Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1024/2026

-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., vprávní věci žalobkyně Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava se sídlem v Ostravě – Porubě, 17. listopadu č. 2172/15, IČO 61989100, proti žalovanému A. K., zastoupenému JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Krakovská č. 1392/7, o 57 946 Kč s příslušenstvím, vedené uOkresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného protirozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2025, č. j. -88, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2025, č.

j. -88, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze

dne

7. 3. 2025, č. j. -57, ve výroku I o věci samé, není přípustné podle

§ 237

, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v

tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která

v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Přípustnost podaného dovolání spatřuje žalovaný v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V této souvislosti žalovaný dovolacímu soudu předkládá:

A) právní otázku podle mínění dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešenou, při jejímž řešení se odvolací soud současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „zda požadavek písemné formy a určitosti uznání dluhu podle o. z. vyžaduje, aby samotná uznání dluhu obsahovala dostatečně určité vymezení uznaného závazku co do důvodu, anebo zda je přípustné nedostatečnou určitostpísemného uznání dluhu ‚zhojit‘ prostřednictvím vnějších důkazů (svědeckých výpovědí o tom, co bylo dlužníkovi ústně sděleno či ukázáno při podpisuy)“ (dále jen „“);

B) právní otázku, při jejímž řešení se podle mínění dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „jakým způsobem je třeba vpracovněprávním sporu posuzovat bezprávnou výhrůžku (§ 587 odst. 1 o. z.) ve vztahu kprávnímu jednání zaměstnance učiněnému na výzvu zaměstnavatele v kontextu faktickénerovnováhy stran pracovněprávního vztahu, zejména zda je soud při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků – zaměstnanců zaměstnavatele, kteří se na tvrzeném nátlaku přímo podíleli – povinen zohlednit jejich osobní zájem na výsledku sporu nad rámec pouhéhokonstatování, že zaměstnanecký poměr svědka sám o sobě nevede k nevěrohodnosti“ (dále jen „otázka B“);

C) právní otázku podle mínění dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, při jejímž řešení se odvolací soud současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „zda v pracovněprávním sporu, v němž zaměstnavatel vymáhá po (bývalém) zaměstnanci vrácení vyplacené mzdy (příplatků), může soud připoučení žalovaného zaměstnance podle po něm požadovat, abyspecifikoval konkrétní dny, v nichž pracoval, ačkoli evidence pracovní doby apohotovosti je povinností zaměstnavatele podle , a zaměstnanec k této evidenci po skončení pracovního poměru nemá přístup“ (dále jen „“).

K otázce A

3. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěrech, že uznání dluhu jesamostatným utvrzovacím institutem; utvrzovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o uznání dluhu podle § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli; to však nebrání tomu, aby prohlášení o uznání dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem avěřitelem. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení, stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení a o. z. a zák. práce) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají [k uvedenému srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v předešlého (, , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 – dále také jen „obč. zák.“) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , a již přímo ve vztahu k účinné právní úpravě obsažené v § 2053 o. z. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. , uveřejněného pod č. 97/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. , uveřejněného pod č. 64/2024 Sb. rozh.obč.].

4. Uznání dluhu (písemné prohlášení podle § 2053 o. z., jakož i konkludentní uznání dluhu podle § 2054 o. z., o něž se v posuzovaném případě nejedná) plní – jak bylo uvedeno výše – utvrzovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkaznípovinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení , které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musímít podle skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. ). Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. ).

5. Protože uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma ( věta první o. z.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahemy, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil, případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné ztextuy. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. vedle jižuvedených rozhodnutí právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. ).

6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu za předchozí obdobné právní úpravy obsažené vustanovení § 558 obč. zák. dospěla rovněž k závěru, že uznává-li dlužník více dluhů, musínepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává. Pouze vtakovém případě je splněna podmínka určitosti právního jednání (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. ).

7. Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí v něm být výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení; stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z.) důvod dluhu ajeho výše nepochybně vyplývají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen.zn. , uveřejněný pod č. 97/2021 Sb. rozh. obč., a v něm uvedenou prejudikaturu).

8. Z uvedeného vyplývá, že uznání dluhu je v pracovněprávních vztazích právním jednáním (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebozániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou zezákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. ).

9. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu podléhá zásadně každéprávní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání jevýsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. , nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

10. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhástrana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov.§ 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, mělby se podle § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad prozaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu § 18 zák. práce vyloží (zhlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebozaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou siceměl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ).

11. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím č. , podleníž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7/1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. ), právní úprava v zákoně č. , občanskýzákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy ktomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí (srov. zejména ustanovení obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Přizjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, coprávnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah avýznam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov.například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , nebo odůvodnění již zmíněného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. ).

12. Při výkladu právního jednání tedy soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího (resp. společný úmysl jednajících stran), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího jepřitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov.například odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ].

13. Řečeno jinak, projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným čiobjektivním (jazykovým) vyjádřením (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. ).

14. Odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe, pokud zasituace, kdy v uznání dluhu nebyly uvedeny jednotlivé dlužné částky, které byly předmětem uznání, přistoupil k výkladu tohoto jednostranného právního jednání. S ohledem na údaje obsažené v písemném prohlášení a okolnostem, které předcházely jeho podpisu (žalovaný byl seznámen su obsahující údaje o neoprávněně vyplacených částkách), zjištěným z výpovědí svědků, jež žalobkyně (po poučení podle poskytnutého odvolacím soudem) navrhla k prokázání skutkového tvrzení, že „žalovaný v době podpisu uznání dluhu a dohody o plnění ze dne 22. 9. 2022 věděl, že uznává konkrétní dílčí dluhy tak, jak byly specifikovány v bodě II žaloby“, učinil závěr, že „žalovaný věděl (musel vědět), co uznává za svůj dluh vůči žalobkyni“.

