Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3320/2025

28 Cdo 3320/2025-453

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně STAVBA, k.s., IČ 416 00 819, se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, zastoupené Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, proti žalovanému STAVBA Brno, družstvo, IČ 000 30 864, se sídlem v Brně, Podnásepní 379/10, zastoupenému Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 46/116, o 722.247 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2025, č. j. -366, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. -214, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 2020, č. j. -219, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 722.247 Kč s upřesněným příslušenstvím (výrok I), do zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III a IV). Žalobkyně se předmětné částky domáhala jako bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému za období 1. 1. 2004 až 26. 5. 2005 a 1. 3. 2016 až 30. 8. 2018 užíváním pozemku parc. č. 102/1 v katastrálním území Trnitá, který její právní předchůdkyně nabyla na základě hospodářské smlouvy ze dne 9. 8. 1991 uzavřené se žalovaným. Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu, jelikož uzavření zmíněné smlouvy – oproti názoru žalovaného – nenáleželo mezi základní otázky koncepce rozvoje družstva, a nemuselo tedy být ve smyslu , o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (dále jen „ “), schváleno členskou schůzí.

2. Neobstojí ani námitky žalovaného, že smlouva nebyla registrována státním notářstvím nebo že je neplatná podle , hospodářského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 1990 do 31. 12. 1991, poněvadž v řízení nebylo prokázáno, že by strany uzavřením smlouvy usilovaly o dosažení nezákonného výsledku – podle provedeného dokazování bylo představenstvo žalovaného jednotné ve snaze převést majetek i ekonomickou činnost družstva na právní předchůdkyni žalobkyně, a teprve následné zhoršení vztahů vedlo k rozkolu mezi účastníky. Žalobkyně je tedy vlastnicí pozemku parc. č. 102/1, jejž žalovaný užíval umístěním domu č. p. 379. Na straně žalovaného tak v rozhodných obdobích vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů. Namítal-li žalovaný, že neužíval celý pozemek parc. č. 102/1, odvětil soud, že z katastrální mapy i znaleckého posudku vyplývá, že se jedná o uzavřený pozemek ve vnitrobloku, který není volně přístupný a je využíván spolu s domem č. p. 379. Žalovaný je proto povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání celého vzpomínaného pozemku.

3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. -366, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, odkázav na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , konstatoval, že převod předmětného pozemku nebyl otázkou koncepce rozvoje družstva, a k jeho realizaci tudíž nebylo zapotřebí souhlasu členské schůze družstva. Naproti tomu závěry vyjádřenými v usnesení Ústavního soudu sp. zn. se krajský soud necítil být vázán. Podle odvolacího soudu převod pozemku na právní předchůdkyni žalobkyně neprobíhal skrytě, ale naopak transparentně, jelikož vložení majetku do obchodní společnosti bylo v rámci družstva projednáváno a družstevníci byli seznámeni se zásadami transformačního projektu. Dispozice s pozemkem parc. č. 102/1 přitom neobcházela zákon, poněvadž byla učiněna v kontextu plánovaného převodu výrobní činnosti žalovaného na právní předchůdkyni žalobkyně. Soud první instance proto korektně uzavřel, že je žalobkyně vlastnicí dotčeného pozemku, a přiléhavě vyčíslil rovněž výši bezdůvodného obohacení ve světle skutečnosti, že pozemek není volně přístupný, nachází se ve vnitrobloku tvořeném okolními domy a je užíván spolu s budovou, jež se na něm nachází.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval jeho užívání nezastavěné části pozemku parc. č. 102/1. Přijetí skutkového zjištění o užívání dané nemovitosti v celém rozsahu tudíž představuje flagrantní porušení práva dovolatele na spravedlivý proces dle d. Z katastrální mapy podle něj jednoznačně plyne, že předmětný pozemek je bez problému přístupný z ulice, a v takovém případě nelze dospět k paušálnímu závěru o jeho užívání ze strany žalovaného. Dovolatel také upozorňuje, že se soud první instance nevypořádal s jeho návrhem na vypracování posudku znalcem jmenovaným soudem, čímž bylo řízení zatíženo vadou.

5. Odvolací soud se dále podle dovolatele odchýlil od ustálené judikatury při řešení otázky platnosti hospodářské smlouvy ze dne 9. 8. 1991, jelikož nerespektoval názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení sp. zn. , když uzavřel, že sporný převod nenáležel mezi otázky koncepce rozvoje družstva. Úmyslem zákonodárce jistě nebylo umožnit „vytunelování“ družstva, ke kterému v daném případě jednoznačně došlo, byla-li většina majetku družstva převedena bez souhlasu členské schůze na obchodní společnost. Vzhledem k tomu, že na straně převodce i nabyvatele vystupovaly při převodu pozemku parc. č. 102/1 stejné osoby, nebylo by možné uvažovat o žádném narušení právní jistoty (jímž argumentovaly soudy nižší stupňů), pokud by pro uskutečnění dané dispozice byl vyžadován souhlas členské schůze.

6. Dovolatel upozorňuje, že – jak paradoxně uvedl městský soud – pozemek byl převeden v rámci snahy přesunout majetek i ekonomickou činnost na právní předchůdkyni žalobkyně, což není nic jiného než ukončení dosavadního fungování družstva, a tedy změna koncepce jeho rozvoje. Shrnuje pak, že celý proces převodu majetku z družstva na právní předchůdkyni žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy, přičemž s touto otázkou se soudy nižších stupňů nikterak nevypořádaly. Z naznačených důvodů navrhuje zrušení rozsudků krajského soudu i soudu první instance a vrácení věci Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

7. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež zareagovala na předestřenou dovolací argumentaci a navrhla mimořádný opravný prostředek žalovaného odmítnout či zamítnout.

8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho projednatelností a přípustností.

10. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolání žalovaného není přípustné.

12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že základními otázkami koncepce rozvoje družstva ve smyslu je třeba rozumět dlouhodobé směřování družstva, tj. zejména rozsah a strukturu jeho aktivit, jeho investiční strategii, výrobní či jiné zaměření a podobně. Od těchto koncepčních otázek je naproti tomu nutno odlišit úkony, jimiž je základní koncepce rozvoje družstva realizována. Jejich schvalování již do působnosti členské schůze družstva citované ustanovení nesvěřuje, a v souladu s tak spadají do působnosti představenstva, jež za svou činnost odpovídá členské schůzi. Názor, podle něhož právní úkon představující změnu dosavadní základní koncepce rozvoje družstva podléhá pod sankcí absolutní neplatnosti na základě citovaného ustanovení schválení členskou schůzí, tudíž není správný, jelikož přehlíží, že při uvedeném výkladu by třetí osoby, jež vstoupily s družstvem do smluvních vztahů, byly ve značné právní nejistotě, zda se jimi uzavřená smlouva neodchyluje od schválené koncepce rozvoje družstva, a nevyžaduje tudíž ke své platnosti přivolení členské schůze. Odpovědnost členů představenstva za případnou škodu způsobenou družstvu pochopitelně není podanými úvahami dotčena (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. ).

13. Dovolací soud přitom neshledává důvody se od těchto interpretačních závěrů odchýlit, a to ani ve světle žalovaným předestřené argumentace. Akcentuje-li dovolatel právní názor vyjádřený obiter dictum v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. , je třeba podotknout, že v souladu s y jsou závazné toliko nálezy Ústavního soudu (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. , bod 24), zatímco usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti plní toliko funkci „jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. , bod 40), a ze své povahy tak obecně závazná nejsou (srovnej namátkou nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. , bod 24).

14. Argumentaci, již Ústavní soud předestřel v citovaném usnesení (ani korespondující námitky dovolatele), nadto zdejší soud nepokládá za přesvědčivou. Zatímco Nejvyšší soud položil v rozsudku sp. zn. důraz na právní jistotu třetích osob, Ústavní soud (a spolu s ním rovněž žalovaný) zdůrazňuje, že na straně převádějícího družstva i nabývající obchodní korporace vystupovaly v posuzované kauze tytéž osoby, jež musely být zpraveny o vnitřních poměrech družstva, pročež na jejich straně nebyla dána dobrá víra, která by byla narušena vyslovením neplatnosti převodní smlouvy.

15. Tu je třeba konstatovat, že v projednávané věci byl tvrzeným důvodem neplatnosti převodní smlouvy nedostatek přivolení členské schůze družstva, do jejíž působnosti podle názoru dovolatele náleželo schválení převodu jednotlivých nemovitostí na právní předchůdkyni žalobkyně. Dovolací soud pak v rozsudku sp. zn. uplatnil argument dobrou vírou na podporu svého závěru, že by podmínění platnosti jednotlivých dispozic s majetkem družstva, jimiž se uskutečňuje koncepce rozvoje družstva, souhlasem členské schůze neúnosně rozkolísalo právní jistotu třetích osob vstupujících ve styk s družstvem. Popsaná úvaha Nejvyššího soudu však není nijak oslabena protiargumentem, že v konkrétní, nyní řešené kauze třetí subjekt, jenž s družstvem jednal, v dobré víře nebyl, jelikož je nemyslitelné, aby se vymezení kompetencí členské schůze a následky nedostatků jejího přivolení posuzovaly ad hoc a potenciálně odlišně pro různá družstva, nebo dokonce pro různé smluvní dispozice téhož družstva, v závislosti na tom, co znají, či neznají osoby, vůči nimž družstvo činí právní úkony. Uvedené parametry musí být podle názoru Nejvyššího soudu nastaveny obecně, systémově, což právě učinil ve svém rozsudku sp. zn. .

16. Z podobných důvodů nelze přitakat Ústavním soudem naznačené (a dovolatelem připomenuté) tezi, že by v projednávané věci měl být převod sporného pozemku na právní předchůdkyni žalobkyně podmíněn souhlasem členské schůze družstva, jelikož byl součástí komplexu právních úkonů vedoucích k celkovému převodu majetku a činnosti družstva na subjekt ve formě obchodní společnosti. I kdyby bylo rozhodnutí o celkovém přenosu ekonomického základu fungování družstva na právní předchůdkyni žalobkyně rozhodnutím o změně koncepce rozvoje družstva ve smyslu , jednotlivé právní úkony realizující tento plán již uvedený charakter v režimu rozhodné právní úpravy nemají z důvodů, které předznamenal dovolací soud v rozsudku sp. zn. a jež soud první instance v bodech 17–19 svého rozsudku vhodně podpořil poukazem na pozdější legislativní vývoj, z nějž se podává, že zákonodárce při vymezování působnosti členské schůze družstva vědomě rozlišoval mezi otázkami koncepce rozvoje družstva a jednotlivými (významnými) majetkovými dispozicemi [srovnej obchodního zákoníku a obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001; posléze zmíněné ustanovení, jež svěřovalo členské schůzi družstva právo rozhodovat o prodeji nebo nájmu podniku a o jiných významných majetkových dispozicích, nemělo v žádný protějšek].

17. Závěr soudů nižších stupňů, podle něhož nedostatek schválení ze strany členské schůze nevyvolal neplatnost převodní smlouvy ze dne 9. 8. 1991, je tedy konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na níž není zapotřebí cokoli měnit.

18. Jde-li pak o argumentaci stran rozsahu, v němž je pozemek parc. č. 102/1 žalovaným užíván, nezbývá než podotknout, že se jedná o námitku – přiznaně – skutkové povahy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. , ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. , a ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. ). Dovolacímu soudu přitom podle účinné právní úpravy náleží výhradně přezkum právního posouzení věci ( ), nikoli kontrola správnosti zjištění skutkového stavu.

19. Nejvyšší soud rovněž nemá za to, že by skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů v projednávané věci byly v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, jenž by zakládal porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu d (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 55). Soudy nižších stupňů dospěly k náležitě zdůvodněnému mínění, že se předmětný pozemek nachází v uzavřeném vnitrobloku a bezprostředně se přimyká k domu ve vlastnictví dovolatele, pročež je využíván spolu se zmíněnou budovou, a naopak jeho odlišné využití žalobkyní není dobře myslitelné (viz bod 28 odůvodnění rozhodnutí soudu první instance a bod 50 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Oproti názoru žalovaného přitom není řečený náhled na charakter dotčené nemovitosti zpochybněn leteckými snímky obsaženými v katastru nemovitostí. Ani tato dovolací námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

20. Ohledně povšechných a nekonkretizovaných výtek, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s návrhem žalovaného na vypracování znaleckého posudku a dostatečně neposoudily možný rozpor řešeného převodu s dobrými mravy, nezbývá než uvést, že v této souvislosti dovolatel nevymezuje žádnou otázku způsobilou založit přípustnost dovolání podle , a jeho podání proto v dané části trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej a ). Nutno dodat, že prostý poukaz na zatížení řízení před soudy nižších stupňů vadou přípustnost dovolání nezakládá (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. , a ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. ) a že i při uplatnění argumentace týkající se domnělého porušení ústavně zaručených práv je dovolatel povinen řádně vyložit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srovnej bod 57 již citovaného plenárního stanoviska ).

21. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalovaného zčásti není přípustné a zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. V souladu s je proto odmítl.

22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, v níž dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle , bodu 6, a advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 11.220 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle AT a navýšením o 21 % DPH dle tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.120,70 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 7. 2026

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu