Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 344/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Sajdla ve věci žalobkyně České republiky, Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubících – Semtíně, budova P9, č. p. 81, proti žalovanému D. A., bytem ve V., o zaplacení 13.559,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2011, č. j. -20, takto: I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, jímž tento soud zastavil řízení a rozhodl o postoupení věci řediteli Věznice P. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že projednání a rozhodnutí dané věci – v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13.559,- Kč coby nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody žalovaným – nepatří do pravomoci soudů ( , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “). Povinnost k náhradě těchto nákladů se řídí zejména ustanovení , o výkonu trestu odnětí svobody a nevyplývá z občanskoprávního vztahu účastníků. O povinnosti k náhradě nákladů (v jejich konkrétní výši) pak rozhoduje ředitel věznice podle , ve znění pozdějších předpisů. Na tom nic nemění ani okolnost, že žalovaný náklady po propuštění z výkonu trestu neuhradil a že tento svůj závazek písemně uznal. Nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem této podmínky řízení, kdy soudu nezbývá, než řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu ( ). Jím je ředitel věznice, ve které žalovaný vazbu a trest odnětí svobody vykonal.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K otázce přípustnosti dovolání se v něm nevyslovila, co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Zpochybňuje závěr soudu o nedostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí dané věci, zdůrazňujíc, že svůj nárok opírá o u označenou jako „závěrečné vyúčtování nákladů spojených s výkonem vazby a trestu odnětí svobody“, v níž žalovaný nárok co do důvodu i výše uznal. Dovozuje proto, že jde o vztah plynoucí z občanskoprávního vztahu, nikoliv o vztah veřejnoprávní. Tvrdí, že účelem je regulace vztahů vznikajících mezi orgány zajišťujícími výkon trestu a samotnými odsouzenými toliko po dobu výkonu trestu odnětí svobody a nelze proto jeho působnost rozšiřovat na osoby z výkonu trestu již propuštěné. Má za to, že po vykonání trestu již ředitel věznice nemůže po odsouzeném žádat úhradu nákladů výkonu trestu a nemůže postihnout jiné příjmy tohoto dlužníka. Uplatněný nárok žalobkyně kvalifikuje jako nárok z bezdůvodného obohacení podle obč. zák., tvrdíc, že „věznice plnila za odsouzeného to, co měl plnit on sám“. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle , přezkoumal usnesení bez nařízení jednání ( věty první ) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

K žalobkyní označené otázce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyslovil (z mnohých rozhodnutí řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 21. září 2011, sp. zn. ; usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. ), uzavíraje, že povinnost odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby a trestu odnětí svobody je stanovena právními předpisy veřejnoprávní povahy – viz § 152 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), resp. , o výkonu trestu odnětí svobody; konkrétní výši těchto nákladů pak určuje ředitel věznice svým rozhodnutím ( a ). V případě odsouzených, kteří náklady nehradili z odměny ze zaměstnání po dobu výkonu trestu odnětí svobody, je ředitel věznice oprávněn rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů i po propuštění odsouzeného z výkonu trestu. Rozhodnutí ředitele o povinnosti k náhradě nákladů je vykonatelným rozhodnutím správního orgánu, opravňujícím věřitele (žalobkyni) k podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. . Okolnost, zda odsouzený (žalovaný) svůj závazek k náhradě nákladů trestního řízení uznal co do důvodu a výše, je z hlediska úvah o tom, zda je či není dána pravomoc soudu projednat a rozhodnout danou věc, nezávažná; uznáním závazku se povaha závazku nemění a uznání samo o sobě samostatným zavazovacím důvodem není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí této (nikoliv soukromoprávní) věci účastníků je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 25. září 2012

Mgr. Petr K r a u s

předseda senátu