15. Tento výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích , ježby bylo možné porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru oobsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššíhosoudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. , který byl uveřejněn podč. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , na která se tam odkazuje). Takový deficit však výklad právního jednání provedený odvolacím soudem – jak vyplývá z výše uvedeného – nevykazuje.

16. Žalovaným předkládaná proto na základě uvedeného přípustnost dovolání vesmyslu nezakládá.

K otázce B

17. Na řešení otázky B rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud sejejím řešením nezabýval, dospěl-li (stejně jako soud prvního stupně) ke skutkovému závěru, že v řízení nebylo zjištěno, „že by žalovaný k uznání dluhu přistoupil pod tlakem jakékoliv tísně či že by byl na žalovaného činěn jiný nátlak, aby písemně uznal dluh vůčižalobkyni“. Z ustanovení přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, žerozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

18. Prostřednictvím námitek formulovaných k otázce B [že „hodnocení důkazů týkajících se bezprávné výhrůžky trpí právní vadou spočívající v nesprávném právním posouzení standardu, jenž má být na posouzení bezprávné výhrůžky v pracovněprávním kontextu aplikován“, že soud prvního stupně „nevzal v úvahu, že J. měl přímý osobní zájem na tom, aby nátlak popřel, neboť přiznání nátlaku by mohlo založit jeho vlastní odpovědnost“, že odvolací soud „nezkoumal, zda sdělení o možném ukončení pracovního poměru mohlo zobjektivního hlediska vyvolat v žalovaném – muži ve věku 74 let, jehož pracovní poměr užalobkyně trval nepřetržitě 40 let – důvodnou obavu ve smyslu § 587 odst. 1 o. z.“, že„osobní vlastnosti žalovaného (vysoký věk, dlouhodobá závislost na jediném zaměstnavateli, postavení na trhu práce) nebyly při hodnocení vůbec zohledněny“, a že „skutečnost, že osoba opakovaně akceptuje závazek, neprokazuje, že tak učinila svobodně, ale může naopak svědčit o přetrvávajícím nátlaku“] dovolatel nepřípustně prosazuje vlastní, od odvolacího soudu zcela odlišnou verzi skutkového stavu, čímž tak také napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem i soudem prvního stupně.

19. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel kdispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

20. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právníposouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) zeskutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

21. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle veznění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

22. Kritika hodnocení svědecké výpovědi J. (zaměstnance žalobkyně) nebere téžnáležitě v úvahu, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obecné rovině platí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 18/1999 v časopise Soudní judikatura), že skutečnost, že svědek jezaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti), resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako kupř. rozpory ve výpovědi svědka, jakož irozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová aduševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Teprve celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

23. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelzedovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).

24. Ani žalovaným předkládaná otázka B proto přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

K otázce C

25. Námitky žalovaného formulované k předkládané otázce C [vytýká-li odvolacímu soudu, že „ve vztahu k důkaznímu břemenu pouze konstatoval správnost postupu soudu prvního stupně, aniž by posoudil, zda požadavek na žalovaného, aby specifikoval konkrétní dny výkonu práce po více než dvou letech od rozhodného období, bez přístupu k evidenci zaměstnavatele, je slučitelný se zásadou spravedlivého rozdělení důkazního břemene a se zásadou ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu“, když žalobkyně „nepředložila evidenci pracovní doby žalovaného, nepředložila evidenci pracovní pohotovosti za rozhodné období, nepředložila knihy jízd (na které se sama odvolávala vžalobě) a nepředložila ani zprávu o auditu za rok 2022“] nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle ), ale mohly by (kdyby bylydůvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však – jak vyplývá z výše uvedeného – v nyní projednávané věci naplněn není.

26. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Protože tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov.shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. ).

27. Žalovaný přitom přehlíží, že důsledkem uznání závazku je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného (blíže srov. shora bod 4). Bylo tedy na něm – chtěl-li prokázat, že ve skutečnosti práci pro žalobkyni vykonal –, aby k tomu označil důkazy, a to i ty, jejichž nepředložení žalobkyni vytýká.

28. proto přípustnost dovolání ve smyslu rovněž nezakládá.

29. K námitkám dovolatele o vnitřní rozpornosti (nepřezkoumatelnosti) odůvodnění napadeného rozhodnutí (má-li žalovaný za to, že odvolací soud „na jedné straně konstatoval, že formulace uznání není jednoznačně určitá, na straně druhé však uzavřel, že žalovaný ‚věděl, co uznává‘ – to však není otázka určitosti právního jednání ve smyslu § 553 odst. 1 o.z., nýbrž otázka subjektivního vědomí jednajícího“) Nejvyšší soud pro úplnost dodává, žeměřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsoupožadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestližepřípadné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všempožadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp.zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč.). Poměřováno těmitozávěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zjevněnepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry napodrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim stavívlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, žepodpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu zedne 12. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje.

30. Dovoláním žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle , podle kterého dovolání podle není přípustné protirozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

31. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle odmítl.

32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( větadruhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Pavel Malýpředseda senátu