Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 ICdo 75/2025-111

MSPH 78 INS 21517/2021 211 ICm 2362/2023 33 ICdo 75/2025-111

USNESENÍ

L. B.

VPI CZ, v.o.s.

, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49 (identifikační číslo 030 07 740), insolvenční správkyni dlužníka J.O. Investment s.r.o., zastoupené Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka

J.O. Investment s.r.o.

, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24 (identifikační číslo 048 63 313), vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 211 ICm 2362/2023, -74 ( ), takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal určení pravosti dvou dílčích pohledávek, které uplatnil v rámci insolvenčního řízení dlužníka přihláškou ze dne 12. 1. 2023, a které insolvenční správkyně popřela. Šlo o pohledávku jistiny ve výši 635 496 Kč za výnos/zhodnocení obdržených finančních prostředků a pohledávku ve výši 157 765,78 Kč představující příslušenství (úroky). Důvodem popření měla být neexistence tvrzené pohledávky jistiny, jelikož dlužník žádnou investiční činnost pro žalobce nevykonával, a tudíž nemohlo dojít k výnosu; popřené úroky poté přináleží k popřené jistině.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2024, č. j. -50 ( ), zamítl žalobu o určení, že žalobce má v insolvenčním řízení dlužníka pohledávku ve výši 793 261,78 Kč přihlášenou po právu, a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 12 050 Kč. Podle soudu prvního stupně je investiční smlouva Trading Plus (dále též „smlouva“), kterou 15. 7. 2019 uzavřel žalobce s dlužníkem a jíž se dlužník zavázal žalobci (klientovi) poskytovat služby investičního charakteru, zdánlivým (nicotným) právním jednáním, které ani jednu ze stran nezavazuje. Žalobci tak nárok na požadované plnění nevznikl.

Rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 211 ICm 2362/2023, -74 ( ), Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně – určil, že žalobce má za dlužníkem v insolvenčním řízení pohledávku v požadované výši –, a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému z účastníků. Odvolací soud zdůraznil, že uznání dluhu zakládá právní domněnku jeho existence v době uznání. Důsledkem uznání je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl nebo byl převeden na jiného. Nevyjde-li v řízení najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně domněnka stanovena; pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost, které svědčí domněnka, existuje, nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Jelikož domněnku existence dluhu v době jeho uznání žalovaná popřela tvrzením o zdánlivosti smlouvy založeném na neurčitosti pojmu „určená investiční strategie“, zabýval se odvolací soud tím, zda je smlouva právním jednáním způsobilým účastníky zavazovat. Za užití výkladových pravidel ( až 557 , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) dospěl k závěru, že smlouva není neurčitá, jak bez řádného posouzení konstatoval soud prvního stupně. Přestože dlužník smlouvu uzavíral jako subjekt podle , o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ “), tj. jako správce alternativního investičního fondu, neměl povinnost žalobce o investiční strategii informovat (takovou povinnost má až od 30. 6. 2024), a definování konkrétní investiční strategie ve smlouvě tak nebylo její podstatnou náležitostí. Tvrzená neurčitost ve smlouvě použitého termínu – „určená investiční strategie“ – její nicotnost nezpůsobuje. Podstatnými náležitostmi smlouvy o správě majetku jsou vymezení podstaty a rozsahu majetku žalobce (jím vložené finanční prostředky) a účel správy (jejich zhodnocení dlužníkem); tyto smlouva obsahuje. Žalobce žádné konkrétní limity správy majetku ani konkrétní způsob investování smluvně podchytit nechtěl. Podstatné pro něj bylo samotné zhodnocení jím investovaných prostředků, vykazování tohoto případného zhodnocení na jeho klientském účtu a vyplacení takových prostředků dlužníkem, požádá-li o něj. Dlužník tak nebyl smlouvou nijak limitován v konkrétním způsobu investování, což se právní úpravě správy cizího majetku nijak nepříčí. S ohledem na to odvolací soud uzavřel, že i přes použití pojmu „určená investiční strategie“ je smlouva určitá a dlužníku na jejím základě vznikla povinnost finanční prostředky žalobce zhodnotit. Namítla-li žalovaná, že smlouva je podle a násl. o. z. neplatná, neboť žalobce jednal v omylu o rozhodující skutečnosti a v omyl byl uveden dlužníkem, pomíjí, že tato neplatnost je stanovena na ochranu zájmu žalobce - klienta (nikoli dlužníka), a pouze žalobce tak mohl tuto námitku neplatnosti na svoji obranu uvést. Pokud tak neučinil, považuje se právní jednání za platné ( o. z.). Za nerozhodnou měl odvolací soud také námitku neexistence oprávnění dlužníka k poskytování investičních služeb, byla-li vznesena žalovanou. Neexistenci pohledávky žalobce – tvrzení, že dlužník svěřené finanční prostředky vůbec neinvestoval – se žalované nepodařilo prokázat, a to ani dalšími na výzvu soudu navrženými důkazy (odpovědí odštěpného závodu Bloomberg Finance L.P., z níž plyne, že dlužníku žádné služby spočívající v obchodování s investičními nástroji neposkytoval, obžalobou Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 10. 2021). Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud považoval dlužníkem uznaný dluh za existující; pohledávka uplatněná žalobcem ve výši uznaného dluhu včetně zhodnocení investice je tak po právu.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Po zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně vyšel odvolací soud ze skutkového stavu, který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. a contrario).

Dne 15. 7. 2019 uzavřel žalobce (klient) s J. O. jednajícím za dlužníka (obchodníka - osobu registrovanou podle ) investiční smlouvu Trading Plus č. 6000425, jejímž obsahem bylo (mimo jiné) ujednání, jímž se dlužník zavázal investovat finanční prostředky žalobce na základě určené finanční strategie. Svěřené investiční prostředky měl dlužník investovat vlastním jménem na cizí účet (čl. II. odst. 1 smlouvy). Současně podle odst. 2 stejného článku udělil žalobce podpisem smlouvy souhlas, že za podmínek stanovených právními předpisy České republiky může provést obchod s finančními prostředky žalobce společně s obchodem na vlastní účet nebo finančními prostředky jiného klienta (sdružení pokynů), a to v souladu s určenou investiční strategií. Dlužník se zavázal informovat žalobce o stavu finančních prostředků vedených na klientském účtu a taktéž o jejich zhodnocení (čl. II. odst. 3 smlouvy). Žalobce se zavázal poskytnout dlužníkovi 1 350 000 Kč za účelem jejich zhodnocení. Za poskytování služeb náležela dlužníku odměna ve výši 30 % ze zhodnocení vložených prostředků, a to vždy ke konci kalendářního měsíce (čl. II. odst. 6 a 7 smlouvy). V čl. IV. smlouvy strany ujednaly postup při výběru finančních prostředků na žádost klienta – pro pokračování platnosti smlouvy může být výběr uskutečněn v takové výši, aby zůstatek na klientském účtu neklesl pod 500 000 Kč; v případě nižšího zůstatku je smlouva ukončena a klientovi je vyplacen celý zůstatek. Žalobce ve smlouvě uvedl údaje o svých znalostech o investování a konkrétních investičních nástrojích, součástí smlouvy je i jeho čestné prohlášení, že byl náležitě a zcela (v míře nezasahující do profesního know-how dlužníka) obeznámen s postupy a riziky obchodování na kapitálových trzích, včetně nemožnosti úplné minimalizace rizika investování.

Dne 17. 7. 2019 dlužník u „Zaevidování investiční smlouvy Trading Plus“ potvrdil příjem finančních prostředků ve výši 1 350 000 Kč od žalobce. Investovanou částku žalobce následně v říjnu 2019 navýšil o 65 000 Kč. Dne 18. 12. 2019 sdělil dlužník žalobci, že k 15. 12. 2019 činí tržní hodnota na jeho účtu částku 2 050 496 Kč, přičemž 1 415 000 Kč představuje vklad žalobce a 635 496 Kč je výnos z vložené částky. Zároveň jej informoval o možnostech, termínech a způsobu zadání žádosti o výběr finančních prostředků. Dne 21. 2. 2019 žalobce v souladu se smlouvou požádal dlužníka o výběr všech prostředků na účtu, tj. částky 2 050 496 Kč. Dlužník v ujednané lhůtě devadesáti dnů finance žalobci nevyplatil.

Dne 16. 10. 2020 uzavřeli dlužník s žalobcem dohodu o uznání dluhu, v níž dlužník prohlásil, že dluh ve výši 2 050 496 Kč vůči žalobci uznává co do výše i důvodu a zavazuje se jej splatit nejpozději do 17. 10. 2021. V této dohodě také prohlásil, že dne 21. 2. 2020 od žalobce obdržel žádost o výplatu prostředků, jíž byl povinen do devadesáti dnů od přijetí vyhovět. Jelikož se tak z jeho strany nestalo, má povinnost nad rámec jistiny žalobci uhradit také úroky z prodlení ve výši 10 % p. a. za dobu prodlení.

V insolvenčním řízení žalobce uplatnil nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 2 560 030 Kč přihláškou ze dne 12. 1. 2023. Pohledávka se skládala z dílčí pohledávky na jistině ve výši 2 020 496 Kč (z toho 1 415 000 Kč tvoří žalobcem svěřené finanční prostředky a 635 496 Kč výnos/zhodnocení z nich) a z dílčí pohledávky na příslušenství ve výši 509 543 Kč. Při přezkumném jednání 13. 3. 2023 žalovaná (insolvenční správkyně dlužníka) přihlášenou pohledávku částečně – v rozsahu 635 496 Kč na jistině a k ní náležející příslušenství ve výši 157 765,78 Kč – popřela s odůvodněním, že nárok na výnos z vložených prostředků žalobci nevznikl, jelikož dlužník žádnou investiční činnost nevykonával.

Dovolatelka zpochybnila interpretaci právního jednání, jehož výsledkem byl závěr odvolacího soudu, že smlouva z 15. 7. 2019 není neurčitá či nesrozumitelná (§ 553 o. z.); odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené soudní praxe.

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že jednání po obsahové stránce neurčitá nebo co do formy nesrozumitelná, u nichž pro vadu projevu nelze stanovit právní následky, které by byly způsobilé účastníky zavazovat, označuje zákon za zdánlivá (nicotná). Projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Nesrozumitelnost je spjata s výrazy, jimž nelze porozumět, takže obsah projevené vůle zůstává zahalen tajemstvím. Neurčitost nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání nebo jen některé jeho části. Nicotnost působí ex lege a soud k ní přihlédne i bez návrhu účastníků z úřední povinnosti. K závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. např. rozsudky ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. , ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. , usnesení ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. ).

Výsledek, k němuž odvolací soud dospěje na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích , jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k závěru o obsahu právního jednání dospěl, například jestliže by nevyužil příslušné výkladové metody nebo by jeho úvahy při aplikaci těchto východisek byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. , a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. ). Takové výtky proti výkladu smlouvy (resp. jejího článku II. odst. 2) však dovolatelka nevznáší. Její prostý nesouhlas s odvolacím soudem učiněným závěrem o určitosti tohoto smluvního ujednání pak v souladu se shora uvedenou judikaturou přípustnost dovolání založit nemůže.

Namítá-li žalovaná v dovolání novou skutečnost prokazující neexistenci uznaného dluhu – rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. , v trestní věci jednatele a společníka dlužníka Jakuba Ortinského a dalších obviněných, jež byli uznání vinnými ze spáchání trestného činu podvodu a legalizace výnosů z trestné činnosti a byli jim uloženy odpovídající tresty –, čímž dovozuje odklon napadeného rozhodnutí od judikatury Nejvyššího soudu v otázce uznání neexistujícího dluhu (rozsudek ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. ), pomíjí , dle kterého nelze v dovolání uplatňovat nová tvrzení či důkazy (tzv. novoty), neboť jde o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, a to ke skutkovému stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí.

Dovolací soud dovolání odmítl, protože dovolatelka nepředložila žádnou právní otázku, jež by založila přípustnost dovolání ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 12. 2025

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu