Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1368/2009

33

Cdo 1368/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem se sídlem v České Lípě, Pátova 777, proti žalovanému P. U., zastoupenému Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 55.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008, č. j. -95, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.356,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavlíny Marešové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2008, č. j. -60, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 55.000,- Kč s 0,5% úrokem z prodlení z částky 50.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 5. 2006 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že prohlášením ze dne 23. 2. 2006 žalovaný uznal, že dluží žalobci částku 50.000,- Kč z titulu dohody o půjčce ze dne 15. 2. 2006. Ve stejné ě prohlásil, že nezaplatí-li uvedenou částku do 1. 3. 2006, zaplatí rovněž smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč a dále poplatek z prodlení 0,5% za každý den prodlení od 1. 5. 2006 do zaplacení. Soud prvního stupně přijal skutkový závěr, že žalovaný zprostředkovával zakoupení dvou počítačů - jeden pro žalobce, druhý pro jeho firmu Veterinární zásobování s. r. o., a za tímto účelem obdržel 47.084,- Kč. Dodané počítače byly u žalovaného reklamovány. Jelikož reklamace podle žalobce nedopadla k jeho spokojenosti, došlo k sepsání uznání dluhu ve výši 50.000,- Kč. Žalobce písemnou výzvou dne 18. 4. 2006 žalovaného požádal o zaplacení částky 55.000,- Kč, na což žalovaný reagoval návrhem z 2. 5. 2006 o možnosti úhrady dluhu ve čtyřech splátkách. Prohlášení žalovaného z 23. 2. 2006 posoudil soud prvního stupně jako uznáním dluhu ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil přitom, že uznání dluhu zakládá vyvratitelnou domněnku, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo, a dlužník se může bránit námitkou, „že dluh nevznikl, že byl splněn nebo že zanikl jinak“. Žalovanému se v řízení nepodařilo zpochybnit uvedenou vyvratitelnou domněnku. Nedůvodnou shledal jeho námitku neexistence smluvního vztahu z půjčky.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2008, č. j. -95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že účastníci žádnou smlouvu o půjčce neuzavřeli; převzal-li žalovaný nějaké peníze, šlo o zálohu na nákup počítačů. Z příjmového pokladního dokladu ze dne 23. 1. 2006 vyplývá přijetí částky 47.084,- Kč od firmy Veterinární zásobování, s. r. o., přičemž jako účel platby je uvedeno: „NOTEBOOK 2x“; u označení žalovaného byla označena jeho pražská adresa a název jeho obchodní firmy - CUBEMEDIA. Žalobce před odvolacím soudem upřesnil skutková tvrzení v tom směru, že částka, jež byla předmětem žaloby, byla určena na koupi dvou počítačů – notebooků, a to pro manželku do její firmy a osobně pro něho. Částku 50.000,- Kč na koupi počítačů předal svému synovi, a zřejmě proto byla v uznání dluhu, které sepsal pan S., tato částka uvedena. Nejednalo se tedy o dvě různé částky – prvá ve výši 47.084,- Kč a o druhá ve výši 50.000,- Kč. S odvoláním na obč. zák. odvolací soud připomněl, že se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení 50.000,- Kč z titulu půjčky, a svůj nárok prokazoval u, v níž žalovaný závazek uznal jako by šlo o půjčku. Zdůraznil, že uznaní dluhu jako jednostranný právní úkon plní zajišťovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tímto právním úkonem nezaniká původní závazek dlužníka ani nevzniká závazek nový. Shora řečené znamená, že uznání dluhu není novým právním důvodem závazku, nýbrž pouze usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť ten nemusí prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný obdržel peníze nikoliv jako půjčku, ale proto, že je měl použít k nákupu notebooků (podle žalobce šlo o 50.000,- Kč, podle žalovaného jen o 47.084,- Kč). Vyplaceny mu byly firmou Veterinární zásobování, s. r. o., a nikoliv žalobcem. Žalovanému se podařilo vyvrátit právní domněnku existence dluhu podle y ze dne 23. 2. 2006, neboť závazek vrátit dluh z půjčky mu nevznikl. Úspěšným vyvrácením právní domněnky existence dluhu žalovaným přešlo důkazní břemeno o trvání jeho závazku ze smlouvy o půjčce na žalobce, který měl prokazovat důvodnost svého nároku opírajícího se o tento právní titul (právní důvod k plnění). Z provedeného dokazování navíc (viz příjmový pokladní doklad č. 1 z 23. 1. 2006) plyne nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, neboť peníze získal žalovaný od firmy, nikoliv od něho.

V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) opřel o („ “), uplatňuje dovolací důvody uvedené v a Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí nemá v podstatné části podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neboť pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal osobní finanční půjčku žalovanému, ačkoli v ě ze dne 23. 2. 2006 žalovaný „uznal svůj dluh, který měl, jak sám tvrdí v době uznání vůči žalobci“. Zdůrazňuje, že v době uznávacího prohlášení, tj. dne 23. 2. 2006 a ani následně ke dni 2. 5. 2006 žalovaný nezpochybnil existenci finančního závazku vůči žalobci, neboť věděl, že žalobce převzal peníze od svojí manželky, jednatelky Veterinárního zásobování spol. s r. o., ty pak předal svému synovi a ten je poskytl žalovanému. Z důvodu nedodání 2 ks notebooků požadovala společnost Veterinární zásobování spol. s r. o. vrácení částky 47.084,- Kč a na základě tohoto požadavku vrátil žalobce peníze původnímu věřiteli, o čemž žalovaného informoval při osobním jednání dne 15. 2. 2006, při kterém došlo k dohodě, že žalovaný vrátí žalobci částku 50.000,- Kč, kterou společně označili za půjčku. Dovolatel prosazuje názor, že odvolací soud nesprávně dovodil, „že nebylo prokázáno, že by peníze žalovanému poskytl přímo žalobce a že (…) peníze byly půjčkou ve vztahu k žalobci“. Pochybnosti o vůli žalovaného při sepisování uznávacího prohlášení ze dne 23. 2. 2006 měl odvolací soud překlenout za použití výkladových pravidel podle ve spojení s obč. zák. Citované uznávací prohlášení, návrh ze dne 2. 5. 2006 a svědecká výpověď J. B. ml. prokazují jeho tvrzení. Nesprávným rovněž shledává závěr o nedostatku jeho aktivní legitimace. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. je jako nedůvodné zamítl.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. , dále jen „ “).

Podle je-li dovolání přípustné podle a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že neprokázal existenci smlouvy o půjčce.

Dovolací důvod podle se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).

Skutkový závěr, že sporná částka nebyla žalovanému předána podle smlouvy o půjčce, nýbrž za účelem zakoupení dvou notebooků, přijal odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Náležitě a zcela logicky (s přihlédnutím k obsahu příjmového pokladního dokladu ze dne 23. 1. 2006 a přednesu žalobce u jednání dne 2. 12. 2008, kdy uvedl, že žalovanému předaná částka byla určena na koupi notebooků, jíž byl pověřen) přitom zdůvodnil, proč na rozdíl od soudu prvního stupně má zato, že ke vzniku smlouvy o půjčce nedošlo.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle proto nebyl uplatněn opodstatněně.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na úsudku, že žalovaný uznal neexistující dluh, neboť částka, kterou převzal, nebyla půjčkou, nýbrž sloužila k realizaci jiného závazkového vztahu. Tím, že prokázal, že smlouva o půjčce nevznikla, vyvrátil zákonnou domněnku, že mu uznaný dluh po právu vznikl, existoval a v době uznání trval.

Podle § 558 obč. zák. zná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

Uznání dluhu je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání.Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn či zanikl jinak, nebo že byl převeden na jiného, aby to prokázal. K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující. Tímto právním úkonem přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Neexistence uznaného dluhu (závazku) přitom nečiní uznání dluhu (závazku) neplatným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. ).

Právní důvod vzniku závazku, nemusí sice být vždy v ě obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen; uznáním dluhu se právní důvod vzniku závazku nemění.Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma ( obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem y, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu y. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

Podle skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Jestliže žalovaný dne 23. 2. 2006 podle § 558 obč. zák. uznal vůči žalobci svůj dluh co do důvodu i výše s příslibem jej vrátit, přešlo na něj důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence dluhu. Proto žalobce (věřitel) ve sporu nemusel prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání a naopak žalovaný (dlužník) musel prokázat, že jeho písemně uznaný dluh vůči žalobci nevznikl, případně zanikl. Závěr odvolacího soudu, že existence uznaného dluhu byla v řízení žalovaným vyvrácena tím, že se mu podařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že dluh ve vztahu k žalobci nevznikl, je správný. Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit ( ), jelikož je jejím opakem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. ). Rozložení důkazního břemene odvolací soud vyhodnotil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. , a ze dne 29. června 2006, sp. zn. ) i s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 618 s.).

Protože se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud jeho dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a a v dovolacím řízení neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.330,- Kč ( , ., , vyhlášky č.484/200 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( , a 3 ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1.726,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. dubna 2011

JUDr. Václav D u d a, v. r. předseda senátu