Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 374/2011

U S N E S E N Í

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích – Semtíně, budova P9, č. p. 81, proti žalovanému J. G., trvale bytem v J., zastoupenému opatrovníkem městem V., se sídlem ve V., o zaplacení částky 13.099,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2010, č. j. -40, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 8. 12. 2009, č. j. -5, rozhodl o zastavení řízení (výrok I.), o postoupení věci řediteli Věznice P. jako příslušnému orgánu (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 13.099,- Kč, jež představuje neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. Žalovaný sice uznal svůj dluh vůči žalobkyni a zavázal se po propuštění z výkonu trestu splácet dlužnou částku, avšak svůj dluh splatil pouze částečně. Okresní soud odkázal na , o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen zákon „o výkonu trestu odnětí svobody“), zakládající povinnost odsouzeného hradit náklady výkonu trestu, a na , dle nějž rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu vydá ředitel věznice. Dovodil tak, že v dané věci není dána pravomoc soudu, ale jiného orgánu, pročež v souladu s ustanovením řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu, jemuž přísluší o věci rozhodovat.

K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě,

jenž je usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. -40, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odmítl tvrzení žalobkyně, že žalované plnění představuje bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného. Povinnost hradit náklady výkonu trestu nevyplývá z občanskoprávních vztahů a rozhodování o této povinnosti nelze podřadit ani pod spory a jiné právní věci uvedené v § 7 odst. 1

a odst. 3 , neboť , o výkonu trestu odnětí svobody, neupravuje rozhodování o ní soudem, ale ve spojení s přenechává toto rozhodnutí řediteli příslušné věznice. Není-li dána pravomoc soudu, není splněna základní podmínka řízení, a je na místě přistoupit k jeho zastavení. Samotné uznaní dluhu ve smyslu obč. zák. přitom není důvodem k založení pravomoci soudu v daném sporu, jelikož uznáním vzniká pouze vyvratitelná právní domněnka existence dluhu k okamžiku jeho uznání, nikoliv však nový závazek. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o postoupení věci řediteli věznice jako osobě oprávněné rozhodovat o otázce nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody, včetně toho, zda jde již o věc rozhodnutou či zda není na místě rozhodnout o vymáhání uložené povinnosti. S ohledem na tyto úvahy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, neboť rozhodnutí dle ní spočívají na nesprávném právním posouzením věci, a je tedy naplněn dovolací důvod ve smyslu Soudy obou stupňů dle dovolatelky pochybily nesprávným určením rozsahu aplikovatelnosti předpisů trestního práva, zejména pak trestního řádu, jež nedopadá na osoby propuštěné z výkonu trestu. Rovněž předmětem zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou pouze otázky týkající se vymezení práv a povinností mezi orgány zajišťujícími výkon trestu a odsouzenými, včetně možnosti požadovat náhradu nákladů spojených s výkonem trestu již během samotného výkonu trestu, a působnost tohoto předpisu nelze rozšiřovat i na osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. Nárok dovolatelky pak má povahu bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák., neboť za žalovaného bylo plněno v době výkonu trestu to, co měl plnit sám. Existenci závazku žalovaného vůči dovolatelce dokládá i písemné uznání dluhu

dle § 558 obč. zák. (učiněné až po propuštění z věznice), jež je institutem soukromoprávním. Dovolatelka se domáhá práva na zaplacení částky dle předmětného uznání a nikoliv dle rozhodnutí ředitele věznice. Propuštěním žalovaného z výkonu trestu odnětí svobody nabyl nárok vůči žalovanému soukromoprávní povahy, což odpovídá i tomu, že po propuštění nemá již ředitel věznice ve vztahu k odsouzenému nadřízené postavení. Ředitel věznice může v souladu se svým rozhodnutím postihnout pouze příjmy pobírané osobou ve výkonu trestu po dobu jeho trvání, příjmy pobírané odsouzeným po propuštění z výkonu trestu ředitel věznice postihnout nemůže. Rozhodnutí ředitele věznice by za těchto okolností byla neplatná, a tudíž i neúčinná. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 , kterým se mění , , rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Napadla-li dovolatelka svým podáním výslovně i správnost usnesení soudu prvního stupně, pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud není funkčně příslušný k projednávaní opravných prostředků směřujících proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jež brání projednání věci, a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolací řízení v tomto rozsahu dle zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn.

).

Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle , je přípustnost dovolání dána ustanovením

Dovolání však není možno považovat za důvodné. Nejvyšší soud již dříve

ve své judikatuře dovodil, že rozhodnutí ředitele věznice vydané za účelem úhrady nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody, tedy za účelem splnění povinnosti vyplývající jak z ustanovení § 152 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, tak i , o výkonu trestu odnětí svobody, a blíže specifikované prostřednictvím ustanovení , je třeba považovat za vykonatelné rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. , vykonatelnost rozhodnutí ředitele věznice byla dále akceptována např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. ). Lze sice souhlasit s dovolatelkou,

že ředitel věznice není po propuštění vězně v takovém mocenském postavení, aby mohl své rozhodnutí i odpovídajícím způsobem realizovat, nic mu však nebrání v tom,

aby se domáhal výkonu rozhodnutí dle části šesté , . Postup, dle nějž by byla povinnost nejprve uložena ředitelem věznice, posléze konstatována soudem v nalézacím řízení a pak teprve by bylo přikročeno k výkonu tohoto rozhodnutí, by zbytečně zatěžoval nejen soudy, ale i ředitele věznice a odsouzeného. K tomu je záhodno dodat, že odsouzenému tímto není upírána možnost ochrany před případným pochybením ředitele věznice při rozhodování o náhradě nákladů výkonu trestu, neboť se může domáhat přezkumu tohoto rozhodnutí u generálního ředitele Vězeňské služby (srov. ) a případně i v rámci správního soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. ). Tyto závěry nelze považovat za popřeny pouze v důsledku toho, že žalovaný svůj dluh

dle § 558 obč. zák. uznal. Nejvyšší soud opakovně zdůraznil, že uznáním dluhu se konstruuje vyvratitelná domněnka existence dluhu v době jeho uznání, samotné uznání však není samostatným zavazovacím důvodem, a nelze jím tedy založit nový závazek či měnit charakter stávajícího závazku, ale jen uznat závazek již existující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ). Uznání dluhu tedy nemůže nic změnit na tom, že povinnost žalovaného vyplývá z výše uvedených předpisů a následně vydaného rozhodnutí ředitele věznice, a měla by být tedy vymáhána způsobem tomu odpovídajícím, a nikoliv za pomocí konstrukce dalšího zavazovacího důvodu. Závěry soudů nižších stupňů tedy lze považovat za správné, pročež Nejvyšší soud dovolání dle , část věty před středníkem, jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, , věty první, a s tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 9. listopadu 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu