Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 251/2018

28 Cdo 251/2018-879

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. V., Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 38, proti žalovaným 1) M. J., S., a 2) L. J., rozené B., S., oběma zastoupeným Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, o zaplacení částky 446.085,-Kč s příslušenstvím a částky 14.384,-Kč s příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017, č. j. - 822, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.071,48 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Mgr. Jana Tomaiera, advokáta se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. -760, zamítl žalobu o zaplacení částky 446.085,-Kč se specifikovaným příslušenstvím a částky 14.384,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení v částce 791.918,- Kč k rukám zástupce žalovaných advokáta Mgr. Jana Tomaiera (výrok II.) a dále mu uložil povinnost zaplatit České republice znalečné ve výši 84.535,-Kč do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 (výrok III.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. - 822, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 412.753,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 23.290,- Kč k rukám jejich zástupce.

Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce (žalobou podanou dne 8. 5. 2010) na zaplacení doplatku za práce na zateplení fasády domu žalovaných na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalovanými dne 27. 8. 2008. Rozhodnutí soudů jsou založena na skutkovém závěru, že žalobce dílo ve sjednaném termínu nestihl dokončit, že dílo nebylo provedeno řádně (jak to vyplynulo ze znaleckého posudku znalce Ing. Lubomíra Pavliše, předloženého žalovanými, z revizního znaleckého posudku soudem ustanoveného znaleckého u Jokl Appraisal v. s. o. a z dalšího revizního znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Josefa Škody), že žalovaní od této smlouvy odstoupili dopisem ze dne 30. 6. 2009 z důvodu, že dílo nebylo provedeno řádně a včas, že žalovaní jako objednatelé zaplatili žalobci jako zhotoviteli na zálohách částku 443.151,-Kč a že dílo bylo dokončeno jiným subjektem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo platně v souladu s , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a proto je třeba pro vypořádání stran použít obecných ustanovení a obč. zák. o vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše se odvíjí od obvyklé ceny žalobcem provedeného díla (zateplení fasády rodinného domu žalovaných), k jejímuž zjištění je zapotřebí odborných znalostí. Odvolací soud zrekapituloval, že ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků a že vzhledem k námitkám účastníků k reviznímu znaleckému posudku znaleckého u Jokl Appraisal v.o.s. soud prvního stupně správně vycházel ze závěrů dalšího revizního znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomiky Ing. Josefa Škody, který určil obvyklou cenu (hodnotu) díla fasády na rodinném domě žalovaných na částku 311.000,- Kč, obvyklou cenu za pronájem lešení za dobu, která je obvyklá ke zhotovení díla a rozsahu, jak jej žalobce provedl, na částku 36.000,- Kč, a hodnotu materiálu zanechaného žalobcem na stavbě na částku 14.742,- Kč, celkem tedy jde o částku 361.742,- Kč. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolací soud konstatoval, že znalecký posudek znalce Ing. Škody obsahuje všechny formální náležitosti, že jeho závěry jsou náležitě odůvodněné a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, přičemž správnost jeho odborných závěrů není soud oprávněn přezkoumávat; taktéž zdůraznil, že tento znalec vycházel z již dříve zpracovaných posudků předložených účastníky (neboť oba tito znalci ohledali rodinný dům žalovaných poté, co od smlouvy o dílo odstoupili, tj. po skončení prací provedených žalobcem, a před tím než v pracích pokračoval jiný subjekt), že při stanovení obvyklé ceny díla vycházel ze standardního položkového rozpočtu, jenž byl kalkulován cenami z cenové soustavy ÚRS, která je uceleným a nejpoužívanějším systémem pro oceňování stavební produkce v České republice, a je bez výhrad dlouhodobě akceptována i v každodenní praxi soudů. Rovněž tak mechanismus výpočtu použitý tímto znalcem, jenž stanovil obvyklou cenou kompletního bezvadného plnění bez vad, od které odečetl náklady na dokončení díla (při respektování skutečně provedeného rozsahu díla) a náklady na sanaci vad díla, považoval odvolací soud za akceptovatelný, neboť koresponduje s judikaturou (např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. ). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že posudek znalce Ing. Škody je v souladu i se závěry znaleckých posudků Ing. Lubomíra Pavliše a znaleckého u Jokl Appraisal v.o.s., nestojí tak izolovaně a není ani v rozporu s provedenými důkazy. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nejsou povinni doplatit žalobci ničeho z titulu vypořádání předmětné smlouvy o dílo, neboť celková obvyklá cena žalobcem provedeného díla a zanechaného materiálu činí 361.742,-Kč, avšak žalovaní jako objednatelé zaplatili žalobci jako zhotoviteli na zálohách částku 443.151,-Kč. Dodal, že žaloba by byla nedůvodná i v případě, pokud by se vycházelo ze závěrů znaleckého posudku u Jokl Appraisal v.o.s., jímž hodnota obvyklé ceny díla byla stanovena na částkou 482.050,- Kč. Pokud žalovaní v podání ze dne 2. 5. 2014, jakož i v závěrečném návrhu, vznesli z opatrnosti vůči žalobci námitku započtení pohledávky ve výši 72.900,- Kč jako obranu proti tvrzenému nároku žalobce, pak tato pohledávka odpovídá smluvní pokutě za porušení závazku žalobce ze smlouvy provést dílo řádně a včas, a to za prodlení se zhotovením díla po dobu od 1. 11. 2008 do 31. 5. 2009. Vzhledem k tomu, že žalovaní dopisem ze dne 30. 6. 2009 platně odstoupili od uzavřené smlouvy o dílo a žalobce jako zhotovitel se v předmětné smlouvě o dílo [čl. VIII. písm. a)] zavázal, že při nedodržení dohodnutého termínu plnění zaplatí objednateli smluvní pokutu ve výši 300,- Kč za každý den prodlení, shledal odvolací soud tuto kompenzační námitku ( - dále jen „ “) důvodnou, což by v případě obvyklé ceny díla 482.050,- Kč stanovené dle závěrů posudku Jokl Appraisal v.o.s. rovněž vedlo k zamítnutí žaloby (nedoplatek obvyklé ceny díla 482.050,- Kč oproti složené záloze 443.151,- Kč + smluvní pokuta 72.900,- Kč). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i ohledně aplikace a na danou věc, když zcela úspěšným žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení; odlišně jen stanovil odměnu za jednotlivý úkon právní služby, kdy za tarifní hodnotu se dle , advokátní tarif (dále jen „ “), považuje výše peněžitého plnění, tj. částka 460.469,- Kč. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl odvolací soud podle ve spojení s , když procesně úspěšným žalovaným vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem za jeden úkon právní služby po 1.648,- Kč (odvolání do nákladového výroku do částky 23.760,- Kč) a jeden úkon právní služby po 16.288,- Kč (účast při odvolacím jednání) dle , , , 2 a (advokátní tarif), celkem 17.936,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „podle a dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky“, neboť odstoupili-li žalovaní od smlouvy o dílo podle obč. zák. soudy obou stupňů „měly v jeho případě aplikovat v rámci svých rozhodnutí dikci obecných ustanovení a obč. zák.“; proto vyřešily otázku hmotného práva odlišně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky“ (v dovolání citoval pasáže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. , z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. , ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. , a ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. , a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. ). Dovolatel uvedl, že „soud pochybil, pokud akceptoval odstoupení žalovaných od smlouvy o dílo podle ust. 642 odst. 2 č. “, že měl „akceptovat dikci shora popsaných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky a měl zjišťovat hodnotu bezdůvodného obohacení žalovaných, tedy peněžité náhrady odpovídající jejich skutečnému majetkovému prospěchu“. Dále namítá, že znalec Ing. Škoda „postupoval nesprávně, obvyklou cenu neurčil a soud přesto vycházel z nesprávně určené ceny“; tento znalecký posudek považuje za neúplný, neboť „znalec nesplnil zadání soudu, konkrétně v části otázek 1, 2, 3 a 4“. Konečně - dovolávajíc se závěrů v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. , že za situace, kdy výše plnění závisela na znaleckém posudku, měl odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle ve spojení s (nikoli podle ), neboť měl ve věci částečný úspěch. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. ); v části týkající se výroku o nákladech řízení považují dovolání za nepřípustné podle , ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ačkoli žalobce v dovolání výslovně nekonkretizoval otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl podle jeho názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je z obsahu dovolání zřejmé, že mu jde o řešení otázky vzájemného vypořádání stran smlouvy o dílo zaniknuvší odstoupením žalovaných od této smlouvy podle obč. zák., tedy o aplikaci obecných ustanovení a obč. zák., která však přípustnost dovolání podle nezakládá.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že § 642 odst. 1 obč. zák. se pro posouzení výše bezdůvodného obohacení v případě odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. neuplatní. Jedná se totiž o zvláštní ustanovení upravující vypořádání stran smlouvy o dílo v případě, kdy objednatel od smlouvy odstoupil bez udání důvodu, tj. i v případě, kdy zhotovitel plnil řádně a včas, které chrání zájem zhotovitele, jenž zrušení smlouvy nezpůsobil, a má proto právo na zaplacení poměrné části ceny díla, která připadá na práce již vykonané, nemůže-li jejich výsledek použít jinak, a na zaplacení účelně vynaložených nákladů. Odstoupil-li však objednatel od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., tj. pro neplnění smluvních povinností zhotovitelem, jde o kvalitativně nesouměřitelnou situaci, a proto nelze zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou část ceny díla, a to s tím, že pro vypořádání stran je třeba použít obecných ustanovení § 457 a § 458 obč. zák., kdy jako důsledek oboustranného plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy o dílo nastupuje povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně uvádí v § 457 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. , ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. , a přiměřeně též usnesení téhož soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. ).

Smluvní závazkový vztah (smlouva o dílo) je v uvedených případech nahrazen závazkovým vztahem z bezdůvodného obohacení a na hodnotu poskytnutého plnění je třeba nahlížet především z hlediska objektivního, stejně jako v jiných případech bezdůvodného obohacení. Za této situace není rozhodující, co podle smlouvy poskytnuto být mělo, ale co poskytnuto vskutku bylo. Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu nepeněžitého prospěchu nabytého na základě zrušené či neplatné smlouvy opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. ). Takto stanovená cena by měla prospívat zachování rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se neblíží ani jedné z hodnot krajních (nejvyšší či nejnižší), jež by mohly nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení. Třebaže Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. , připustil, aby při posouzení peněžité náhrady za provedené dílo bylo za daných skutkových okolností vycházeno z nejnižších nákladů, které by v daném místě a čase musely být vynaloženy na dosažení stejného plnění, na což bylo navázáno i v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. , a dále v usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. (jímž bylo odmítnuto další dovolání v téže věci mezi týmiž účastníky po již citovaném zrušujícím rozsudku), nemění to nic na tom, že obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění.

Z uvedeného tedy vyplývá, že oproti právu objednatele na vrácení uhrazené ceny díla, potažmo záloh na ni, tak stojí právo zhotovitele na vydání majetkového prospěchu poměřovaného právě obnosem, jejž by objednatel jinak musel v daném místě a čase vynaložit na opatření obdobného plnění, neboť tato částka lépe než objektivní změna v tržní ceně nemovitosti odráží hodnotovou ekvivalenci mezi navracenými plněními z neplatné nebo zrušené smlouvy (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 11-12/2016, str. 364).

Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že celková obvyklá cena žalobcem provedeného díla, včetně pronájmu lešení za dobu, která je běžná ke zhotovení díla v rozsahu, jak jej provedl žalobce, a zanechaného materiálu činí podle závěru revizního znaleckého posudku znalce Ing. Škody 361.742,-Kč, avšak žalovaní jako objednatelé zaplatili žalobci jako zhotoviteli na zálohách částku 443.151,-Kč, pak je jednoznačné, že žalobcům žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalobce z titulu vypořádání smlouvy o dílo, od níž žalovaní odstoupili podle § 642 odst. 2 obč. zák., nevzniklo.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. , a nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. , neboť závěry v nich uvedené na danou věc nedopadají, jelikož vycházejí z odlišného skutkového základu, a tudíž i z jiného právního názoru, a to, že „v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost, je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před adaptací a po ní (zhodnocení nemovitosti)“.

Namítá-li dovolatel dále, že znalec Ing. Škoda „postupoval nesprávně, obvyklou cenu neurčil a soud přesto vycházel z nesprávně určené ceny“, a že tento znalecký posudek považuje za neúplný, neboť „znalec nesplnil zadání soudu, konkrétně v části otázek 1, 2, 3 a 4“, nezpochybňuje tím právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Tyto námitky dovolatele tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle a přípustnost dovolání podle tudíž nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. ).

Pokud pak o námitky dovolatele proti náhradovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již rozhodnutí ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. , uveřejněném pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že „právo na náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu ve sporu je upraveno v Z tohoto ustanovení pak vyplývá, že právo na náhradu nákladů řízení má ten účastník, který měl úspěch ve věci. Pojem věc znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (v tzv. petitu podle , , )“.Z tohoto rozhodnutí se pak jednoznačně podává, že žalobce má ve věci plný úspěch tehdy, pokud soud vyhoví jeho žalobě v plném rozsahu. Podmínkou aplikace je okolnost, že žalobce je úspěšný se svým nárokem v celém rozsahu, přičemž o správnosti těchto východisek nikdy nepanovaly žádné pochybnosti ani v odborné literatuře.Žalovaný má ve věci plný úspěch tehdy, když soud žalobu v plném rozsahu zamítne (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ze dne15. 8. 2017, sp. zn. ; z odborné literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 975). Ustanovení je výjimkou ze zásad pro rozhodování o nákladech řízení při částečném úspěchu ve věci, neboť nastane-li některá z okolností uvedených v tomto ustanovení, může být účastníku přiznána plná náhrada nákladů řízení, i když měl ve věci jen částečný úspěch. To, zda měl účastník neúspěch v poměrně nepatrné části, je třeba posoudit s ohledem na povahu předmětu řízení a na výsledek sporu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. ; z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977).

Vzhledem k tomu, že v souzené věci byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, měli žalovaní ve věci plný úspěch a byly tak splněny předpoklady pro aplikaci , nikoliv pro rozhodnutí podle , jak dovolatel nesprávně namítá. Tedy ani námitky dovolatele směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky bylo rozhodnuto podle , , části věty před středníkem a , neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalovaným v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalobce, sepsané advokátem. Podle , bodu 6 a činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 16.288,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle , mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 16.588,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.483,48 Kč. Žalobce je proto povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 20.071,48 Kč k rukám jejich zástupce.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. května 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu