Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1142/2011

U S N E S E N Í

M. M.

K. P.

v Ú., zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47,

o zaplacení částky 379.125,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. -145, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ivety Végsöové, advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 379.125,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat tím, že užíval část zemědělské stavby fungující jako autovrakoviště ve výlučném vlastnictví žalobce v obci a k. ú. S. zapsané na LV o výměře 403 m² v letech 2000 a 2001 bez právního důvodu.

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. -102, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co bylo jeho původní zamítavé rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006, č. j. -58, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud ve svém novém rozhodnutí konstatoval, že žalovaný jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a žalobce netvrdil ani neprokázal, že žalovaný věděl, že zápis neodpovídá skutečnosti. Dobrá víra žalovaného ohledně toho, že P. K., jemuž platil úhrady za užívání předmětné haly, byl spolumajitelem této haly, nebyla ničím zpochybněna. Ačkoliv musely být žalobci známy důvody, pro které byla kupní smlouva mezi ním a P. K. posouzena jako absolutně neplatná, dal P. K. souhlas k uzavírání nájemních smluv a vybírání nájemného. Je tedy třeba považovat P. K. za osobu, která byla oprávněna od žalovaného přijímat platby za užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Jelikož žalovaný prokázal, že za každý z roků 2000 a 2001 zaplatil za užívání nebytových prostor vždy částku 336.000,- Kč osobě oprávněné místo věřitele plnění přijmout, nemohlo na jeho straně vzniknout bezdůvodné obohacení. Vzhledem k výše uvedenému se soud nezabýval vznesenou námitkou promlčení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č. j. -145, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.), ve zbytku jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud připomněl, že rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 4. 2006, č. j. -47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č. j. -75, bylo pravomocně určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem mimo jiné předmětné stavby. Z toho je zřejmé, že obě nájemní smlouvy, tedy smlouva ze dne 3. 1. 2000 (na rok 2000) a smlouva ze dne 28. 12. 2000 (na rok 2001), uzavřené mezi žalovaným a P. K. jsou absolutně neplatné proto, že P. K. nebyl spoluvlastníkem uvedené stavby. Odvolací soud poukázal na ust. a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), s tím, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci této smlouvy. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Aktivní a pasivní legitimace je tak dána pouze na straně účastníků smlouvy. Žalovaný v dané věci platil „nájemné“ domnělému pronajímateli a spoluvlastníku P. K. Z neplatné nájemní smlouvy tak vznikl vztah bezdůvodného obohacení mezi žalovaným a P. K., nikoliv mezi žalovaným a žalobcem. V případě neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a P. K. rovněž vznikl vztah bezdůvodného obohacení a také mezi nimi vyvstala povinnost vzájemného vrácení plnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce rozsáhlé dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vázanosti soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu a v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce zevrubně zrekapituloval skutkový a právní stav věci. Konstatoval, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně a nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu. Soudy též neprojednaly celý nárok, a nerozhodly tedy o celé žalobě (konkrétně v částce 1.260,- Kč za rok 2000 a v částce 42.000,- Kč za rok 2001). Žalobce byl též zkrácen na svých procesních právech, neboť mu byla odňata možnost účastnit se celého výslechu svědka P. K., když jednání před soudem prvního stupně konané dne 27. 11. 2008 bylo zahájeno s velkým zpožděním a právní zástupce dovolatele je tak musel opustit dříve vzhledem ke kolizi s jiným jednáním. Odvolací soud pak zcela nesprávně posoudil otázku vztahu bezdůvodného obohacení mezi žalobcem, žalovaným a P. K. Odvolací soud dále nerespektoval své předchozí rozhodnutí a nerozhodl v souladu s ním, neboť ve svém zrušovacím rozhodnutí uvedl, že budou-li nájemní smlouvy shledány neplatnými, je žaloba po právu, avšak následně se od tohoto závěru odchýlil. Dovolatel dále zdůraznil, že o vkladu vlastnického práva P. K. bylo rozhodnuto teprve dne 21. 2. 2000, takže byla-li první nájemní smlouva uzavřena dne 3. 1. 2000, nemohl být žalovaný v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Žalobce také napadl řadu skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem. Uvedl, že mezi žalovaným a P. K. nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení; k tomu naopak došlo právě mezi dovolatelem a žalovaným. Dovolatel též odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která považuje ve věci za významná. Žalobce konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom směru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, když otázka aktivní a pasivní věcné legitimace byla v tomto směru soudy již mnohokrát rozhodována. Rozsudek odvolacího soudu je správný a je třeba se s ním ztotožnit. Ke vzniku bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovaným nemohlo dojít. Řízení netrpělo žádnými vadami.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. ). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. , c) a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. , b) a dle obsahu dovolání též podle ust.

Dovolání není přípustné podle ust. , protože jednou z podmínek užití tohoto ustanovení je fakt, že soud prvního stupně – vázán právním názorem soudu odvolacího – rozhodl jinak než ve svém původním rozhodnutí, k čemuž však v tomto případě nedošlo. Okresní soud totiž rozhodl stejně jako ve svém původním rozhodnutí a žalobu zamítl. Dovolání by tak bylo možné shledat přípustným pouze v souladu s ust.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. nebo b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem namítané neprojednání celého nároku, neúčast právního zástupce žalobce při celém výslechu svědka či nerespektování předchozího vlastního právního závěru odvolacím soudem, tedy potenciální vady řízení z pohledu ustanovení , způsobilý dovolací důvod v posuzovaném případě nepředstavují, přičemž navíc nelze ani hovořit o změně skutkového základu odvolacím soudem v posuzovaném rozsahu. Při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle , určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, takže jeho námitka stran dobré víry žalovaného v zápis v katastru nemovitostí je nepřípadná a dovolací soud se jí nezabýval. Nad rámec dovolacího přezkumu pak dovolací soud podotýká, že tvrzení o tom, že odvolací soud se nevypořádal s celým nárokem, se nezakládá na skutečnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že vztah bezdůvodného obohacení není mezi účastníky dán. Je proto zcela bez významu, zda částka, kterou zaplatil žalovaný Petru Konečnému, odpovídá částce, jejíhož vydání se žalobce v tomto řízení domáhá. Odvolací soud přitom není vázán právním názorem, který vyslovil v předchozím rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2012, svazek 26/2004, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 80, sešit 8/2008).

Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.

Podle ust. § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (ust. § 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (ust. § 454 obč. zák.). Z takto citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ust. § 451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku viz například rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. ; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud zamítl – viz nález sp. zn. , resp. odmítl usnesením sp. zn. ).

V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v užívání nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož vzájemnou restituční povinnost podle ust. § 457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není.

Ačkoliv v posuzované věci pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem pronajímané nemovitosti (jím byl, objektivně posuzováno, stále žalobce, jak bylo později deklarováno v jiném soudním řízení), v době uzavření nájemní smlouvy (jež byla z tohoto důvodu shledána neplatnou) nakládal s nemovitostí jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (viz § 129 odst. 1 obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu, již uzavřel s žalobcem dne 8. 5. 1999, a na jejím podkladě provedený zápis v katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu k žalobci je nikoliv žalovaný, jež uzavřel nájemní smlouvu s držitelem pronajímané nemovitosti P. K., nýbrž právě a pouze jen P. K. Obecně vzato ani v takovém případě vlastník věci nezůstává bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba neoprávněně a konzumuje přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován k uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy je ovšem třeba zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou věci, byla držitelem oprávněným (§ 130 obč. zák.) či neoprávněným (§ 131 obč. zák.).

Ke stejným závěrům v otázce věcné legitimace subjektů k vydání bezdůvodného obohacení dospěl přitom Nejvyšší soud i v jiných typově podobných věcech téhož žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. ), přičemž neshledává důvody, pro které by se od dříve přijatých závěrů měl odchýlit právě v nyní posuzované věci.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. , Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. bodu 5., , , a , ve znění , a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. , ve znění , obojí navýšené o DPH podle ust. , celkem tedy 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. února 2012

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.předseda senátu