Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 731/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutární město Brno, Dominikánské nám. 1, Brno, zastoupeném JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem Masarykova 2, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2008 č. j. -136 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 č. j. -155, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod dle a d (dále jen jako "Listina").

Napadeným rozsudkem městského soudu ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel coby žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.240,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení do 1. 12. 2004 do zaplacení, v ostatní části byla žaloba zamítnuta a řízení zastaveno.

Obecné soudy aplikovaly na zjištění, že předmětný pozemek žalobkyně je veřejným prostranstvím ve smyslu , právní kvalifikaci v tom smyslu, že obci (tedy stěžovateli) vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, pokud není užívání pozemku, který je součástí veřejného prostranství a je ve vlastnictví jiného subjektu, upravené např. smlouvou mezi vlastníkem pozemku a obcí. Ustanovení nezakládá právo obce, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl jeho bezplatné užívání.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s citovanou právní kvalifikací. Z obsahu ústavní stížnosti plyne názor stěžovatele o absenci jeho povinnosti platit žalobkyni náhradu za povinnost strpět užívání jejího pozemku pro potřebu všech jako veřejné prostranství. Na podporu svého právního názoru stěžovatel uvádí konkrétní argumentaci (především poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, na y, na právní úpravu týkající se užívání lesu, na veřejnoprávní povahu obce).

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však nejednalo.

Především nelze pominout, že v projednávané věci bylo nepřípustné dovolání ze zákona, z důvodu bagatelní částky [srov. ]. Vylučuje-li u bagatelních věcí přezkum v dovolacím řízení, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecných soudů, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

V nyní projednávané věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení základních práv stěžovatele, neshledal. Ostatně ani stěžovatel nepředkládá Ústavnímu soudu konkrétní argumentaci způsobilou prokázat v úvahách obecných soudů pochybení v intenzitě excesu.

Ústavní poukazuje na to, že obecné soudy rozhodly v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu (srov. např. v napadených rozhodnutích citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ). Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, z něhož obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely (a která vyslovila právní názor shora předestřený), byla učiněna předmětem ústavně právního přezkumu, a ústavní stížnost proti nim byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením

sp. zn.

. V tomto usnesení Ústavní soud m. j. konstatoval: "Prohlásil-li stěžovatel předmětné pozemky za veřejná prostranství a tyto pozemky stěžovatel, resp. jeho prostřednictvím obyvatelé Statutárního města České Budějovice užívali ke své každodenní rekreaci bez toho, že by stěžovatel měl k těmto pozemkům právní titul, který by ho opravňoval tyto pozemky užívat, a stěžovatel náhradu za užívání neplatil, učinily obecné soudy správný závěr o tom, že na straně stěžovatele dochází k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu. Obecné soudy správně dovodily, že nárok Ing. arch. H. na zaplacení náhrady za omezení užívání jejích pozemků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., vzniklý začleněním předmětných pozemků tvořících součást parku Stromovka mezi veřejná prostranství určená ke každodenní rekreaci občanů města, je nárokem občanskoprávním, a námitka stěžovatele, že nároky Ing. H. je třeba posuzovat pouze dle , o ochraně přírody a krajiny, je nedůvodná, neboť účelem , ze kterého vyplývají s ohledem na ochranu přírody a krajiny pro vlastníky, uživatele a další subjekty vymezených pozemků určité povinnosti, je úprava jiných vztahů, než občanskoprávních. Skutečnost, že pozemky ve vlastnictví Ing. arch. H. jsou zároveň významným krajinným prvkem, jehož režim je řešen v zákoně č. , nemá, jak správně uvedl odvolací soud, na vznik bezdůvodného obohacení stěžovatele vliv, neboť podstatné je, že pozemky jsou veřejným prostranstvím a jako takové jsou stěžovatelem užívány bez toho, že by nějaký občanskoprávní titul stěžovatele k užívání pozemků opravňoval. Z hlediska občanskoprávního se tudíž na straně stěžovatele jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. obč. zák."

Ústavní soud k tomu z hlediska ústavně právního dodává, že dle y platí "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Pokud tedy dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, jednotlivec má základní právo na náhradu, což se plně vztahuje i na případ posuzované věci. Smyslem y je, aby omezení vlastnického práva jednotlivce, které je v zájmu veřejném, v zájmu společnosti, je rozumné a spravedlivé, bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (skrze stát, obec). Nelze spravedlivě požadovat, aby "náklady" společnosti nesl jen jednotlivec, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována. Tomuto požadavku napadená rozhodnutí obecných soudů dostála, což je pro ústavně právní posouzení projednávané věci klíčové.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ústavní soud podotýká, že nález sp. zn řešil otázku ústavní konformity normy, která připouští, aby byl za veřejné prostranství prohlášen i soukromý pozemek, bez souhlasu jeho vlastníka, a normy, dle níž obec stanoví povinnost platit poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství též samotnému vlastníkovi prostoru, který byl za veřejné prostranství prohlášen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu