Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4975/2010

29

Cdo 4975/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. A., zastoupeného JUDr. Dagmar Vrbeckou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Svazu bojovníků za svobodu 68, PSČ 33701, proti žalované společnosti SUPERLAND, s. r. o., se sídlem v Černošicích 326, PSČ 252 28, identifikační číslo osoby 64 36 07 25, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, PSČ 360 01, o zaplacení 4.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. -112, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č. j. -66 tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci 4.000,- EUR s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že uznání dluhu ze dne 1. října 2004 (dále jen „uznání dluhu“) je neplatné pro neurčitost a že pohledávku „nelze přisoudit“ s ohledem na oprávněnou námitku promlčení vznesenou žalovanou.

Považoval uznání dluhu za určitý právní úkon, neboť je v něm dostatečně konkretizováno, kdo dluh uznává, vůči komu a v jaké výši. Na překážku určitosti uznání dluhu není ani nepřesný termín – mzda – uvedený jako důvod dluhu. Žalobce, který vykonával funkci jednatele společnosti na základě „jednatelské smlouvy“ ze dne 4. ledna 1996 (dále jen „jednatelská smlouva“), nebyl u společnosti v pracovním poměru a nepobíral mzdu, ale odměnu ve výši 20.000,- Kč měsíčně. Nemůže být tedy pochyb o tom, že uznání dluhu se týkalo odměny (úplaty) za výkon funkce jednatele za období, kdy mu nebyla vyplacena, tj. od srpna 1999 do 13. září 2000. Žalovaná věděla, jaký dluh uznává a věděl to i žalobce. Uznání jen části dluhu rovněž není na překážku jeho určitosti. Neplatným nečiní uznání dluhu ani okolnost, že uznaný dluh je vyčíslen v eurech, neboť jde o měnu platnou v Evropské unii, jejíž je Česká republika členem a v tuzemsku jde o měnu běžně dostupnou a převoditelnou na koruny české. Navíc, poznamenal odvolací soud, je uznání dluhu úkonem žalované, takže dovozuje-li neplatnost uznání z toho, že je částka vyjádřena v eurech, je tento postup v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že uznání dluhu bylo platné, pohledávka žalobce v době podání žaloby promlčena nebyla. Dále konstatoval, že nebylo prokázáno, že žalobce jako jednatel postupoval v rozporu se společenskou smlouvou a způsobil žalované společnosti škodu a nebylo prokázáno ani to, že by jednatel žalované uznání dluhu podepsal nesvobodně, případně v tísni (což by navíc ani žádný význam s ohledem na § 267 odst. 2 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“ – nemělo).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do jeho důvodu odkázala na ustanovení a b) (dále jen „“).

Dovolatelka namítá, že uznávaný závazek nebyl dostatečně určitý ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. Tuto neurčitost spatřuje zejména v tom, že se zavázala k plnění v cizí měně – eurech, ačkoli to nikde ve smlouvě není stanoveno a naopak z tzv. jednatelské smlouvy vyplývá, že odměna měla být sjednána v české měně v částce 20.000,- Kč měsíčně. Dále namítá, že v uznávacíě je uznávaný závazek specifikován jako mzda, na kterou žalobce neměl nikdy vůči žalované nárok. Kdyby se tedy mzdou v uznávacíě rozuměla odměna jednatele, nelze vůbec dovodit, jakého funkčního období se uznávaný nárok týká a zda se týká nejdříve splatných odměn, tj. od srpna 1999 do ledna 2000.

Dovolatelka se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dobře věděla, jaký dluh jako dlužník uznává, a samozřejmě, že to věděl i žalobce – věřitel. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. , dle kterého závěr, že byl uznán závazek, musí mít podklad v písemném prohlášení dlužníka a nelze jej dovozovat pouze z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává.

Dále pak dovolatelka namítá, že řízení před odvolacím soudem trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud neprovedl důkazy, které navrhovala k prokázání toho, že uznání dluhu podepsala pod nátlakem a na základě bezprávné výhrůžky a v odůvodnění rozsudku se nevypořádal s důvody, které jej k tomu vedly.

Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Protože žaloba jednatele na zaplacení dlužné odměny ze smlouvy o výkonu funkce je podle věcí obchodní, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda žalovaná částka – 4.000,- EURO – uvedenou částku přesahuje.

Podle kursovního lístku České národní banky ze dne 9. června 2010, tj. v den rozhodnutí odvolacího soudu, činil kurs české koruny k EURU 25,90 Kč za jedno EURO. Požadované plnění tedy činilo 103.600,- Kč a dovolání tedy je přípustné.

Při posuzování otázky, zda může být důvodem neplatnosti uznání dluhu to, že je částka vyjádřena v eurech, odvolací soud založil napadené rozhodnutí na dvou důvodech, když uzavřel, že tato okolnost nečiní uznání dluhu neplatným a že uznání dluhu je úkonem dovolatelky, takže dovozuje-li jeho neplatnost z toho, že je částka vyjádřena v eurech, je tento postup v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Závěr o tom, že postup dovolatelky je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku společnost v dovolání nenapadá.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení , rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci. Nenapadla-li dovolatelka, jeden ze dvou závěrů, ze kterých odvolací soud dovodil, že vyjádření požadované částky v eurech není důvodem neplatnosti uznání dluhu, nemůže – vzhledem ke shora uvedenému – dovolací soud tento závěr přezkoumávat.

Odvolací soud založil svůj závěr o určitosti uznání závazku na tom, že účastníci dobře věděli, jaký dluh společnost uznává, a rovněž na tom, že je v něm dostatečně konkretizováno, kdo dluh uznává, vůči komu a v jaké výši. Dále pak dovodil, že na překážku určitosti uznání závazku není ani nepřesný termín – mzda – uvedený jako důvod dluhu. Žalobce, který vykonával funkci jednatele společnosti na základě „jednatelské smlouvy“ ze dne 4. ledna 1996, nebyl u společnosti v pracovním poměru a nepobíral mzdu, ale odměnu ve výši 20.000,- Kč měsíčně. Podle odvolacího soudu tedy nemůže být pochyb o tom, že uznání závazku se týkalo odměny (úplaty) za výkon funkce jednatele za období, kdy mu nebyla vyplacena, tj. od srpna 1999 do 13. září 2000. Nezabýval se však tím – jak namítá dovolatel – zda je uznání dluhu dostatečně určité, není-li z něj patrno, které z více samostatných závazku (jednotlivých měsíčních odměn) společnost uznává.

Ustanovení § 323 obch. zák. stanoví, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání promlčena (první odstavec). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (druhý odstavec). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (třetí odstavec).

Výše uvedené ustanovení jako podmínku uznání závazku vyžaduje, že musí jít o závazek „určitý“, tj. že závazek musí být jednoznačně identifikován. Jelikož způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Za situace, kdy je zákonem pro uznání závazku vyžadována písemná forma, pak určitost úkonu uznání (určitost uznávaného závazku) musí vyplývat z písemného projevu dlužníka.

Jak již Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 18. října 2005, sp. zn. , „není-li dluh určen ani odkazem na příslušné faktury, nelze určitost úkonu, pro který je předepsána písemná forma, dovodit z toho, že účastníkům právního vztahu mělo být (bylo) zcela zřejmé, jaký konkrétní závazek dlužník uznává, jak tvrdí dovolatelka. Za stavu, kdy v dopisu žalovaného ze dne 25. března 1999 nejsou uvedeny faktury, jichž se uznání týká, a uznávaný dluh není určen ani odkazem na příslušné faktury, je závěr odvolacího soudu o neurčitosti uznání správný. Na správnosti tohoto posouzení nic nemění to, že v případě předmětnéy spočívá neurčitost uznaného závazku též v tom, že není zřejmé, v jakém rozsahu (výši) žalovaný uznal každý ze čtyř závazků (dle čtyř faktur).“ Tento závěr se prosadí obdobně v projednávané věci.

Dlužila-li žalovaná žalobci měsíční odměnu od srpna 1999 do 13. září 2000, splatnou 10. dne každého měsíce, dlužila mu nejméně 13 opakujících se plnění v celkové částce 260.000,- Kč a část plnění za měsíc září 2000, tj. více, než činila částka, kterou žalovaná jako závazek uznala. Za tohoto stavu je zřejmé, že uznání závazku není dostatečně určité, není-li v něm uvedeno, kterých měsíčních plnění se uznání týká. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2003, sp. zn. ) lze uznání závazku, stejně jako jakýkoli jiný právní úkon, vykládat podle ustanovení a obch. zák. Takovým výkladem však není použití analogické aplikace ustanovení obch. zák., jak to učinil odvolací soud. Analogii lze totiž využít pro odstraňování mezer v zákoně, nemůže ale sloužit jako prostředek k výkladu (neurčitého) právního úkonu.

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky určitosti uznání dluhu není správné, Nejvyšší soud jeho rozsudek podle ustanovení , věty za středníkem a odst. 3 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (, věta druhá a ).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (, věta třetí, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2012

doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu