Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2830/2015

U S N E S E N Í

PhDr. V. B.

hlavnímu městu Praha

, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15,

o zaplacení částky 245.126,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. -188, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. července 2014, č. j. -154, ve výroku I o věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 245.126,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% z uvedené částky za dobu od 1. 11. 2010 do zaplacení (výrok I), změnil je toliko ve výroku II o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2342/401, 2342/402, 2342/403 a 2342/453 v katastrálním území S., na nichž se nachází místní komunikace ve vlastnictví žalovaného, spolu se silniční vegetací a dalším „vybavením“, tvořícím se zmíněnou komunikací funkční celek (přitom i bezprostředně nezastavěné části pozemků žalovaný prohlásil v jím vydané vyhlášce současně za veřejné prostranství); okolnost, že by některý z pozemků byl svěřen k obhospodařování příslušné městské části (MČ Praha 13), dle závěru odvolacího soudu prokázána nebyla. Mezi žalobkyní a obcí nebyla uzavřena nájemní smlouva či jiná dohoda o užívání pozemků a žalovaná neposkytuje žalobkyni za užívání žádnou náhradu, ač je žalobkyně z užívání pozemků vyloučena. V takovém případě – uzavírá odvolací soud – žalobkyni přísluší náhrada ze strany obce, kterou – není-li mezi vlastníkem a obcí jiné dohody – může vlastník vymáhat i z titulu bezdůvodného obohacení (aplikováno ustanovení a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, se zřetelem k tomu, že žalobkyní žádaná náhrada v dané věci pokrývá období od 1. 12. 2008 do 30. 9. 2010).

Výši náhrady soud určil v úrovni maximální výše regulovaného nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce (částka 85 Kč za m

2

plochy pozemku ročně stanovené výměrem Ministerstva financí ČR č. 1/2009) jež – dle zjištění odvolacího soudu – nepřekračuje hladinu obvyklého nájemného za pronájem srovnaných pozemků v dané lokalitě a čase (opřeno též o dříve podaný posudek znalkyně Ing. Jany Kováčikové a „cenové mapy pozemků v daném území“).

Proti rozsudku podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dovolacím soudem ( ). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 1. června 2014, sp. zn. , k němuž se Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. ), zastává názor, že je-li pozemek veřejným prostranstvím a podléhá-li obecnému užívání, jde o omezení veřejnoprávní povahy; v takovém případě – pokračuje dovolatel – je obecné užívání pozemku zásadně bezplatné. Prostřednictvím kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu „o povaze pozemků parc. č. 2342/401-403“ pak vyvozuje, že nejde o pozemky tvořící jednotný účelový celek s pozemní komunikací, z čehož následně usuzuje, že nejméně v případně těchto dalších pozemků není ve sporu z bezdůvodného obohacení ani pasivně legitimován (že povinnou k poskytnutí náhrady může být nanejvýše příslušná městská část). Za nesprávné má žalovaný i závěry vedoucí k určení výše náhrady v úrovni maximální výše regulovaného nájemného, kdy argumentuje tím, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem ovlivňujícím výši obvyklého nájemného, které je podle názoru žalovaného podstatně nižší. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu (při současně navržené změně rozsudku soudu prvního stupně) zamítl, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soudu dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. čl. II bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K prvé z dovolatelem označených otázek – týkající samotného základu uplatněného nároku a jeho právní kvalifikace – sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. , rozsudky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. , a sp. zn. , rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. (jež jsou – spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na jeho webových stránkách

www.nsoud.cz

), v nichž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil k závěru, že „není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně“.

Citované závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu byly jako ústavně konformní hodnoceny i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 27. září 2012, sp. zn. , ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. , nebo ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. – dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz

).

Na tuto relevantní judikaturu ostatně Nejvyšší soud upozornil dovolatele již v usnesení ze dne 4. října 2012, sp. zn. , vydaném ve skutkově prakticky totožné věci těchže účastníků (lišící se od věci nyní posuzované toliko vymezením období, za něž žalobkyně žádá náhradu za užívání pozemků ve svém vlastnictví), přičemž i ústavní stížnost podanou dovolatelem proti označenému usnesení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. ).

K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud znovu v dané věci přihlásil i usnesením ze dne 12. února 2014, sp. zn. (jímž bylo odmítnuto dovolání žalované směřující proti kasačnímu usnesení odvolacího soudu ze dne 25. dubna 2013, č. j. -93) a neshledává důvody, pro které by se měl od dříve přijatých právních závěrů odchýlit.

K nově doplněné argumentaci žalovaného dílčími závěry, jež vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. července 2014, sp. zn. , lze rovněž odkázat na jejich reflexi v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 3. července 2015, sp. zn. ), nehledě na to, že dovolatelem citovaná pasáž odůvodnění nálezu, o vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný statek (

obiter dictum

nálezu, bod 40 a 41 odůvodnění) nepatří k nosným důvodům rozhodnutí (které Ústavní soud jinak zakládá na otázkách týkajících se jedné z překážek vydání pozemku oprávněným osobám v restituci – výklad a aplikace ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů). Citovaným nálezem nebyla revidována, ba ani popřena předchozí judikatura Ústavního soudu, k níž se ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např. kasační nález ze dne 16. listopadu 2014, sp. zn. , v němž se Ústavní soud znovu postavil na stanovisko, že za bezesmluvní užívání pozemků přísluší vlastníku náhrada ze strany obce a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení). Další dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu (nález ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. , v němž Ústavní soud znovu ocitoval závěry z odůvodnění nálezu sp. zn. ), věcně týká se již pak výlučně otázky překážek z naturální restituce pozemků.

Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu sleduje napadený rozsudek i v otázce určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého obci užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. ; usnesení ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 4. února 2010, sp. zn. ).

Spojuje-li se v dané – ve vazbě na soudy v dané věci učiněná skutková zjištění – povinnost žalovaného k poskytnutí náhrady převážně s jejím vlastnictvím (stavba místní komunikace a její příslušenství, zatěžující pozemky ve vlastnictví žalobkyně, resp. ostatní pozemky tvořící se zastavěným pozemkem funkční celek), jsou nepřiléhavé odkazy dovolatelky na rozhodnutí, jež řeší otázku věcné legitimace (hl. m. Praha vs. městská část) za jiných skutkových okolností (dovolatekou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a ).

Otázka „povahy“ pozemků (způsobu jejich užívání a obhospodařování), o jejíž znovuotevření žalovaný usiluje i nyní podaným dovoláním, patří pak mezi otázky skutkové, nikoliv právní (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není ovšem zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto ani argumentace dovolatele, že zmíněné závěry odvolacího soudu „nemají oporu v provedené dokazování“ (námitky dříve podřatitelné dovolacímu důvodu dle ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012), není z hlediska přípustnosti dovolání relevantní.

Konečně k právní problematice výše náhrady (rozsahu bezdůvodného obohacení; § 458 odst. 1 obč. zák.), sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. rozsudek ze dne 17. července 2008, sp. zn. ; rozsudek ze dne 2. září 2009, sp. zn. ; nebo rozsudek ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. ), jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.

Ačkoliv nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění , o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. ).

Ze shora citovaných judikaturních závěrů ovšem odvolací soud v dané věci nevybočil, určil-li sice náhradu v úrovni maximálního nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce (částka 85 Kč za m

2

plochy pozemku ročně), avšak v situaci, kdy vzal z provedeného dokazování současně za zjištěné, že nebýt uvedené regulace – dosahovalo by tržní (obvyklé) nájemné úrovně vyšší. Sama otázka určení hladiny obvyklého nájemného (stran jejíhož zjištění odvolací soud odkazuje na obsah provedených důkazů – znalecký posudek a cenové mapy) je pak otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkovou, pro kterou rozsudek k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejímž prostřednictvím taktéž nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ).

Za situace, kdy ostatní otázky právní, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud (jak vidno shora) vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, nelze než uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (poměřováno dovolatelem vymezeným důvodem) přípustné není.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a za situace, kdy k nákladům žalobkyně, účelně vynaloženým v tomto řízení, patří odměna advokáta ve výši 9.300,- Kč [, , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta určená paušální částkou 300,- Kč ( advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 2.016,- Kč ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. srpna 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu