Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1254/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Sonchen Consulting Limited, se sídlem 199, Arch. Makarios III Ave., NEOCLEOUS BUILDING, 3030 Limassol, Kypr, reg. č. HE 82957, zastoupeného JUDr. Pavel Šafářem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 992/8, PSČ 110 00, proti žalované ADM Prague s. r. o., se sídlem v Praze 4, Lomnického 1705/9, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28937996, zastoupené JUDr. Alexandrem Césarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. -637, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „“).

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č. j. -567, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání „UČS 2 rafinerie“ sestávající z komponentů tam uvedených (dále jen „rafinerie“), není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při výkladu a aplikaci ustanovení , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“), umožňujícího nabytí vlastnického práva od nevlastníka, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách). V tom se však dovolatelka mýlí.

Dovolatelka argumentuje závěry, které Nejvyšší soud přijal v uvedeném rozhodnutí (odpovídajícími pojetí, které ve své rozhodovací praxi prosazuje Ústavní soud, srov. např. usnesení ze dne 20. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 30/2001, sešit č. 23/2001, nález ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod číslem 110/2003, sešit č. 31/2003, a nález pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 119/2006, sešit č. 41/2006, a pod číslem 452/2006 Sbírky zákonů) a podle nichž ustanovení § 446 obch. zák. na kupujícího klade přísné nároky; chrání jeho dobrou víru v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. Je proto nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on.

Nelze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se v souzené věci od těchto závěrů odchýlil. Vzal je na zřetel, zároveň však nepřehlédl ani navazující závěr, který dovolatelka ve své argumentaci pomíjí a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že požadavek na prokázání dobré víry kupujícím nemůže znamenat, že by kupující pro splnění kritérií obsažených v ustanovení § 446 obch. zák. musel všechny rozhodné skutečnosti prověřovat i u každého předchozího vlastníka věci. V obchodních vztazích by nebylo reálné po každém podnikateli požadovat prověření celé „historie“ takové věci, která není vedena v žádné dostupné evidenci a jež byla navíc opakovaně zcizena; opačný výklad by znamenal popření smyslu uvedeného ustanovení (z judikatury Nejvyššího soudu srov. shodně též např. usnesení ze dne 26. května 2010, sp. zn. , usnesení ze dne 15. srpna 2011, sp. zn. , a rozsudek ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. ). Úvaha odvolacího soudu, podle níž míra ostražitosti a povinnosti kupujícího prověřovat oprávnění prodávajícího s předmětem koupě disponovat není bezbřehá, musí být vyžadována s přihlédnutím k okolnostem prodeje a v rozumném rozsahu a neznamená tedy povinnost prověřovat další a další články řetězce prodejů, je s ustálenými judikatorními závěry v plném souladu. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se pak odvolací soud neodchýlil ani v právním posouzení, podle něhož zjištěné okolnosti případu závěr o dobré víře kupujícího v intencích judikaturou vymezených požadavků opodstatňují.

Argument dovolatelky, že odvolací soud se spokojil s odkazem na názor soudu prvního stupně, založený na nesprávném řešení otázky, kdo nese důkazní břemeno stran dobré víry kupujícího, a že nežádal prokázání dobré víry po žalované, nereflektuje obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí.

I podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. ). Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalovaná nabyla vlastnictví k rafinérii, a to i v tom případě, že nabývala od nevlastníka, a tato otázka předpoklady stanovené v nesplňuje, nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání dovolací námitky zpochybňující správnost závěrů odvolacího soudu (vyslovených pouze podpůrně či pro úplnost) o tom, že dovolatelka není ve věci aktivně legitimována, neboť rafinerii nepřevzala a nenabyla k ní tudíž vlastnické právo, a o tom, že z předběžného opatření vydaného soudem nevyplýval pro společnost SETUZA, a. s., zákaz převádět vlastnické právo k rafinérii.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nemůže založit ani námitka vady řízení (nesplnění poučovací povinnosti uložené soudu v ), nezahrnující řešení otázky procesního práva a postrádající vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), nehledě na to, že tato námitka se vztahuje k závěru o absenci předání rafinérie, tedy k otázce, jejíž řešení není, jak shora vysvětleno, pro výsledek sporu určující.

Ačkoliv dovolatelka výslovně zdůraznila, že dovolání podává do všech výroků napadeného rozhodnutí, ve vztahu k výrokům o nákladech řízení postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci, ani v tomto směru tedy neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. ). Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

Podle ustanovení věty první ve spojení s a má žalovaná vůči neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích ( a 3 ). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení věty první , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II ), se jeho odměna určuje podle ustanovení ve spojení s , a této vyhlášky a činí 89.300,- Kč (z ceny věci v částce 112.438.590,- Kč). Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 89.600,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. částku 18.816,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 108.416,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta ( ve spojení s ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. září 2014

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu