Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4953/2017

32 Cdo 4953/2017-866

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Družstvu BADEM, se sídlem v Praze 5, Seydlerova 3/2151, identifikační číslo osoby 00551911, zastoupenému JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1546/26, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. -826, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. -790 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem jednotek č. 2144/301, č. 2145/302, č. 2145/303, č. 2146/304, č. 2144/305, č. 2146/306, č. 2146/307, č. 2148/308, č. 2148/309, č. 2149/310, č. 2149/311, č. 2150/312, č. 2150/313, č. 2151/314, č. 2151/315, č. 2153/316, č. 2153/317, č. 2144/318 v budově označené čísly popisnými XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, postavené na pozemcích parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné „hmotněprávní i procesní“ posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v prvním výroku změnil tak, že žalobě o určení vlastnictví vyhoví a v druhém výroku tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel předkládá otázku „posouzení platnosti uzavřené leasingové smlouvy z hlediska její souladnosti s ustanovením , ,“ maje za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , dále ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel této své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání nedostál, neboť na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo řešení napadené otázky odvolacím soudem v rozporu, neodkázal.

Dovolatel dále formuluje otázku „co vše v rámci rozhodovací činnosti členské schůze lze zahrnout pod pojem základní otázky koncepce rozvoje družstva“, která podle jeho názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. V rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že základními otázkami koncepce rozvoje družstva je třeba rozumět dlouhodobé směřování družstva, tj. zejména rozsah a strukturu jeho aktiv, jeho investiční strategii, výrobní či jiné zaměření a podobně. Od těchto otázek je pak nutno odlišit úkony, jimiž je základní koncepce rozvoje družstva realizována. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že základními otázkami koncepce rozvoje družstva je třeba rozumět spíše změnu zaměření činnosti družstva nebo změnu předmětu nebo rozsahu činnosti, o což se v případě uzavření smlouvy o koupi najaté věci nejednalo (jde o úkon realizace). Odvolací soud tak postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, uzavřel-li, že nelze dovozovat, že by členská schůze musela předmětný úkon schválit.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelem (uzavření leasingové smlouvy v rozporu s dobrými mravy nebo vyloučení ustanovení , obchodního zákoníku, smluvními stranami), neboť dovolatel oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením v této části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ) a předpoklad přípustnosti není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.

Jestliže dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně uvedl, že žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti o úmyslu obou stran zkrátit možnost uspokojení věřitelů, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se nesprávně a v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, kterou cituje, vypořádal s jeho námitkou porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a současně odvolacímu soudu vytýká překvapivost rozhodnutí, když na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za rozhodnou otázku platnosti uzavřené leasingové smlouvy. Námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, jsou irelevantní, protože podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních odvolacího soudu spočívajících v nepřijetí námitky překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně s jinou právní argumentací a tím způsobené překvapivosti jeho rozhodnutí nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení , přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ), a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení větu druhou ).

Pro úplnost lze dodat, že v rozsudku ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. , na který dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že o nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, přičemž neposkytne účastníkům možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit. V projednávané věci absolutní neplatnost leasingové smlouvy žalobce namítal již v žalobě ze dne 16. 6. 2006 a tuto námitku opakoval v průběhu celého řízení. Závěr vyjádřený v dovolatelem citovaném rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá.

Obdobně je tomu cituje-li dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud uzavřel, že za překvapivé je v ustálené rozhodovací praxi považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jak je uvedeno shora, tato situace v projednávané věci nenastala, neboť žalobce od počátku a opakovaně namítal absolutní neplatnost leasingové smlouvy. Závěry citovaných rozhodnutí dovolacího soudu tak rovněž na projednávanou věc nedopadají.

Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu