboť převzal závěry znalce, jenž bez dalšího vycházel z maximální ceny nájemného stanovené výměry Ministerstva financí. Ve vztahu k části pozemku parc. č. 708/1 užívané k parkování se pak cenová regulace neuplatní, zde je však způsob zjištění rozsahu bezdůvodného obohacení odvolacím soudem zcela nejasný. Z těchto důvodů navrhuje dovolatel Nejvyššímu soudu napadené rozhodnutí i prvoinstanční rozsudek zrušit a věc vrátit Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Žalobci ve společném vyjádření artikulují názor, že rozsudek odvolacího soudu je v plném souladu s konstantní judikaturou vrcholných soudů, zdůrazňují, že je nepřípustné, aby se jim za omezení jejich vlastnického práva k pozemku, jež je v podstatě ekvivalentní vyvlastnění, nedostalo žádné náhrady, přičemž je to obec, v jejímž centru se vzpomínané nemovitosti nacházejí a která je k vydání příslušného plnění z titulu bezdůvodného obohacení povinna.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s ovšem dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že se přípustnost dovolání proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o dílčích právech více samostatných účastníků, z hlediska citovaného ustanovení zkoumá ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet dotčených nároků převyšuje částku 50.000 Kč (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Napadl-li tudíž žalovaný rozsudek odvolacího soudu též v částech výroku I., které se týkaly nároků žalobců b) a c) nedosahujících shora zmíněné bagatelní hranice (a nemajících původ v kauze spotřebitelské, pracovněprávní či spadající do některé z kategorií vymezených v ), respektive ve výrocích III. a IV., jimiž byla žalobcům b) i c) přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, jež ve vztahu k žádnému z nich svou výší nedosahuje 50.000 Kč, muselo být jeho dovolání dle a , věty první, částečně odmítnuto coby nepřípustné.

Nejvyšší soud následně zkoumal přípustnost dovolání žalovaného ve zbývajícím rozsahu.

Argumentace, kterou dovolatel opodstatňuje svůj požadavek, aby dovolací soud přehodnotil svůj konstantní náhled na problematiku bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním veřejného prostranství, však není přesvědčivou. Oproti mínění žalovaného lze podobné užívání pozemku neomezeným okruhem osob (stejně jako jakýkoli jiný případ výkonu užívacího práva k cizí věci, srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. ) subsumovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. ), není tudíž možné přiléhavě tvrdit, že by se na daný případ nevztahoval žádný ze zákonem předvídaných typů bezdůvodného obohacení. Dle názoru Nejvyššího soudu naznačená konstrukce nepředstavuje nežádoucí průnik institutu soukromého práva do oblasti regulované právem veřejným, nýbrž pouze důslednou reflexi skutečnosti, že i veřejnoprávně dovolené užívání cizího pozemku může zakládat soukromoprávní nároky vlastníka, obzvláště není-li v rovině veřejného práva náležitě řešena kompenzace takto nastalého omezení vlastnického práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. ).

Přitakat nelze ani tvrzení, že existence veřejného prostranství nepředstavuje pro žalovaného žádný ekonomický přínos. Jednak je třeba podotknout, že podobně jako v jiných situacích užívání cizí věci bez adekvátního titulu není z hlediska bezdůvodného obohacení v zásadě určující, jak je užívací právo k příslušnému objektu konzumováno, respektive do jaké míry je držba věci zhodnocována a zda obohacenému vskutku přináší zisk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. ). Majetkový prospěch obce, na jejímž území se dotčené veřejné prostranství nachází, lze spatřovat v tom, že prostřednictvím onoho veřejného statku dochází k uspokojování potřeb občanů obce, k jejichž saturaci by jinak bylo nutné opatřit jiné odpovídající nemovitosti (kupříkladu formou nájmu či koupě), což by si žádalo vynaložení prostředků z obecního rozpočtu (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ). Obohacení se tak odvíjí od skutečnosti, že se aktiva obce – nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – nesnížila, ač by se tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace přitom vyplývá z faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce, přičemž užívání předmětných nemovitostí osobami odlišnými (turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů) je spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází, obvykle i prospěšné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. , bod 16, případně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. , bod 6).

Odlišně od dovolatele se Nejvyšší soud nedomnívá, že by ustanovení byl dán normativní smysl, jen pokud by z něj byla dovozena existence soukromoprávního titulu k využití dotčených nemovitostí coby veřejného prostranství. Právním následkem citovaného pravidla je vznik povinnosti vlastníka strpět obecné užívání jeho vlastnictví neohraničenou veřejností a korespondující oprávnění každého subjektu příslušné nemovitosti naznačeným způsobem užívat. Povinnost majitele pozemku nést toto citelné omezení, jež bezmála vyprazdňuje obsah jeho vlastnického práva (a není tak srovnatelné s důsledky vyplývajícími pro pozemkové vlastníky z obecného užívání lesa či vod), bez náhrady však z neplyne. Podobný výklad by ostatně byl jen obtížně udržitelným z hlediska ústavněprávního, neb se jedná o veřejným zájmem opodstatněný zásah do vlastnického práva ve smyslu d, jenž je možný toliko za náhradu. Skrze institut bezdůvodného obohacení je tak současně dán průchod nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , bod 37). Argumentuje-li dovolatel, že by vlastníku pozemku začleněného do veřejného prostranství neměla příslušet náhrada od obce, nýbrž od státu, je třeba zdůraznit, že povinnost kompenzovat vzniklé omezení se připíná primárně k tomu subjektu, jemuž dotčené omezení přináší určitý prospěch. Přes nesouhlas žalovaného setrvává Nejvyšší soud na výše osvětleném závěru, že tímto beneficientem je v daném případě obec, a nikoli stát (blíže viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. ).

Žalovaný dále namítá, že není nikterak schopen ovlivnit, jaké pozemky budou pokládány za veřejná prostranství, a tudíž ani předejít vzniku bezdůvodného obohacení na své straně. K tomu je záhodno uvést, že v souladu s judikaturou dovolacího soudu nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (viz zejména již citované usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ) vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec (především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu , pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce. S tímto právním názorem je však napadený rozsudek zcela konformní, jelikož soudy nižších stupňů pečlivě zkoumaly, které z pozemků označených v žalobě materiálně plní funkci veřejného statku a u kterých podobné účelové určení dáno není, přičemž o nemovitostech posléze uvedených neuvažovaly jako o součástech veřejného prostranství (což je případ mimo jiné dovolatelem zmíněné zatravněné části pozemku parc. č. st. 270/1).

Dovolateli je však třeba přitakat v tom ohledu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při určování subjektu pasivně věcně legitimovaného k vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemku zastavěného pozemní komunikací.

Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, dle něhož v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení majiteli dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , respektive usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. ). Naznačený závěr se prosazuje i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. ). Z uvedeného vyplývá, že je-li pozemek zastavěn tělesem pozemní komunikace tvořícím věc ve smyslu právním, může se vlastník pozemku případně domáhat vydání bezdůvodného obohacení po majiteli dotčené komunikace. Naopak samo užívání dané dopravní stavby třetími osobami se již neděje na jeho úkor, nýbrž na úkor majitele komunikace, a nedává tudíž vzniknout dalšímu nároku vlastníka pozemku na vydání majetkového prospěchu, stejně jako podobné právo nevzchází při zřízení další konstrukce na povrchu pozemní komunikace, není-li vlastník pozemku zřízením výše položeného objektu na svých právech nijak omezen nad rámec toho, co je nucen snášet v důsledku prvotního zastavění jeho nemovitosti (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. ). V kontextu řešeného sporu z nastíněného výkladu vyplývá, že odvolací soud pochybil, pakliže navzdory zjištění, že část pozemku parc. č. st. 270/1 je zastavěna pozemní komunikací, nepodrobil zkoumání otázku, zda je těleso této stavby samostatnou věcí v právním smyslu, a je-li tomu tak, komu vlastnicky přináleží, neboť právě daná osoba by mohla být povinna vydat žalobcům bezdůvodné obohacení získané užíváním příslušné části pozemku.

Rozporem s konstantní judikaturou dovolacího soudu je zatíženo rovněž právní posouzení otázky zjišťování výše bezdůvodného obohacení. Majetkový prospěch nabytý užíváním pozemku jiné osoby bez právního důvodu odpovídá částce obvykle v daném místě a čase vynakládané na nájem srovnatelných nemovitostí, přičemž je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, je zapotřebí dbát příslušných cenových předpisů, což arci bez dalšího neznamená, že v konkrétní situaci nemůže být obvyklé nájemné nižší než nejvyšší hodnota stanovená příslušným předpisem. Je tedy na soudu, aby i v případě aplikovatelnosti veřejnoprávní regulace zjišťoval obvyklé nájemné, jestliže účastníci tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že běžná cena užívacího oprávnění může být nižší než cena maximální (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , případně jeho rozsudky ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , či ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. ).

Odvolací soud v řešené věci daný aspekt neponechal zcela bez povšimnutí, přesto však předeslané teze důsledně nepromítl do svých úvah, pakliže se při kalkulaci bezdůvodného obohacení (navzdory námitkám žalovaného) opřel o znalecké posudky, jež bez dalšího odvíjí majetkový prospěch za pozemek parc. č. st. 270/1 a část pozemku parc. č. 708/1 užívanou jako veřejný park od maximální ceny nájemného stanovené ve výměrech Ministerstva financí, aniž by zřetelně artikulovaly závěr, že v daném případě obvyklé nájemné za srovnatelné pozemky hranici stanovenou prostřednictvím cenové regulace přesahuje. Ač zajisté nelze vyloučit, že se použití nejvyšší přípustné hodnoty nájemného v posledku ukáže přiléhavým, je pro ně nutné ponejprv zjednat odpovídající skutkovou oporu, přinejmenším vznesením požadavku na vysvětlení znalcem, jenž použité posudky vyhotovil. Naproti tomu námitce, dle níž je závěr o výši bezdůvodného obohacení vzniklého obecným užíváním části pozemku parc. č. 708/1 pro účely parkování nedostatečně odůvodněn, přitakat nelze, neboť zpracovatel posudku srozumitelně vyložil, že obvyklé nájemné bylo v tomto rozsahu (pro absenci srovnatelných nemovitostí) aproximováno na základě ceny dotčeného pozemku. Přiléhavost zvolené metody kalkulace tržního nájemného je pak otázkou skutkovou, respektive odbornou, a dovolacímu přezkumu tudíž nepodléhá (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , popřípadě jeho usnesení ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. ).

Se zřetelem k výše naznačeným deficitům naříkaného rozhodnutí nicméně dovolací soud podle a odst. 2, věty první, přistoupil k jeho zrušení v části týkající se poměrů mezi žalobcem a) a žalovaným, jakož i v závislém (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ) výroku V. potud, pokud jím byla žalobci a) uložena povinnost hradit náklady státu, a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovaným (včetně nákladů řízení dovolacího) bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Ve vztahu žalobců b) i c) a žalovaného, mezi nimiž se tímto řízení končí, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že náklady vynaložené žalobci b) a c) na advokátní zastoupení nelze pokládat za účelně vynaložené, neboť se jimi podané vyjádření obsahově zcela míjí s důvody, pro něž bylo dovolání žalovaného v části týkající se jejich osob odmítnuto (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 8. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu