Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1064/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. arch. A. Z., proti žalovanému Statutárnímu městu Č. B., o zaplacení částky 142.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2004, č. j. -95, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. dubna 2005, č. j. -116, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2004, č. j. -95, se zastavuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. dubna 2005, č. j. -116, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2004, č. j. -95, ve výroku, jímž byla žaloba do částky 142.200,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a mezi účastníky a státem, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 428.590,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 1. srpna 2003 do zaplacení. Uváděla, že je vlastnicí pozemků o celkové výměře 42.859 m2, které jsou součástí významného krajinného prvku parku S. v Č. B. Nesmí je proto oplotit, užívat je a brát z nich užitky. Pozemky užívá žalovaný jako veřejnou zeleň a plochu pro každodenní rekreaci obyvatel, aniž by jí za to cokoli platil. Žalobkyně je povinna nejen strpět omezení vyplývající z toho, že její pozemky jsou součástí významného krajinného prvku a podléhají omezení podle , ale i omezení vyplývající z toho, že jsou současně veřejným prostranstvím, ve smyslu obecně závazných vyhlášek žalovaného, jím také obhospodařovaným bez finanční náhrady, která jí náleží. Žalovaná částka koresponduje s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, odpovídajícímu ceně, kterou by musel žalovaný vynaložit při pronájmu pozemků ve stejné lokalitě pro obdobný účel a ve srovnatelných cenách, tj. nájemnému ve výši 4,- Kč za 1 m2 pozemků ročně. Období, za které žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení požaduje, je vymezeno dobou od 1. 8. 2001 do 1. 8. 2003.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2004, č. j. -95, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 286.390,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2003 do zaplacení (výrok I.), v rozsahu částky 142.200,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). Vzal za prokázané, že žalobkyně byla v období od 1. 8. 2001 do 1. 8. 2003 vlastnicí pozemkových parcel č. 1809/42, 1852/9, 1853/2, 1853/4, 1868/22, 1872/3, 1873/2, 1874/3, 1875/3, 1875/4 a 1884/10 v katastrálním území Č. B. o celkové výměře 42.859 m2 . Ty jsou součástí významného krajinného prvku parku „S.“. Žalovaný park S. (a tedy i předmětné pozemky) prohlásil v období od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001 obecně závaznou vyhláškou za veřejné prostranství; park byl užíván jako veřejné prostranství a sloužil k rekreaci veřejnosti. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001 shledal oprávněným, protože pozemky žalobkyně byly občany města v tomto období užívány bez právního důvodu; v důsledku zrušení obecně závazné vyhlášky žalovaného s účinností od 1. 1. 2002 kdy již pozemky žalobkyně nebyly určeny jako veřejné prostranství, na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení nedocházelo.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. -116, rozsudek soudu prvního (s výjimkou odstavce I. výroku, který odvoláním zůstal nedotčen) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že již v obdobné věci (v řízení vedeném pod sp. zn. , kde z téhož právního důvodu žalovala žalovaného další vlastnice pozemků ležících v areálu parku S.) řešil otázku, zda bezplatné užívání předmětných pozemků občany města je třeba vždy považovat za bezdůvodné obohacení. V této obdobné věci dospěl k závěru, že je nutno pečlivě rozlišovat, kdy dojde k zásahu do vlastnických práv výkonem samosprávy, a kdy v rámci přenesené působnosti. Okolnost, že dané území bylo státem a nikoliv obcí, prohlášeno za významný krajinný prvek, nezakládá právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným; jde o důsledek , o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně je proto nucena strpět omezení svého vlastnického práva. Vyvíjí-li žalovaný na těchto pozemcích činnost v rámci zákonné delegace, vyplývající ze , nelze na něho hledět jako na někoho, kdo se na úkor žalobkyně obohacuje. Odlišnou ale odvolací soud shledal situaci, kdy žalovaný současně předmětné pozemky prohlásil obecně závaznými vyhláškami za veřejné prostranství, a umožnil tak každému jejich užívání. Vyhláška vydaná v rámci samostatné působnosti obce, jejíž platnost skončila 31. 12. 2001, byla dalším omezením vlastnického práva žalobkyně, která nemohla pozemky oplotit či jinak zabránit veřejnému užívání cest a zeleně. Takové omezení vlastnického práva nemohlo znamenat ztrátu všech atributů jejího vlastnického práva; ve svých důsledcích by se rovnalo vyvlastnění bez náhrady, které zákon vylučuje ( obč. zák.). Odvolací soud uzavřel, že tento protiprávní stav trval do 31. 12. 2001, přičemž v důsledku zrušení příslušné vyhlášky, prohlašující předmětné pozemky za veřejné prostranství, již k bezdůvodnému obohacování žalovaného nedochází. Rozsudek soudu prvního stupně proto v napadeném zamítavém výroku (a výrocích souvisejících) jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a odst. 3 a důvodnost z Soudu prvního stupně, stejně jako soudu odvolacímu, vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající v chybném závěru obou soudu o tom, že dovolatelka může požadovat vydání bezdůvodného obohacení jen za dobu platnosti obecně závazné vyhlášky, prohlašující její pozemky za veřejné prostranství, protože i po jejím zrušení žalovaný pozemky užívá a obhospodařuje je. Park S. je jako celek veřejným prostranstvím podle , o obcích, a současně podle významným krajinným prvkem. Takto pojaté území je veřejně přístupné a slouží ke každodenní rekreaci obyvatel města. Za tím účelem žalovaný vybudoval v lesoparku S. a na pozemcích dovolatelky místní účelové komunikace, jakož i ostatní drobné stavby, a takto její nemovitosti užívá, o čemž svědčí i zahájené správní řízení se společností V. – V. s., spol. s r. o., která na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalovaným prováděla na pozemcích dovolatelky stavbu bez jejího souhlasu. Nesouhlasila rovněž se závěrem odvolacího soudu o tom, že další jednání žalovaného na předmětných pozemcích již nelze podřadit pod některou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Nesprávným právním posouzením věci je i úvaha soudu, že právo vlastníka ve veřejném zájmu omezuje pouze , neboť ten upravuje oprávnění obce vybírat poplatek za užívání veřejného prostranství. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla napadené rozsudky v dovoláním dotčeném rozsahu zrušit.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. ), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „“).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že dovolatelka napadla dovoláním též přímo rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2003, pod č. 151). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud ČR proto podle věty prvé ve spojení s řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. , publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Předmětem dovolacího přezkumu by mohlo být jen dovolání, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, ovšem za předpokladu, že se jedná o dovolání přípustné. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí a c/

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena , neboť odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Je proto namístě zvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle , které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle odst 1. písm. c/ vyloučeno (srovnej znění ). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), lze pak úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle nezakládá.

Otázka vzniku bezdůvodného obohacení užíváním pozemků, vlastnicky nepatřících obci a přitom tvořících veřejné prostranství, se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam; navíc (jak bude uvedeno dále) ji soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je tak přípustné podle

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle , které provedl bez jednání ( věta prvá ), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v , a b/ a nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu, dovolací soud se zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila.

Žalobkyně v podstatě spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud nepovažoval žalovaného za pasivně legitimovaného k uplatňování nároku z titulu vydání bezdůvodného obohacení za dobu po 1. 1. 2002, tj. poté, co pozemky dovolatelky na území parku S. nebyly již obecně závaznou vyhláškou žalovaného označeny za veřejné prostranství.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Podle , o obcích (obecní zřízení), veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.). Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z § 451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.

Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně s jeho zamítavým výrokem rozsudku) postavil své rozhodnutí na právním názoru, že obecně závazná vyhláška žalovaného č. 15/97, ve znění vyhl. č. 11/98, 14/98 a 10/2000, umožňovala, aby na jeho straně docházelo k získávání bezdůvodného obohacení, neboť vyhláškou bylo umožněno obyvatelům města užívání veřejných prostranství, včetně toho, které zahrnovalo pozemky dovolatelky, aniž by jí za to byl žalovaným poskytován finanční ekvivalent. Tento dílčí závěr ostatně nalezl svůj výraz ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, tj. v částečném vyhovění žalobě v rozsahu částky 286.390,- Kč včetně příslušenství. Ukončením platnosti obecně závazné vyhlášky pominul stav, v důsledku kterého bezdůvodné obohacení vznikalo, a žalovaný se již na úkor dovolatelky dále neobohacuje. Tento závěr je ovšem v rozporu s hmotným právem.

Až do doby, než nabyl účinnosti (dále jen „“) tj. do 12. listopadu 2000 byla jen pro účely vybírání místních poplatků ( a o místních poplatcích) za veřejná prostranství považována zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení ( zákona o místních poplatcích, zrušený s účinností od 1. ledna 2004). Podle zákona o místních poplatcích zavedení poplatků stanovila obec obecně závaznou vyhláškou, ve které upravila podrobnosti jejich vybírání, zejména konkrétní sazbu poplatku, ohlašovací povinnost ke vzniku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. U poplatku za užívání veřejného prostranství určila místa, která jsou v obci veřejným prostranstvím. Jedinou legální definici veřejného prostranství (poté, co bylo ustanovení zákona o místních poplatcích s účinností od 1. 1. 2004 zrušeno) obsahuje ustanovení zák. , podle něhož je veřejným prostranstvím prostor, splňující zákonné znaky veřejného prostranství ze zákona. K tomu, aby z něj bylo možno ale vybírat místní poplatek za jeho užívání ( ) musí být současně obecně závaznou vyhláškou obce určen jako místo, ze kterého se tento poplatek vybírá ( ) Tím, že žalovaný vyhláškou platnou od 1. 1. 2002 pozemky dovolatelky neurčil za takové místo, nemění nic na tom, že s ohledem na svůj charakter jsou tyto pozemky nadále ze zákona veřejným prostranstvím a jsou předmětem veřejného užívání. Současná právní teorie i praxe chápe pod tímto pojmem užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele. Rozlišují se přitom dva druhy veřejného užívání, a to užívání obecné a užívání zvláštní. Obecné užívání nevyžaduje žádné rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro něj třeba žádné povolení, okruh uživatelů je neomezený. Naproti tomu zvláštní užívání vzniká na základě správního rozhodnutí a jen pro uživatele v tomto rozhodnutí označeného (srov. Hendrych, D. a kol., Správní právo, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 261). Podle teorie jsou veřejná prostranství, jako materiální statek, jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum (Hendrych, D. a kol., citovaná práce shora, str. 265 a násl.). I když vlastník má právo bránit se obecnému užívání svého majetku, vyjmutí prostor, vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství, z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec, jako veřejnoprávní korporace, veřejný zájem (k tomu srovnej odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 2005, , publikované pod č. 211/2005 Sb.). Tak je tomu proto, aby obec mohla plnit povinnosti, vyplývající pro ni např. z či . Vlastní-li soukromý vlastník pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství ( in fine ) podle zákonné definice, je nutno též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství ( , o místních poplatcích, v platném znění, , o obcích). Příslušná obecně závazná vyhláška obce tak jen deklaruje již existující stav (k tomu opět nález Ústavního soudu sp. zn. ). Není-li proto v občansko-právní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu ( obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany dovolatelky (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Připuštěním opačné možnosti by došlo k porušení základního principu občansko-právních vztahů, spočívajícího v rovnosti jejich účastníků ( obč. zák.). Navíc, jak správně poukázal odvolací soud, jestliže podle obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu, pak by obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i pozemky soukromé osoby, znamenalo ve svých důsledcích vyvlastnění bez náhrady. Jestliže pozemky dovolatelky nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je dovolatelka jako jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemky jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ale za náhradu. Tento názor vyslovil ostatně dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 15. ledna 2004 sp. zn. . Za hodné pozornosti stojí zmínit usnesení dovolacího soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. , kde na straně žalující vystupovala Ing. arch. P. H. a na straně žalované Statutární město Č. B., kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2003, č. j. -212, proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam. Vymezenou otázku zásadního právního významu, tj. zda žalovanému vzniká bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka pozemků, i když tyto pozemky žalovaný ze soukromoprávního titulu neužívá, pozemky jsou užívány obyvateli města jako park, přičemž žalovaný pozemky udržuje z titulu plnění úkolů na úseku ochrany přírody a krajiny podle , nepovažoval dovolací soud za řešenou v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. , a ze dne 15. ledna 2004 sp. zn. . Je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. byla Ústavním soudem usnesením ze dne 14. září 2004, sp. zn. , odmítnuta.

Ze shora uvedených důvodů nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu, o tom že jen po dobu platnosti obecně závazné vyhlášky označující pozemky dovolatelky za veřejné prostranství docházelo k bezdůvodnému obohacení žalovaného obecným užíváním prostoru, ze zákona prohlášeného za veřejné prostranství, neboť nadále v důsledku zákonné úpravy je třeba na pozemky žalobkyně, nacházející se v parku S., hledět jako na součást veřejného prostranství.

Je tedy zřejmé že odvolací soud sice na věc aplikoval správnou právní normu ( obč. zák.), tu ale nesprávně v návaznosti na vyložil. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod podle Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než podle části věty za středníkem napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl v tomto rozsahu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení ( věta druhá ).

V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku ( věta prvá ve spojení s ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu