Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 338/04

Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města Č. B. právně zastoupeného JUDr. A. D., advokátkou proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, č. j. -229, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2003, č. j. -212, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2003, č. j. -179, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Ing. arch. P. H., jako vedlejší účastnice řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 5. 2004, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 8. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, č. j. -229, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2003, č. j. -212, jakož i rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2003, č. j. -179, a to pro porušení y, , a d (dále jen ""), a dále Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2003, č. j. -179, byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobkyni Ing. arch. P. H. částku 417 912,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 6. 2000 do zaplacení, která představuje bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému ve smyslu ust. § 451 odst. 1 obč. zák. tím, že pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívá bez právního důvodu jako veřejná prostranství.

Krajský soud v Českých Budějovicích z podnětu odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal a rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, č. j. -212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že pozemky ve vlastnictví žalobkyně jsou významným krajinným prvkem dle , o ochraně přírody a krajiny, za nesporné považoval rovněž to, že k registraci tohoto prvku došlo před přechodem vlastnictví na žalobkyni. Tato lokalita, uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, představuje soubor vegetačních prvků a vybavenosti, které jsou mimo jiné plochami pro každodenní rekreaci obyvatel žalovaného. Vyhláškou města České Budějovice č. 15/97 ve znění vyhl. č. 11/98, 14/98 a 10/2000 byly pozemky ve vlastnictví žalobkyně prohlášeny za veřejné prostranství. Veřejným prostranstvím dle ust. , o místních poplatcích, v platném znění, jsou zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení. Prohlásil-li žalovaný předmětné pozemky za veřejná prostranství a tyto pozemky jsou i obyvateli města užívány bez toho, že by žalovaný měl k těmto pozemkům právní titul, který by ho opravňoval tyto pozemky užívat, nutno podle odvolacího soudu učinit závěr o tom, že pokud žalovaný, resp. jeho prostřednictvím obyvatelé Statutárního města České Budějovice tyto pozemky přesto užívají a žalovaný náhradu za užívání neplatí, dochází na jeho straně k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu. Námitka žalovaného o tom, že nároky žalobkyně je třeba posuzovat pouze dle , je podle odvolacího soudu nepřípadná, neboť nárok žalobkyně je nárokem občanskoprávním, tzn., že plnění požadované žalobkyní má základ v občanskoprávních vztazích a účelem , je úprava jiných vztahů, než občanskoprávních, tento zákon do občanskoprávních vztahů nezasahuje a ani je neřeší. Skutečnost, že pozemky ve vlastnictví žalobkyně jsou zároveň významným krajinným prvkem, jehož režim je řešen v zákoně č. , nemá podle odvolacího soudu na vznik bezdůvodného obohacení žalovaným význam, neboť podstatné je, že pozemky jsou veřejným prostranstvím a jako takové jsou žalovaným užívány bez toho, že by nějaký občanskoprávní titul žalovaného k užívání pozemků opravňoval. Z hlediska občanskoprávního se na straně žalovaného jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. obč. zák., a pokud jde o výši tohoto bezdůvodného obohacení, vyšel soud ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. J. B., který neoprávněný majetkový prospěch vyčíslil v částce odpovídající výši náhrady za omezení užívání předmětných pozemků vlastníkem, pro jejíž výpočet použil simulované obvyklé nájemné. Při použití dolní hranice znalcem doporučeného rozpětí dosahuje majetkový prospěch získaný žalovaným za období od 1. 12. 1998 do 31. 5. 2000 částky 522 580,- Kč, a proto soud prvního stupně postupoval podle odvolacího soudu správně, když žalobkyni, která požadovala částku 417 912,- Kč, tuto částku přiznal. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v prodlení s plněním peněžitého dluhu, byly žalobkyni v souladu s ustanovením obč. zák. přiznány i úroky z prodlení, jejichž výše byla stanovena v souladu s Odvolací soud proto postupoval dle ustanovení , a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004 , č. j. -229, podle ust. , (dále jen ""), jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že dovolání žalovaného nebylo shledáno podle ust. přípustným, a napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou ze dne 3. 7. 2000 se Ing. arch. P. H. domáhala vydání bezdůvodného obohacení z titulu nezaplacení úhrady nájemného za užívání pozemků v jejím vlastnictví v období od 1. 12. 1998 do 31. 5. 2000, s odůvodněním, že stěžovatel užíval její nemovitosti jako veřejnou zeleň pro každodenní rekreaci obyvatel bez řádně uzavřené nájemní smlouvy a bez placení řádné úhrady za užívání. V dané věci se však podle stěžovatele nejedná o nájemní vztah, resp. o majetkový prospěch stěžovatele odpovídající nájemnímu vztahu, protože předmětné pozemky z tohoto soukromoprávního titulu stěžovatel neužívá a navíc se o pozemky ve vlastnictví Ing. arch. H.stará a udržuje je, a to z titulu plnění veřejného zájmu výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny. Stěžovatel uvádí, že pozemky Ing. arch. H. jsou součástí areálu Stromovka, a že dne 19. 10. 1992 byla příslušným orgánem ochrany přírody - Úřadem města České Budějovice, odbor životního prostředí, provedena podle ust. , o ochraně přírody a krajiny, registrace významného krajinného prvku "Stromovka". Současně je Stromovka vymezena v souladu s ust. a , jako regionální biocentrum v rámci územního systému ekologické stability krajiny, přičemž ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ, jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků. Stěžovatel poukazuje na y, který stanoví, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a o ochranu přírodního bohatství. Předmětné pozemky, uvádí stěžovatel, byly v žalovaném období prohlášeny za veřejné prostranství. Od 1. 1. 2002 však již za veřejné prostranství prohlášeny nejsou. Stěžovatel uvádí, že hlavním důvodem, proč se o pozemky Ing. arch. H. stará, není to, že se jednalo o veřejné prostranství, ale to, že je dán veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny. Jedná se pouze o plnění veřejného zájmu a stěžovatel tyto pozemky nijak neužívá. Proto i vzájemná práva a povinnosti mezi stěžovatelem a Ing. arch. H. je třeba vyvozovat z těchto zákonů a nikoli z . Stěžovatel uvádí, že celá část pátá stanoví základní povinnosti jednotlivých subjektů při užívání přírody a krajiny, možnosti omezení vlastnických práv, finanční příspěvky při ochraně přírody a krajiny, přístup do krajiny, účast veřejnosti a právo na informace o ochraně přírody. Stěžovatel je toho názoru, že v daném sporu hraje klíčovou roli zájem na ochraně přírody a krajiny a s tím související vymezení práv a povinností subjektů podílejících se na ochraně přírody a krajiny, a s tím se soudy podle názoru stěžovatele dostatečným způsobem nevypořádaly. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, je stěžovatel toho názoru, že rozhodnutí v předmětné věci má po právní stránce zásadní význam, neboť tyto otázky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na y, ve kterém se uvádí, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Z citovaného y právě podle stěžovatele vyplývá omezení vlastnického práva Ing. arch. H. Povinnost strpět omezení svých práv vyplývající ze , není v rozporu su, když z y vyplývá, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Stěžovatel dále uvádí, že rámec právní ochrany významných krajinných prvků spočívá především v zákazu jakéhokoliv chování kteréhokoliv subjektu, které by mohlo vést k jejich poškození či dokonce zničení, přičemž této ochraně je podřízen i způsob využívání těchto částí přírody a krajiny. Jejich využívání může být jen takové, které nenaruší jejich obnovu a neohrozí či neoslabí jejich stabilizační funkci v přírodě. Právě v tomto podle stěžovatele tkví podstata omezení vlastnického práva Ing. arch. H. Stěžovatel poukazuje na povinnosti vlastníků a nájemců pozemků zlepšovat životní prostředí vyplývající z ust. Protože zákon jim za splnění této povinnosti náhradu od jiného subjektu nepřiznává, nesou tyto náklady vlastníci a nájemci pozemků sami. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na možnosti poskytnutí finančních příspěvků dle ust. , orgánem ochrany přírody nebo obcí, a uvádí, že nikde není stanoveno, že by výše tohoto příspěvku měla odpovídat peněžité částce, která by odpovídala výši nájemného za situace, kdyby mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva a kterou by měla platit obec, resp. statutární město, které se o předmětné pozemky z titulu plnění veřejného zájmu na úseku ochrany přírody a krajiny stará.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V článku 11 odst. 1 poskytuje ochranu vlastnickému právu, přičemž ustanovení blíže vymezuje obsah vlastnického práva jako oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák., stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. V odst. 2 cit. ust. obč. zák. se uvádí, že bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Dle zjištění obecných soudů učiněných v projednávané věci je Ing. arch. H. vlastníkem pozemků o celkové výměře 69 652 m2 v k. ú. České Budějovice 2, zapsaných na LV č. 1677 v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích. Stěžovatel v žalovaném období užíval předmětné pozemky jako veřejnou zeleň ke každodenní rekreaci obyvatel, a prováděl rovněž údržbu pozemků.

Vyhláškou města České Budějovice č. 15/97 ve znění vyhl. č. 11/98, 14/98 a 10/2000 byly pozemky ve vlastnictví Ing. arch. H. tvořící součást parku Stromovka v Českých Budějovicích prohlášeny za veřejné prostranství. Dle čl. 17 uvedené vyhlášky se za veřejné prostranství považují mimo jiné parky a další prostory přístupné každému bez omezení, uvedené v příloze č. 3 vyhlášky. Dle přílohy č. 3 vyhlášky byly do vybraných parcel označených jako veřejná prostranství zařazeny i pozemky ve vlastnictví Ing. arch. H.. Dle stanoviska Úřadu města odboru ochrany životního prostředí České Budějovice ze dne 23. 9. 1999 nebyl Ing. arch. H. udělen souhlas k její žádosti s oplocením pozemků. Ing. arch. H. byl tímto jako vlastníku předmětných nemovitostí znemožněn výkon jejích vlastnických práv, zejména práva užívání předmětných pozemků.

Prohlásil-li stěžovatel předmětné pozemky za veřejná prostranství a tyto pozemky stěžovatel, resp. jeho prostřednictvím obyvatelé Statutárního města České Budějovice užívali ke své každodenní rekreaci bez toho, že by stěžovatel měl k těmto pozemkům právní titul, který by ho opravňoval tyto pozemky užívat, a stěžovatel náhradu za užívání neplatil, učinily obecné soudy správný závěr o tom, že na straně stěžovatele dochází k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu.

Obecné soudy správně dovodily, že nárok Ing. arch. H. na zaplacení náhrady za omezení užívání jejích pozemků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., vzniklý začleněním předmětných pozemků tvořících součást parku Stromovka mezi veřejná prostranství určená ke každodenní rekreaci občanů města, je nárokem občanskoprávním, a námitka stěžovatele, že nároky Ing. H. je třeba posuzovat pouze dle , o ochraně přírody a krajiny, je nedůvodná, neboť účelem , ze kterého vyplývají s ohledem na ochranu přírody a krajiny pro vlastníky, uživatele a další subjekty vymezených pozemků určité povinnosti, je úprava jiných vztahů, než občanskoprávních.

Skutečnost, že pozemky ve vlastnictví Ing. arch. H. jsou zároveň významným krajinným prvkem, jehož režim je řešen v zákoně č. , nemá, jak správně uvedl odvolací soud, na vznik bezdůvodného obohacení stěžovatele vliv, neboť podstatné je, že pozemky jsou veřejným prostranstvím a jako takové jsou stěžovatelem užívány bez toho, že by nějaký občanskoprávní titul stěžovatele k užívání pozemků opravňoval. Z hlediska občanskoprávního se tudíž na straně stěžovatele jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. obč. zák.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR v jeho právní věci nesprávně posoudil, zda se v daném případě jedná o otázku zásadního právního významu, Ústavní soud poukazuje na svoji již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání podané podle ust. (ust. , ve znění před novelou provedenou ), odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jinými slovy řečeno, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.

Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu y, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který byl bylo možno z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnit závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345, nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 84, str. 107, nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

ze dne 12. 11. 2001).

Podle názoru Ústavního soudu je nutno na danou věc nahlížet tak, že pokud Nejvyšší soud ČR posuzoval předmětnou právní otázku vymezenou rozhodovacími důvody odvolacího soudu a příslušným návrhem stěžovatele, a to v rozsahu jejich vzájemné koincidence (což je třeba v daných souvislostech zdůraznit), nelze ve vztahu k posouzení přípustnosti takto koncipovaného dovolání uvedenému soudu cokoliv podstatného vytknout.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení y, , , nebo Úmluvy.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu